Zhruba třicet tisíc osob ve Spojeném království bylo pravděpodobně infikováno virem HIV a žloutenkou typu C, protože v průběhu 70. a 80. let 20. století dostávaly kontaminovanou krevní transfúzi a kontaminované krevní produkty jako součást léčby. Více než tři tisíce pacientů pak zemřely. Podle členů britského parlamentu se jedná o největší skandál v historii NHS. Zveřejnění závěrečné zprávy z obsáhlého vyšetřování je po opakovaném odložení plánováno na květen. Podle zástupců poškozených ale každé čtyři dny zemře jeden z nich, aniž by se dočkal odškodnění.
Nedostatek krevních produktů, s nímž se britské zdravotnictví potýkalo v 70. a 80. letech potýkalo, má tragické následky i po mnoha desetiletích. Tehdejší rozhodnutí NHS sáhnout po krevních produktech ze zahraničí, zejména z USA, vedlo k tomu, že zhruba třicet tisíc osob bylo nakaženo virem HIV a žloutenkou typu C. Jednalo se o hemofiliky a další pacienty s poruchami krevní srážlivosti, a také o pacienty, kteří potřebovali krevní transfúzi, například při operaci nebo po porodu. Tyto krevní konzervy a další produkty, například v podobě krevní plazmy nebo léčiv pro hemofiliky, však byly získávány od vysoce rizikových dárců, mimo jiné vězňů, osob pracujících v sexbyznysu nebo nitrožilních uživatelů drog. Více než tři tisíce pacientů v důsledku nákazy skrze kontaminované krevní produkty už zemřely. Mezi nimi byla i řada dětí.
Ani po mnoha desetiletích se však oběti a jejich blízcí nedočkali spravedlnosti. Britská vláda doposud vyplatila „prozatímní odškodnění“ ve výši 100 tisíc liber (asi 3 miliony korun) asi čtyřem tisícům poškozených. Další odškodnění ale bylo pozastaveno, dokud nebude ukončeno vyšetřování. Podle zástupců obětí však každé čtyři dny jedna z obětí zemře, a proto je naprosto zásadní rychlost, s jakou proběhne odškodnění. Zveřejnění zprávy z vyšetřování, které vede sir Brian Langstaff, však bylo opětovně odloženo, a mělo by nastat v květnu. Obětem a jejich rodinám přitom bylo sděleno, že vyšetřování bude ukončeno na podzim loňského roku.
Podle Rachel Halfordové, výkonné ředitelky organizace Hepatitis C Trust, je další odložení zveřejnění zprávy „obrovským zklamáním pro komunitu, která již byla nucena čekat půl století na spravedlnost“. „Nyní očekáváme, že vláda okamžitě zavede systém plného odškodnění a rozšíří odškodnění na všechny postižené. Hodiny tikají a vláda se nemá kam schovat,“ uvedla pro zpravodajský portál BBC News.
„To, co chci od vyšetřování, je, aby konečně bylo v oficiálních záznamech uvedeno, že tomu, co se stalo, bylo možné předejít, a vše bylo motivováno neetickými praktikami. Po celá desetiletí vláda tvrdila, že šlo o nevyhnutelnou nehodu, kterou nikdo nemohl předvídat. Že nikdo neudělal nic špatného,“ citoval britský deník The Guardian Jansona Evanse, který v roce 1993 jako čtyřletý chlapec přišel o svého otce, jednatřicetiletého Jonathana Evanse.
Snaha ušetřit vedla k tragédii
Ačkoliv oficiální vyšetřování rozsáhlé kauzy stále pokračuje, britský deník The Guardian informoval o tom, že podle zástupců obětí existují důkazy o tom, že britská vláda vědomě riskovala životy nemocných. V listopadu 1976 rakouská společnost Imnuno AG, tehdejší dodavatel krevních produktů pro britské zdravotnictví, požádala o změnu licence, na základě které by mohla dodávat krevní produkty získávané i od dárců, kteří darují krev na základě finanční odměny, nikoliv zcela dobrovolně. Tento krok, jak mají dokládat interní dokumenty společnosti, byl však spojen s riziky, což společnost věděla. Podle tohoto dokumentu britská vláda souhlasila s nákupem levnějších krevních produktů vyráběných z krve v USA, a odmítla bezpečnější, byť nákladnější, krevní produkty z Německa a Rakouska. Navíc v roce 1983 britská vláda trvala na tom, že „důkazy o tom, že se vir HIV přenáší krví, nejsou konzistentní“.
„Tento dokument černé na bílém dokazuje, že farmaceutické společnosti byly ochotné prodávat produkty, o kterých věděly, že jsou infikovány hepatitidou, a stát byl ochotný tyto produkty kupovat, protože byly levnější než ty méně rizikové,“ je přesvědčený Janson Evans. Jeho otec hemofilik byl léčen přípravkem Kryobulin doplňující chybějící faktor VIII nezbytný pro zajištění krevní srážlivosti.
Přesný počet obětí není snadné určit i proto, že řada z nich už zemřela. Podle organizace Haemophilia Society od roku 2017, kdy bylo zahájeno vyšetřování, zemřelo už asi 650 obětí a jejich blízkých. Celkem bylo v důsledku kontaminovaných krevních produktů nakaženo virem HIV a hepatitidou typu C v 70. a 80. letech asi šest tisíc hemofiliků.
„Někteří z nich neúmyslně nakazili své partnerky a partnery, často proto, že nevěděli o své vlastní infekci. Od té doby více než tři tisíce lidí zemřely,“ upozorňuje organizace Haemophilia Society na svých webových stránkách. „Mnoho lidí, kteří neměli poruchu krevní srážlivosti, bylo v tomto období nakaženo hepatitidou typu C při krevní transfúzi. Velké množství z nich o své nemoci nevědělo roky před tím, než byli diagnostikováni. Není známo, kolik osob bylo nakaženo,“ shrnuje organizace.
Selhání státu a dlouhé mlčení
Vyšetřování kauzy nařídila v roce 2017 někdejší britská premiérka Theresa Mayová, poté, co se k nejvyššímu soudu dostala hromadná žaloba stovek obětí. Další právní kroky však byly pozastaveny, dokud nebude skončeno vyšetřování. Podle průběžné zprávy z vyšetřování zveřejněného v dubnu loňského roku „došlo k chybám na individuální, kolektivní i systémové úrovni“. Někdejší ministr zdravotnictví Jeremy Hunt při vyšetřování uvedl, že tato katastrofa byla způsobena „selháním britského státu“.
Navíc v 70. a 80. letech v zemi platila „politika neinformování obětí“, pokud došlo k nákaze v důsledku kontaminovaných krevních produktů. Tito lidé tak po dlouhou dobu nevěděli, že byli nakaženi. Další bývalý ministr zdravotnictví Andy Burnham v roce 2017 při slyšení v britském parlamentu uvedl, že se jednalo o „utajení zločinu na průmyslové úrovni“. V 90. letech přitom ve Francii poté, co propukl obdobný skandál, došlo k rozsáhlému vyšetřování. Ve Spojeném Království se ale nic takového nestalo.
„Můj názor je, že tehdejší administrativa v 80. a na počátku 90. let si sice uvědomila to, co se stalo ve Francii, ale domnívala se, že tady se nic takového nestane, a tak vytáhla padací most nahoru se slovy „tady není nic k vidění“. Myslím, že měli obavy z trestního stíhání, a to vedlo ke 40 letům mlčení,“ citoval The Guardian právníka Dese Collins, zastupujícího 1 500 obětí a jejich rodin.
Podle mluvčího britské vlády bude kabinet informovat parlament o svých dalších krocích směrem k odškodnění obětí do 25 dnů od zveřejnění závěrečné zprávy: „Byla to děsivá tragédie a naše myšlenky jsou se všemi, které zasáhla. Je nám jasné, že je třeba zajistit spravedlnost pro oběti.“
Ludmila Hamplová
