Většina sester a dalších zdravotníků, kteří pracují v lůžkových zařízeních, se s tím někdy setkala: z tahání pacientů mají bolavé klouby a záda, někteří kvůli problémům dokonce musí svého povolání zanechat. Přesto je u nás této problematice stále věnována jen minimální pozornost a převážná část zařízení nemá potřebné vybavení, které by zdravotníkům usnadnilo práci, nemluvě o zajištění školení. Jak snižovat rizika se přitom můžeme učit za hranicemi, kde jsou často opatření chránící pracovníky při práci s pacienty nezbytnou součástí fungování daného zařízení.
„Po 20 letech práce na interním oddělení jsem si odrovnala záda, jsem po dvou operacích bederní páteře, musela jsem si najít lehčí práci – samozřejmě s o hodně nižším platem… Nakonec jsem ráda, že se můžu hýbat. Bývalý zaměstnavatel měl k mému stavu laxní přístup, smutná životní epizoda,“ napsala na facebookových stránkách v reakci na článek Zdravotnického deníku, který se věnoval problematice zdravotních obtíží u personálu pečujícího o pacienty, Milena Klazarová.
Navzdory tomu, že podobných případů je celá řada, u nás dosud nebyla zařazena onemocnění bederní páteře na seznam nemocí z povolání – a to přesto, že řada jiných zemí chronická onemocnění bederní páteře způsobená dlouhodobým přetěžováním páteře či působením vibrací v seznamu nemocí z povolání mají. I u nás by se však situace měla v dohledné době změnit.
„Seznam nemocí z povolání je aktualizován každé dva roky, v novele platné od 1. 1. 2015 onemocnění páteře ještě uvedena nejsou. Nicméně probíhá intenzivní příprava směřující k zařazení položky na náš seznam. Takový krok však vyžaduje kromě jiného jasné stanovení pravidel pro to, za jakých podmínek bude možné taková onemocnění za nemoci z povolání uznávat. Pracovní skupina odborníků jmenovaných ministerstvem zdravotnictví připravuje metodiku, která tuto problematiku řeší a která umožní jednotný přístup všech zúčastněných,“ uvedla pro ZD přednostka Kliniky pracovního lékařství FN Olomouc Marie Nakládalová. „Tato onemocnění by se uznávala u těch povolání, kde dochází k prokazatelnému přetěžování páteře, a u těch pracovníků, kteří byli takové zátěži vystaveni více let. V úvahu přicházejí zdravotní sestry, ale i jiní zdravotničtí pracovníci, kteří poskytují péči omezeně mobilním pacientům či klientům,“ dodává docentka Nakládalová.
Nyní mohou zdravotníci poškození při práci s pacienty uplatnit ze seznamu nemocí z povolání pouze onemocnění pohybového aparátu a nervů končetin z přetěžování. „K takovým poškozením u nich ale dochází jen zcela výjimečně. Poškození pohybového aparátu horních končetin se vyskytuje ze zdravotnických profesí spíše u zubních techniků, zubních lékařů, případně fyzioterapeutů či operatérů,“ vysvětluje Marie Nakládalová.
V Británii platí zákaz ručního zvedání
Než řešit nemoc z povolání, je pochopitelně lepší jí předcházet. Příklad si můžeme vzít třeba z Velké Británie. Tam totiž platí tzv. „No lifting policy“, tedy přístup, kdy se musí personál rizikovému zvedání pacientů vyhýbat. Přesto jsou i v Británii poranění zad (hlavně vyhřeznutá ploténka) stále nejčastějším pracovním úrazem s dlouhodobým následkem ve zdravotně-sociálních zařízeních. K polovině závažných úrazů v těchto zařízeních, které byly v roce 2013 nahlášeny, přitom došlo právě v důsledku manipulace s klienty.
Jaká opatření chránící před zraněními a nemocemi z povolání tedy v Británii dodržují? Pro zaměstnance ve zdravotně-sociální sféře jsou povinná školení o zvedání a přemisťování jakýchkoli břemen včetně pacientů s cílem zabránit poraněním páteře, která vznikají v důsledku nadměrné zátěže či nesprávné manipulace. Úvodní školení je obvykle jednodenní, v pravidelných intervalech pak následují většinou půldenní kurzy, při nichž se poznatky rekapitulují a aktualizují. Součástí školení je i praktická část, kdy se pracovník učí správně používat pomůcky pro zdvihání nebo jak správně a bezpečně vykonávat nezbytné fyzické úkony. Pracovník je pak povinen dodržovat zásady manipulace. Mezi ty patří:
– vyhnout se zvedání, je-li to možné, např. užíváním zvedáku nebo jiného zařízení,
– vždy posoudit riziko a redukovat ho na minimum,
– když je zvednutí nezbytné, v kurzech se učí, jak jej správně provádět – páteř by měla být stále ve vzpřímené poloze, tedy neohýbat záda, ale pokrčit nohy,
– pracovník může odmítnout určitý fyzický výkon, kde se domnívá, že by se mohl zranit.
Zaměstnavatel má za povinnost zajistit zvedáky a další zařízení jako kolečková křesla či pomůcky pro chození a stání. Musí mít také vypracované hodnocení rizik, kde stanoví přesné postupy v konkrétních případech, potenciální nebezpečí, kolik lidí je k danému výkonu potřeba atd.
Zaměstnavatel navíc ze zákona zodpovídá za technický stav zvedáku, který musí být v pravidelných intervalech servisován, a zaměstnanci mají povinnost jakoukoli závadu okamžitě hlásit.
Učení správných postupů by mělo být už ve škole
I u nás má zaměstnavatel povinnost odstraňovat rizika, způsob, jakým se tak (ne)děje, se ale od Británie značně liší. „Zaměstnavatel má zákonem danou povinnost odstraňovat rizika ohrožení zdraví zaměstnanců a tam, kde to není možné, má rizika alespoň omezovat tak, aby ohrožení zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno. Jistě se dnes již v daleko větší míře využívají například polohovací lůžka, zvedáky a další pomůcky, které práci usnadňují, ale právě ve zdravotnictví a v sociálních službách stále zůstává řada činností, kdy může k přetěžování páteře zvláště při nedostatku personálu docházet,“ konstatuje docentka Nakládalová.
„K účinným preventivním opatřením by patřilo podle mého názoru kromě jiného například zařazení nácviku správných stereotypů při manipulaci s břemeny už do vzdělávání a do přípravy na povolání, ve kterých může k přetěžování páteře docházet, zdravotnické školy nevyjímaje. K preventivním opatřením také náleží například vhodné cvičení a posilování zádového svalstva. Prevence onemocnění páteře ovšem není jen věcí zaměstnavatele a zaměstnance či výhradně lékařů. Měla by začínat už v dětství pěstováním správných návyků – správného sezení, stoje, držení těla či zařazením dostatku vhodné pohybové aktivity,“ dodává přednostka olomoucké Kliniky pracovního lékařství.
Většina zdravotníků zvedáky nemá k dispozici
Jak vypadá situace v praxi, diskutovali zdravotníci v reakci na náš předchozí článek na facebookovém profilu Zdravotnického deníku a také na Facebooku Ošetřovatelství.info. Dvě třetiny diskutujících přitom uvedly, že zvedáky a další zařízení usnadňující práci s pacientem ve zdravotnickém či sociálním zařízení nemají. „Za celých 20 let jsem se se zvedákem nesetkala,“ píše dokonce Lucie Sobolciková. „Pomůcky máme-naše ruce. Záda bolí každou,“ konstatuje Kamila Bayerová.
Z těch, kdo zařízení k dispozici mají, ho ale polovina diskutujících nepoužívá. „Bohužel u nás není reálné používání zvedáku, sestra ani jiný zdravotnický personál nemá čas jej využít. Radši klienta odedřou silou na úkor svého zdraví. Personálu je málo a na vše se chvátá, dnes je důležitá administrativa, vše musí být podle EU – kromě platů a počtu klientů na personál,“ uvádí Radka Mlynaříková.„Zvedáky jsou úžasné, pokud je máte v dosahu a ne ve skladu přes čtyři patra a uživatel vám křičí na zemi, ať ho už sakra zvednete. Běžná situace v domově důchodců,“ píše Martina Krajcová. „Konstrukce, co se na to musí nastrkat pacient, váží 21 kg. To tam musí navěsit sestra a do toho 100kg pacienta narvat,“ upozorňuje Anna Síbrtová.
Nad zvyky ve zdravotnictví a sociální sféře, které jsou nevídané nejen v západních zemích, ale i u nás v jiných oborech, se pozastavuje Helena Jindrová. „Přijde mi to úplně absurdní, když to porovnám s tím, že na brigádu v jiném oboru jsem musela chodit na cizí (chlapskou) občanku, protože se tam asi třikrát za směnu muselo zvednout 25 kg,“ nechápe Jindrová (oblast manipulace s živým břemenem upravuje nařízení vlády 361/2007 s tím, že hygienický limit pro častou manipulaci je u žen 15 a u mužů 30 kilogramů).
Menšina diskutujících, kteří mají k dispozici zvedáky a umí s nimi manipulovat, si zařízení chválí. „Je pravda, že se to chce naučit a vychytat, ale pak už to frčí. Z počátku jsme se tvářili skepticky, ale dneska si to už jinak neumím představit. Je moc smutné, když někde takové, dá se říci základní, vybavení chybí,“ píše Naďa Zezulková.
V ČR si na zdraví musí zdravotníci dbát sami
Sestry a další zdravotníci, kteří mají zkušenost s prací v zahraničí, pak shodně potvrzují, že podmínky jsou téměř nesrovnatelné. „Po odchodu do zahraničí jako sestra moje záda neví, co je to bolest. Jen když to přeženu s nějakou sportovní aktivitou,“ říká Bára Kokejlová. „Dělám v Anglii pro Care UK a zvedáky jsou povinné! Pokud pojedu po českém způsobu zdvihání a točení ručně, končím a v sociální sféře v UK si neškrtnu,“ dodává Kateřina Pátková.
U nás zatím bohužel takto přísná pravidla nehrozí, a tak kromě osvícených zaměstnavatelů zůstává na samotných zdravotnících, aby řadili své zdraví na první místo. „Snažím se svá už tak zničená záda chránit. A nestydím se do této činnosti zapojit rodinu, lékaře a požádat o pomoc kolegy. Nedávno se mnou tlačil postel ze sálu i primář a ještě mi otevřel dveře,“ uzavírá Dana Krásová s tím, že k podobnému přístupu se snaží vést i své mladé kolegyně.
Michaela Koubová
Zaujal vás náš článek? Budeme rádi, když dáte svůj hlas Zdravotnickému deníku v anketě
