Z dlouhého seznamu infekčních chorob, kterému jsme jako lidstvo čelili, je covid-19, stále ta mírnější. Přesto napjatě očekáváme objev spolehlivé vakcíny, která nás před ním ochrání. Kam se teď schovali jinak hlasití odpůrci očkování? Neměli by se radovat, že konečně zažívají to, co si tak přáli… svět bez očkování.

Zvykli jsme si na pohodlí pocitu, že infekční choroby jsou něco podobně „aktuálního“ asi jako četba z dob národního obrození. Po celá desetiletí, což je z pohledu historie pouhý okamžik, žijeme ve velmi šťastné době, kdy jsme na strach z infekcí mohli téměř zapomenout a dokonce si mohli dovolit „luxus“ v době odmítání očkování. Necítili jsme se ohrožení a nebezpečné infekce brali jen jako dávno založenou historii, která nemá v pohodlné a hygienické moderní době co dělat. O to víc pak některé z nás trápily „hrůzy“ v podobě vakcín a jejich domnělých vedlejších účinků. Z odmítání očkování se dokonce stal masový trend, který zasáhl celý vyspělý a bohatý svět, a zároveň vyrostl v jeden z největších problémů veřejného zdraví, kterému dnes musíme čelit. Znovu jsme kvůli nakažlivému iracionálnímu strachu z očkování zažili návrat spalniček a dokonce i opět viděli umírat děti na nemoc, která měla být v roce 2020 spolehlivě vymýcená. Přesto se šíří víc než kdy dřív. A spalničky nejsou jedinou „starou“ nemocí, která se vrátila.

Něco je nyní přesto jinak. Náhle se objevila úplně nová infekce covid-19, s níž bojujeme tady a teď a bolestně si uvědomuje, že se jí nedokážeme tak úplně spolehlivě bránit. Nemáme, i přes řadu více či méně nadějných kandidátů, žádný spolehlivě účinný lék a ani vakcínu, která by nám zajistila dostatečnou ochranu. I když nový typ koronaviru není takový zabiják, jako celá řada jiných infekčních nemocí, s nimiž se se jako lidstvo již setkali, bojíme se ho. V jistém ohledu se tak nacházíme ve stejné situaci jako naši předkové, a tím vážně nemyslím Evropany, kteří ve středověku čelili černému moru, jenž před staletími zahubil třetinu populace starého kontinentu, ale třeba generaci své babičky, která vyrůstala v mnoha ohledech šťastné první republice. Ano, v době, kdy Adina Mandlová oblékala luxusní róby ze salonu Podolská, a Vlasta Burian točil své nejlepší filmy, choroby jako záškrt, tetanus, tuberkulóza, černý kašel nebo dětská přenosná obrna, zabíjely a nic moc se s tím dělat nedalo. Strach z nich byl součástí života a očkování proti nim v nedohlednu. Jen na okraj, plošné očkování proti záškrtu bylo v Československu zavedeno v roce 1946, proti tuberkulóze v roce 1953, tetanu v roce 1956, černému kašli 1958 a dětské infekční obrně v roce až 1960. Proti spalničkám, žloutence typu B, či haemophilus influenza se tak stalo ještě o několik desetiletí později.

Já stejně jako moji vrstevníci máme to štěstí, že se nám tyto nemoci vyhnuly, protože jsme proti nim mohli být očkovaní. Pro mé rodiče to byla samozřejmost a úleva v jednom. Nemuseli jsme zažít, jaké to je, když kvůli infekcím, kterým se nedá zabránit, umírají naši sourozenci. Přesto nebo možná právě proto mnozí z nás odmítají nechat očkovat své děti, protože nemají osobní zkušenost s hrůzou v podobě nakažlivých chorob. Ještě celkem nedávno to bylo úplně jinak. Například v roce 1946 podle dat Státního zdravotního ústavu zemřelo 160 dětí se spalničkami, 433 na černý kašel, 828 na záškrt, 85 na tetanus a z toho bylo 56 novorozenců. To všechno byly něčí děti a také někdo po jejich smrti truchlil. Stejně jako my dnes truchlíme po těch, kteří zemřou v důsledku nemoci covid-19. Ti, co umírali a umírají na infekční nemoci, nebyli a nejsou anonymní čísla, ale zcela konkrétní lidé s konkrétními lidskými osudy. Právě osobní zkušenost s tím, že infekční choroby přináší smrt, vedla k tomu, že naši nedávní předkové očkování vítali jako skvělý vynález. Nechtěli vidět umírat další své blízké. Jen malá aktuální perlička, v USA, zemi, kde mají hlasití odpůrci očkování nemalou moc, se v rámci průzkumu veřejného mínění provedeného společností Statista ptali, zda by se lidé v případě existence očkovací látky proti covid-19, nechali očkovat. Není nijak překvapivé, že počet lidí, kteří souhlasili s tímto, nyní hypotetickým, očkováním, vzrostl během doby, kdy se infekce přiblížila této zemi, od konce ledna do začátku března z 48 na 65 procent. Že by se znovu potvrdilo, že pokud vnímáme nějakou infekční nemoc jako reálné nebezpečí, chováme se jinak, než když si myslíme, že jde o minimální riziko?

Současná situace je tak trochu nechtěné historické memento a zároveň připomínka světa, kdy očkování ještě neexistovalo. Odpůrci očkování donekonečna opakují, že děsivé infekční choroby, včetně pravých neštovic, vymizely jen díky lepší hygieně a kvalitnější stravě. Nástup vakcín prý nehrál roli, a tak je nejvyšší čas „zbytečné“ očkování zrušit. Podle této „logiky“ by tak covid-19 vůbec neměl přijít a už vůbec by neměl zabíjet. Hygienicky, z hlediska výživy i kvality zdravotní péče, jsme na tom nejlépe za celou dlouhou historii lidstva. Nikdy jindy před tím jsme se neměli tak dobře jako teď, a přesto se obáváme infekční nemoci, proti které chybí jediné, pouze účinná očkovací látka. Tak co je špatně? Neměli by nyní odpůrci očkování vyjít do ulic a hromadně slavit?

Ludmila Hamplová