Chybí nám celá dekáda života ve zdraví!

Politické plány se jak známo občas rozcházejí s realitou. Někdy pro nedostatek politické podpory v koalici, jindy ale proto, že ne zcela korespondují s tvrdými daty. 

Nedávno ministr práce a sociálních věcí Marián Jurečka ohlásil plán zvýšení hranice odchodu do důchodu v 68 letech, aby pak posléze výrok relativizoval a nakonec i odvolal.

Nechci kolem tohoto prohlášení vést jakkoli politicky motivovanou debatu s panem ministrem, spíše mi přijde užitečné podívat se na aktuální populační data a konsekvence takového kroku pro české zdravotnictví.

Pojďme se pro začátek podívat, jaká situace panuje v EU-28. V roce 2020 byl počet let zdravého života při narození v EU 64,5 roku u žen a 63,5 roku u mužů. Očekávaná délka života při narození byla u žen v EU v roce 2020 v průměru o 5,7 roku delší než u mužů (83,2 let oproti 77,5 roku). Roky života ve zdraví tak představují 78 % a 82 % celkové naděje dožití u žen a u mužů. 

Mezi členskými státy EU zaznamenalo v roce 2020 nejvyšší počet let zdravého života při narození u žen Švédsko (72,7 let), následované Maltou (70,7 let) a Itálií (68,7 let). Naproti tomu Lotyšsko mělo nejnižší počet let zdravého života jak u žen (54,3 let), tak u mužů (52,6 let). Počet let zdravého života při narození byl vyšší u žen než u mužů ve 20 členských státech EU, přičemž rozdíl mezi pohlavími je obecně relativně malý. V sedmi členských státech EU byl rozdíl více než 2 roky, přičemž největší rozdíly byly zaznamenány v Bulharsku (+4,2 roku), Estonsku (+4,1 roku) a Polsku (+4,0 roku). Na opačném konci žebříčku byl počet let zdravého života u žen nižší než u mužů v šesti členských státech EU. Největší rozdíly byly pozorovány v Nizozemsku (-2,8 roku), Portugalsku (-2,1 roku) a Finsku (-1,8 roku). Ve Španělsku byl zaznamenán stejný počet let zdravého života u žen i mužů.

Co se týče situace v ČR, je aktuálně naděje dožití (střední délka života) u mužů 75,3 roku, u žen pak 81,4 roku. Délka života ve zdraví je však podstatně kratší: zdraví Čechy totiž opouští už v 61,6 letech! 

Viděno regionální perspektivou, nevede si ČR úplně špatně, společně s Polskem odskakuje jak Slovensku, tak Maďarsku. Podobně jako v Polsku ale i v ČR stagnuje v poslední dekádě jak růst střední doby života, tak i počet let prožitých ve zdraví. Země V4 by ale asi obecně neměly být benchmarkem, ke kterému se v ČR vztahovat.

Pokud vezmeme pro doplnění celkového obrázku data úmrtnosti v ČR za rok 2020, u většiny kategorií došlo ke snížení standardizované úmrtnosti, a to především u žen. Pokles úmrtnosti byl u obou pohlaví zaznamenán v případě zhoubných novotvarů a u vnějších příčin smrti. Úmrtnost v případě nemocí oběhové, dýchací a trávící soustavy a také úmrtnost na další vybrané příčiny však u mužů vzrostla, u žen pak k nárůstu došlo navíc v rámci nemocí oběhové soustavy. 

Nejčastější příčinou smrti byly v ČR v roce 2020 i nadále u obou pohlaví nemoci oběhové soustavy. Ty se podílely na celkovém počtu úmrtí 36,5 % u mužů a 43,1 % u žen a zapříčinily v souhrnu více než 51 tis. případů úmrtí. Druhou nejčetnější příčinou jsou již dlouhodobě zhoubné novotvary. Na tuto příčinu zemřelo v roce 2020 zhruba 28 tis. osob, na celkovém počtu úmrtí se podílely 23,4 % u mužů a 19,9 % u žen. Třetí nejčastější skupinou příčin smrti byly nemoci dýchací soustavy, v jejichž důsledku zemřelo v roce 2020 více než 8,2 tis. osob, což je 7,0 % ze všech úmrtí u mužů a 5,8 % úmrtí u žen. 

Co se týče příčin kratší délky života ve zdraví, ty jsou identické s hlavními příčinami mortality české populace a klíčovými determinantami zdraví: přemíra konzumace alkoholu, konzumace tabáku a tabákových výrobků, epidemie obezity ve všech věkových skupinách, celkově nevyhovující nutrice české populace a nedostatek pohybu…

Řečeno jednoduše: aktuálně nám chybí celá jedna dekáda života ve zdraví!

Ve Švédsku a na Maltě je délka života ve zdraví o celou dekádu delší než v ČR. Vzhledem k tomu, že střední délka života je ve Švédsku delší (80,6 u mužů, 84,2 u žen, celkem 82,4), prožijí Švédové nejen delší, ale perspektivou zdraví i významně kvalitnější život. V ČR naopak strávíme v nemoci o více než 5 let více, což znamená minimálně o 5 let více nákladů ze systému veřejného zdravotního pojištění. 

Vezmeme-li v potaz skutečnost, že sice náklady na péči o starší pacienty sice nejsou významně odlišné od nákladů na mladé nemocné, ale že se náklady s prodloužením života pouze posunou do vyšších věkových kategorií (do oněch 19,12 % života v nemoci u mužů a 23,20 % u žen) a že 25 % celkových nákladů na péči vzniká v posledních 2 letech života(!), je stárnutí české populace v nemoci významný problém zdravotní i ekonomický.

Pokud kdokoli uvažuje o zvýšení hranice odchodu do důchodu, bude si (s nadsázkou řečeno) muset u zdravotních pojišťoven „objednat“ specifický populační case-mix, který ve střednědobém horizontu prodlouží počet let prožitých ve zdraví, a to o minimálně 5 let. 

Case-mix opatření, jenž by Čechům zajistil onu dekádu života ve zdraví, kterou ztrácíme např. vůči Švédsku, by měl (bez nároku na úplnost) obsahovat několik klíčových položek:

1. Významné změny jak ve způsobu financování prevence (významné navýšení rozpočtu až na 10 procent celkového rozpočtu veřejného zdravotního pojištění), tak v samotném provádění preventivních prohlídek a screeningů. Nejde ani tak o navyšování fondů prevence, jako spíše o zásadní navýšení počtu preventivních prohlídek v primární péči. Možností je několik, tou nejméně šťastnou je cesta tzv. malusů. Zároveň efektivitu prevence nezvýšíme bez digitálního a datového propojení, které úhrady naváže na ověřitelné hodnoty z laboratoří a digitalizované zdravotní dokumentace.
2. Daleko významnější participaci zaměstnavatelů na zdravotním stavu práceschopné populace. To předpokládá zásadní revizi současné podoby pracovně lékařských služeb, aby zcela měřitelným efektem přispívaly k reálné prevenci a udržovaly práceschopnost zaměstnanců ve vyšších kategoriích rizika. Významnou roli může sehrát spojení nemocenského a zdravotního pojištění – ovšem za předpokladu, že zdravotní pojišťovny budou tento systém opravdu řídit k maximální efektivitě a poskytovatelé pracovně lékařských služeb cíleně reagovat na strukturu a důvody nemocnosti.
3. Podpora a realizace disease managementu v ČR: prioritně pro kardiovaskulární onemocnění, diabetes a obezitu. První vlaštovky podobných programů se plaše objevují (např. v oblasti následné péče o pacienty po CMP či při léčbě osteoporózy), absence systematické podpory disease managementu je však krutou každodenní realitou.
4. Podpora pohybových a dalších zdraví prospěšných aktivit primárně zaměřených na rizikové skupiny. Pravda stokrát vyřčená, tisíckrát omletá, nicméně bez reálné odezvy v programech prevence.
5. Razantní změna nutričních standardů a návyků: problémem je vedle nadměrné konzumace alkoholu a tabáku především energetická a nutriční nevyváženost stravy s excesivním příjmem soli, živočišných tuků, a jednoduchých cukrů, nedostatečné zastoupení ovoce a zeleniny apod. Způsob výživy české populace zásadně potencuje riziko rozvoje nadváhy a obezity a zároveň i riziko výše jmenovaných dominantních chronických neinfekčních onemocnění. Znamená to začít se vážně (ale opravdu vážně…) bavit o implementaci celé škály opatření od regulace labelingu a reformulací potravin, až po specifické typy daní (sugar tax, fat tax). Začít lze snadněji tam, kde standardy můžeme ovlivnit v reálném čase – např. školní a veřejné stravování.
6. Podpora zdravotní gramotnosti populace, bez níž nelze očekávat, že se občané budou aktivně o své zdraví zajímat, starat a vnímat ho jako důležitou osobní i společenskou hodnotu. Povědomí o tom, co zdraví prospívá a co nikoli, se sice postupně mění k lepšímu, není ale stále dostatečné. Tento cíl lze naplnit pouze ve spolupráci resortu zdravotnictví, školství, sociálních věcí, občanských (pacientských) organizací i zaměstnavatelů. Nakonec pro všechny zmíněné musí být dobrý zdravotní stav populace prioritou. 

Je vždy dobré, když se politické plány, které mají potenciál ovlivnit zásadně naše životy, zakládají na datech. Dekáda chybějícího života ve zdraví je výzva nejen pro systém veřejného zdravotního pojištění, ale i pro případnou důchodovou reformu, stejně jako reformu systému sociální péče. Na základní populační determinanty ve vztahu ke zdraví bychom při jejich řešení neměli zapomínat. Ale především bychom neměli zapomínat na to, že jsou ovlivnitelné.

Ivo Hlaváč