Po 33 let v ČR platil relativně stabilní systém vzdělávání lékařů. Na jeho kvalitu i pozadí fungování se přitom názory pamětníků poněkud liší. Při pokusu o reformu z roku 2017 se spousta účastníků přípravy novely právě na tento minulý systém odvolávala a v návratu k němu viděli jakousi „spásu” současného stavu. Od roku 2004, čili již po dobu dlouhých 14 let, naše vzdělávání tápe a poskakuje od jedné reformy a novelizace k druhé, přitom reálná kvalita systému v očích mladých lékařů kontinuálně klesá. Kvalita vzdělání lékařů je přitom prvním a hlavním faktorem ovlivňujícím kvalitu péče. Není to lokální dostupnost, není to množství investic, není to systém financování zdravotnictví, nýbrž kvalita tréninku lékařů co determinuje kvalitu péče na prvním místě! Co s tím?
Dvě atestace
Systém dvou atestací, toliko opěvovaný částí zkušenějších lékařů, vznikl v roce 1971. Několikrát jsem se setkal i s tvrzením, že nám ho svět záviděl. Jako „nepamětník“ to zcela neposoudím, nicméně při rozhovorech s lékaři tehdejší generace člověk rychle zjistí, že tento sytém, založený za nejtvrdší normalizace, měl ještě jiný účel než ten vzdělávací. Politický účel. Lékař ucházející se o vedoucí funkci musel nutně mít za sebou druhou atestaci. IPVZ (tehdy ILF) jako centralizovaná instituce tak mohl velmi účinně pohlídat, že uchazeč nebude komunistickému režimu nevyhovující persóna. A jako „nepamětníka“ by mě zajímalo, jestli dokonce nebyl tento politický účel primárním důvodem založení ILFu. Potvrzením způsobu fungování této centrální instituce ve vzdělávacím procesu budiž fakt, že mnoho lékařů si druhou atestaci či docenturu posléze dodělávalo až po revoluci. Co se předrevolučnímu systému nedá upřít je fakt, že měl jasnou a neměnící se strukturu, po které dnes tak marně a hlasitě voláme.
Rozklad a tahanice
Struktura vzdělávacího sytému vydržela nezměněna až do roku 2004, kdy při vstupu do EU bylo nutné provést transpozici směrnice o vzdělávání lékařů do našich zákonů. Nebyla to však Evropská unie, která rozbila systém vzdělávání. Přetahování se mezi lékařskými skupinami a institucemi ve zdravotnictví způsobilo totální rozpad zavedené struktury vzdělávání. Důkazem o chybějící strategii lékařského vzdělávání bylo období mezi roky 2005-2009 kdy jsme to v ČR dotáhli na neuvěřitelných 83 atestačních oborů. Po čtyřech letech, tedy dříve než první atestanti odatestovali, přišlo k redukci systému na 40 základních oborů a přiblížili jsme se tak „civilizované Evropě“. Další změna na sebe nenechala dlouho čekat, od roku 2012 bylo vzdělávání v základních oborech převedeno z IPVZ na lékařské fakulty. Postupně se zvýšil počet základních oborů na 46. Všechny tyto změny přitom byly doprovázeny změnami vzdělávacích programů. Mnoho mladých kolegů si stěžuje na stát, který nám vymýšlí „nesmyslné“ výkony a stáže do vzdělávacích programů. Přiznejme si však, že náplně vzdělávacích programů tvoříme jako lékaři sami, akreditační komise a odborné společnosti. Anonymní „stát“ je tak synonymem pro přehazování odpovědnosti mimo lékařský stav.
Další reforma a riziko nenaplněných očekávání
Tvůrci poslední novely zákona o vzdělávání stáli před rozhodnutím, jestli se pustit do zcela nového systému vzdělávání a nebo pokusit se „opravit“ systém stávající. Zvolili variantu druhou. Řekněme, že jistá vylepšení nalézt lze, avšak proces plánování v aplikaci novely do provozu značně pokulhává. První lékaři v tomto systému účinném od 1. 7. 2017 jsou v praxi již téměř rok, a stále nemají k dispozici vzdělávací programy! A vyhláška s programy není jediná, která nám schází, aby změny které novela zamýšlela, byly kompletní.
Spolek Mladí lékaři již od počátku přípravy novely poukazuje na fakt, že novela je pouze velkou záplatou na řadu problémů kumulovaných od roku 2004. Jedná se o změnu parametrů systému, nikoliv o principiální zlepšení situace. Novelu náš spolek po dlouhých diskuzích podpořil z několika důvodů (eliminace úvazků menších než 0,5 ve FN, otevření cesty k přípravě nových vzdělávacích programů, předpokládané zjednodušení akreditací menších nemocnic, lepší definice odpovědností školitele a školence). U vzdělávacích programů jsme si slibovali, že dojde k jejich racionalizaci, nastavení výkonů a stáží na smysluplnou a hlavně splnitelnou úroveň. Mezi lékaři není tajemstvím, že vzdělávání se mnohdy redukuje na snahu sehnat razítka do logbooků (za výkony i stáže, které reálně nikdy neproběhly, či dokonce ani proběhnout nemohly s ohledem na nereálné požadavky některých programů).
Vyzýváme všechny odpovědné hráče, aby v co nejkratší době po dokončení vzdělávacích programů opět usedli ke stolu a začali odborně diskutovat zcela nový koncept vzdělávání lékařů v ČR. Takový koncept by však měl být ideálně vytvořen jako podmnožina strategie celého zdravotnictví. Nelze vymýšlet vzdělávací systém, když reálné zdravotnictví nepřipouští jeho plnou realizaci (nedokončená stáž, protože na mateřském pracovišti nemá kdo pracovat, obsoletní výkony které se již neprovádí atd.). Model, na kterém se shodneme, musí být připravován a plánován roky, a stejně tak dlouho a především stupňovitě implementován, pokud nechceme opět dospět do stavu lepení děr a hašení požárů, do stavu ponižujícího kolotoče podvodů s razítky. Doufám, že piloti ve výcviku při vykazování počtu letových hodin nepodvádějí tak, jako lékaři stáže a výkony. Naplnění požadavků vzdělávacích programů má být garance jisté minimální zkušenosti a schopnosti absolventa specializačního programu, která ho oprávní převzít plnou zodpovědnost za péči o pacienta. Tak jako pilota počet letových hodin a získaná licence opravňuje převzít samostatnou kontrolu nad letounem.
Právě v lehkosti aplikace byl socialistický model proti dnešní situaci významně lepší. Strategie se straníkům direktivně stanovovala snáze než nám demokratickou diskuzí. Kvalitní trénink lékařů je však kritickým faktorem kvality poskytované péče, proto na kvalitní vzdělávání nerezignujme. Otázkou je kdo najde dostatek sil, odvahy a schopností zorganizovat odbornou platformu, která začne změnu diskutovat a připravovat.
Martin Kočí
