V posledních týdnech se rozhořela mediální přestřelka mezi poskytovateli domácí zdravotní péče a ministerstvem zdravotnictví o potřebném navýšení úhrad. Nezvykle ostrá prohlášení se objevují jak od poskytovatelů, tak ministerstva.
Část pravdy je jako obvykle na obou stranách – ministr Adam Vojtěch, jemuž nelze upřít snahu situaci řešit, uvádí, že domácí péče dostane příští rok o 15 % prostředků navíc. Nutno ale přitom dodat, že významného navýšení se díky ministru Vojtěchovi domácí péče dočká poprvé – po letech zpoždění oproti nemocnicím.
Předtím s domácí zdravotní péčí zdravotní pojišťovny zacházely jako s Popelkou, přestože jde o nepostradatelnou a perspektivní formu zdravotních služeb. Pacienti jsou raději doma a péče je levnější než v nemocnicích nebo jiných zdravotních či sociálních institucích.
Za kulisami této mediální šarvátky je však situace daleko vážnější: celá kauza ukazuje fakt, že ČR nemá žádný dlouhodobý plán, jak se postavit ke stárnutí obyvatelstva.
Podíl seniorů v populaci roste z 20 na 30 procent, jejich věk se prodlužuje a většina z nich má jednu nebo více chronických nemocí. Zdravotní systém jim obvykle umí pomoci v případě náhlého zhoršení stavu, už ale moc neumí těmto zhoršením předcházet a ani po skončení pobytu v nemocnici pomoci seniorům znovu získat schopnost postarat se sami o sebe – a tedy vrátit se domů.
To dokáže podpořit právě domácí péče, terénní sociální služby (o jejichž financování se vedly několik měsíců spory a dlouhodobě není vyřešeno) a následná zdravotní péče (dříve léčebny dlouhodobě nemocných), jejíž dostupnost se ale velmi liší kraj od kraje a kvalita péče zařízení od zařízení.
To ale není všechno – i při fungující domácí zdravotní a sociální péči významná část seniorů dříve nebo později z důvodu omezené soběstačnosti potřebuje ústavní péči v domovech pro seniory, ať už kvůli sníženým fyzickým schopnostem nebo Alzheimerově nemoci či jiné formě demence. Z projekcí stárnutí obyvatelstva a jeho zdravotního stavu vychází, že riziko odkázání na péči druhých se ve stáří bude týkat každého čtvrtého obyvatele v ČR. Jde tedy o alarmující záležitost.
Dlouhodobá péče přežívá bez dostatečné pozornosti na hranici mezi zdravotními a sociálními službami, které mezi sebou nejsou dostatečně koordinované. Její financování je do značné míry založeno na příspěvku na péči, jehož objem podle predikce Národní rozpočtové rady vlády bude muset narůst trojnásobně.
Zvlášť a nesystémově jsou ale rozdělovány dotace poskytovatelům, které rostou jen pozvolna a nedostatečně a jejich budoucnost je navíc nejistá, jak se v posledních měsících projevilo ve sporech mezi ministerstvy financí a práce a sociálních věcí.
Hospodářská komora České republiky ve své sekci zdravotnictví a sociálních služeb sdružuje mnoho malých a středních poskytovatelů zdravotní a sociální péče. Motivace vyjadřovat se k tomuto tématu je však dlouhodobá a strategická: zaměstnavatelé vnímají zásadní podfinancovanost tzv. pomezí mezi zdravotní a sociální péčí a zároveň absenci ochoty dlouhodobou péči systematicky řešit.
Hospodářská komora bude vstupovat do diskuse o dlouhodobé péči, její struktuře a kvalitě s přesvědčením, že jde o oblast, kde má odpovědnost jednotlivec, rodina, komunita, veřejná správa i stát. Jsme přesvědčeni, že finančně udržitelný systém dlouhodobé péče nemůže být závislý pouze na státním rozpočtu. Politický populismus a sliby zajištění zdrojů jsou možná krátkodobě politicky úspěšné, nicméně kvalitní dlouhodobou péči v ČR nezajistí.
Musíme umět správně zapojit obecní, krajské a státní rozpočty, ale především též najít odvahu jasně deklarovat individuální odpovědnost každého. Bez zapojení nějaké formy privátního pojištění dlouhodobé péče se v budoucnu neobejdeme. Tedy pokud chceme služby dlouhodobé péče v kvalitě, jak je známe v zemích západní Evropy.
Ivo Hlaváč
předseda Sekce zdravotnictví a sociálních služeb Hospodářské komory České republiky
