V Česku se můžeme pochlubit velmi kvalitní onkologickou péčí, ne každý se k ní ovšem dostane stejně – podíl pacientů léčených v komplexních onkologických centrech (KOC) se napříč regiony velmi liší. Dostat léčbu blíže k pacientům přitom mohou regionální onkologická pracoviště, která pomalu začínají poskytovat vybrané typy terapií a mohou také pomoci s hladkým průchodem pacienta systémem tak, aby dostal péči, kterou skutečně potřebuje. KOC by se díky tomu mohly uvolnit ruce pro péči o ty nejnáročnější pacienty, zatímco další nemocní by mohli čerpat terapii blíže svému domovu. Problematice se věnoval kulatý stůl Zdravotnického deníku s názvem Organizace onkologické péče a dostupnost léčby.
„V předchozí fázi jsme se soustředili na vytvoření centrových pracovišť a máme tu poměrně dobře fungující síť onkologických, hematoonkologických i dalších center, která se vážou k onkologickým pacientům. Komplexních onkologických center máme 16 a vždycky jsme si představovali, že je to ta nejzákladnější síť, která by měla soustřeďovat péči o tyto pacienty. Všechna přitom mají statut centra do konce příštího roku, takže nás v závěru tohoto nebo na začátku dalšího roku čeká vyhodnocení sítě. Musíme se tedy sejít s odborníky a říci si, zda je nastavení sítě odpovídající potřebám onkologických pacientů a jestli všichni, kdo tuto péči potřebují, ji dostávají,“ uvádí ředitelka odboru zdravotní péče na ministerstvu zdravotnictví Venuše Škampová.
Zároveň je na stole otázka vytváření regionálních onkologických pracovišť, která by zajišťovala péči například o dispenzarizované pacienty nebo ty, kdo se léčí vybranými, již vyzkoušenými léky, jež indikovalo KOC.
„Centralizace je jednoznačně nutná například u vyspělých radioterapeutických technik, náročné operativy či inovativní systémové léčby. Ne všichni pacienti ale nezbytně potřebují centrovou léčbu v KOC – někde už mají pacienti dobrou péči v regionálním centru. My nyní centrovou péči trochu rozvolňujeme, což je dobré i v tom smyslu, že budou mít mladí lékaři zájem pracovat v regionálních centrech,“ načrtává člen výboru České onkologické společnosti a zástupce přednosty Kliniky onkologie a radioterapie FN Hradec Králové Milan Vošmik.
To souvisí i se snahou vyrovnat dostupnost péče, která se mezi jednotlivými kraji zásadně liší – například v Karlovarském kraji KOC schází a řada tamních pacientů se nedostane ani do péče KOC jinde.
„Snažili jsme se onkologickou péči v Karlovarském kraji podpořit a navázat ji na KOC ve FN Plzeň. Nasměrovali jsme tam i prostředky z Národního plánu obnovy, takže doufáme, že vylepšením infrastruktury se zlepší dostupnost péče i v Karlovarském kraji,“ načrtává Venuše Škampová.
Odborná společnost by zároveň měla definovat, kdo by měl mít co na starosti a jak by měli pacienti systémem procházet. „Zásadní je, aby byla zřejmá náplň práce vedoucího KOC, protože předpokládám, že perfektně zná toky pacientů, úroveň jednotlivých pracovišť i kam by pacienti měli být směřováni. Měla by být totiž popsána nejen cesta do KOC, ale i zpátky do regionálních pracovišť (regionální onkologické skupiny, ROS) k léčbě, která nemusí probíhat v KOC,“ popisuje předseda výboru České onkologické společnosti, zástupce ředitele Masarykova onkologického ústavu a přednosta Kliniky komplexní onkologické péče MOÚ Igor Kiss.
Aby ale mohl vedoucí KOC domlouvat spolupráci jednotlivých pracovišť a ovlivňovat tok pacientů, potřebuje také kompetence. V Česku totiž máme celou škálu poskytovatelů, od nichž by tak měl mít pověření pro organizaci péče. Ministerstvo proto v tuto chvíli zejména z právnického hlediska řeší, jak celou věc nastavit a nakolik může do kompetencí poskytovatelů s jinými zřizovateli zasahovat. „Bude to součástí metodiky vysoce specializované péče, se kterou bychom měli být hotovi v září,“ slibuje Venuše Škampová.
Kontinuitě péče pomáhá personální provázanost
Jaká je tedy dnes role regionálních center? „Z onkologického onemocnění se stává chronická diagnóza, kdy pacienty máme roky poměrně stabilizované a péče může probíhat blíže jejich bydlišti – což uleví přetíženým KOC. Regionální onkologická centra vnímám tak, že by to měl být komunikační uzel jak pro pacienty, tak pro péči. Bavíme se o tom, jak máme pacienta dostat od praktika z malého města do KOC. Často je to na pacientovi, aby si cestu našel sám, ale když budeme mít dobře fungující síť regionální onkologie, kde bude sedět kompetentní onkolog nebo multidisciplinární tým, tak by měli být schopni rozhodnout, co pacient potřebuje, a případně ho rychle nasměrovali do KOC bez časové prodlevy. Náš nejdůležitější úkol je to zprocesovat,“ popisuje primářka Onkologického oddělení Nemocnice Na Pleši Kateřina Jirsová.
Že je skutečně nutné v první řadě zajistit hladkou cestu pacienta systémem, potvrzuje předsedkyně výboru pacientské organizace Hlas onkologických pacientů Petra Adámková. Když dělala společnost průzkum toho, jak v reálu vypadá cesta k péči, ukázalo se, že pacient průměrně obvolá čtyři specialisty, než se k nějakému dostane, a pak ještě visí otazník nad tím, kam je dále odeslán. Pacientské sdružení proto ve spolupráci s odborníky zpracovává cesty pacienta, tedy popis, jak mají správně jednotlivé kroky v diagnostice a léčbě vypadat. Zatím je hotovo deset diagnóz a nyní se dokončuje další, rakovina plic.
Celý proces spolupráce a provázanosti také usnadňuje to, pokud lékaři z KOC mají nějaký ten klinický den v regionálním centru, anebo naopak. „Jeden den v týdnu jsem v KOC v Motole, což extrémně usnadňuje delegaci preskripce i elektronickou komunikaci. Personální propojení regionálních pracovišť a KOC považuji za velmi prospěšné,“ podtrhává Jirsová.
Tento přístup podporuje i Igor Kiss. „Naši lékaři jezdí do ROS a mají tam klinické dny. Byl bych i pro to, aby lékaři, kteří budou v regionálním centru, měli v KOC zachovaný alespoň jeden klinický den vzhledem ke kontinuitě, spolupráci i možnost klinických studií, které v KOC máme,“ načrtává Kiss.
Regionální centra mají vlastní budgety
V tuto chvíli ovšem mají možnost čerpat vybranou léčbu blíže bydlišti v regionálním centru pouze pacienti VZP, která s vybranými pracovišti uzavřela speciální smlouvy. Jiná situace je u svazových pojišťoven, které se loni k VZP při nasmlouvávání regionálních center z finančních důvodů nepřipojily a letos problém řeší každá z pojišťoven individuálně.
„Obávám se ale, že žádná svazová pojišťovna se letos nedostane k tomu, aby nasmlouvala 22 regionálních pracovišť, protože volné disponibilní prostředky nejsou. Mrzí nás, že to nemáme nasmlouváno tam, kde už to VZP má, a budeme na tom pracovat. Nicméně to neznamená, že náš pacient by péči nedostal. Náš pacient je léčen v KOC,“ přiznává předsedkyně zdravotní sekce Svazu zdravotních pojišťoven a zdravotní ředitelka České průmyslové zdravotní pojišťovny Renata Knorová.
Jak je to tedy s financováním u VZP? „Snažíme se podpořit jednotlivá regionální onkologická centra stanovením jejich budgetů pomocí speciální smlouvy. Budgety komplexních onkologických center, které jsou v hierarchii nad regionálními centry, se přitom nesnižují o počet pacientů a ekvivalent peněz, které vynakládají regionální centra na léčbu našich pacientů,“ vysvětluje náměstek ředitele VZP Jan Bodnár.
Závěrem lze shrnout, že i když určitě ještě máme rezervy například v rovné dostupnosti péče napříč regiony, rozhodně se v onkologii nemáme za co stydět – právě naopak. „Obecně si myslím, že jsme ve šťastnější části světa i Evropy. Ani v západních zemích není všude ideální dostupnost léků. Co bychom ale mohli změnit, je efektivita – snažit se být efektivní ve všech ohledech od farmakologie přes distribuci péče po cestu pacienta, přičemž bychom měli vybudovat efektivní síť, ať už to budou komplexní, nebo regionální onkologická centra,“ dodává Kateřina Jirsová. „Prostor ke zlepšení je v tvorbě regionálních onkologických sítí v návaznosti KOC plus navázání toku pacientů a rozšíření informací o těchto sítích i mezi praktické lékaře, kteří jsou s pacientem v prvním kontaktu,“ potvrzuje Igor Kiss.
Michaela Koubová
Foto: Radek Čepelák
Kulatý stůl se konal za podpory Asociace inovativního farmaceutického průmyslu.
