Česká republika má do roku 2027 možnost z evropských peněz vyčerpat v rámci desítek výzev 550 miliard korun. Finance je možné využít na rozvoj regionů, digitální transformaci nebo na boj s vysokými cenami energií. Proces ale komplikuje složitá administrativa, příliš přísné audity, anebo zbytečná opatrnost státu v oblasti vědy a výzkumu. Během Eurodebaty Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku s názvem „Budoucnost Evropy – agenda pro nový Evropský parlament a Evropskou komisi“ na to upozornil náměstek ministra pro místní rozvoj a kandidát hnutí STAN do Evropského parlamentu Radim Sršeň.
Pokud podle Radima Sršně nepřistoupíme například u podpory vědy a výzkumu na to, že třicet procent projektů může selhat a nemusí mít patřičné výstupy, tak žádnou skutečnou vědu a výzkum mít v zemi nebudeme. Jmenoval například Spojené státy americké, kde jsou schopni na riziko přistoupit.
Sršeň také uvedl, že se mu líbí přístup sandboxů, které se využívají v Německu. V České republice tento princip zkouší Aš či Karlovarský kraj. Společnostem sandboxy umožňují si u nových technologií a produktů ověřit, zda splní všechny regulatorní požadavky. „Pokud se chceme dostat dopředu, tak musíme experimentovat a experiment znamená, že v podstatě není kontrolovatelný z hlediska nějakých auditů,“ uvedl Radim Sršeň. Národní auditní orgány pohlížejí na podnikatele primárně s nedůvěrou, a to se podle něj musí změnit.
Podle ředitele Asociace pro aplikovaný výzkum v IT Jaromíra Hanzala je v České republice nejlepší dotovatelný projekt takový, se kterým se „moc nehýbe“, jako příklad uvedl lepidlo. Vymyslí se produkt, který je o několik procent lepivější, než konkurence, dá se to změřit a snadno zkontrolovat. „Všichni jsou spokojení a odškrtají se fajfky,“ uvedl s nadsázkou Hanzal. U výzkumných projektů by ale mělo být cílem přijít na průlomovější vynálezy, než je o tři procenta „lepivější lepidlo“. Mělo by se podporovat dosažení zásadních, významných inovací, které posunují ekonomiku k produkci zboží a služeb s vyšší přidanou hodnotou. U jejich vývoje je ale podle účastníků eurodebaty potřeba podstoupit i riziko, že se experiment nepovede.
Systém grantů z evropských a strukturálních fondů by neměl od takového rizika odrazovat. Kontroloři výdajů z evropských fondů, zejména na úrovni národních auditních orgánů, by podle diskutujících audity neměli mařit naplnění cílů programů na podporu výzkumu a vývoje. Takový přístup auditních orgánů, které jsou v České republice řízeny ministerstvem financí, ve výsledku podkopává konkurenceschopnost inovativních firem a ve svém důsledku celé ekonomiky.
Chybějící důvěra
Sršeň také upozornil na to, že se audit nemůže chovat jako inkvizice, potom musí stát malé podniky přesvědčovat, aby vůbec evropské dotace využily. Současnou situaci označil za bizarní. Národní řídící orgány se podle něj kvůli obavám obalí takzvaným gold-platingem, který pro firmy znamená další regulatorní zátěž. „K využívání finančních prostředků musí být nějaká důvěra. Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, to se vše načte a s dobrým cílem dochází k neblahým výsledkům,“ poznamenal Radim Sršeň.
I proto také jako pozitivní zprávu zmínil Sršeň nedávné výsledky průzkumu Svazu průmyslu a dopravy České republiky, z nichž vyplynulo, že tuzemští podnikatelé vnímají členství v Evropské unii kladně a ve velké míře jsou i pro přijetí eura. „Jako hlavní překážky vidí byrokracii, administrativu a závislost na dotacích,“ dodal.
Současný objem administrativy i formu kontrol kritizoval v Eurodebatě také místopředseda dozorčí rady Asociace malých a středních podniků a živnostníků České republiky Jiří Kvíz. Problémy s tím mají velké, ale i střední a malé podniky. „Pro ty malé a střední je to ale obtížnější kvůli tomu, že nemají takový aparát a finance se s tím popasovat,“ zmínil.
Administrativa a byrokracie podle něj navíc dramaticky stoupá. Jako příklad uvedl výzvu ministerstva průmyslu a obchodu Inovace, která je podle Kvíze aktuálně třikrát složitější, než bývala. „Kontroly jsou opravdu jako inkvizice, to je správný název, používám ho také často,“ podotkl Kvíz.
„Setkáváme se s příklady, kdy přichází kontrola z auditního orgánu ministerstva financí a úředník, tím se ale nechci dotknout nijak úřednického stavu, vyřkne ortel nad projektem v oblasti výzkumu a vývoje s tím, že to pro něj není výzkum a vývoj,“ dodal. Ten samý projekt ale předtím podle Kvíze hodnotili odborníci na ministerstvu průmyslu a obchodu, externí hodnotitelé, typicky profesoři či docenti z akademického sektoru a z výzkumu a vývoje, a ti tomu dali patřičný počet bodů. „Projekt je schválen, podnikatel ho opravdu doslova a do písmene v duchu schválené žádosti tři roky realizuje a dává do něj čtyřicet, padesát nebo šedesát procent svých zdrojů. Podnikatelé se chovají velmi hospodárně, není to tak, že by dotace vedla k nehospodárnosti, a auditní orgán řekne, že to podle jeho názoru není výzkum a vývoj,“ upozornil Kvíz.
Problém vidí i v tom, že výroky auditního orgánu jsou nepřezkoumatelné a soudně neodvolatelné. Poskytovatel dotace je pak podle Kvíze nucený se skřípěním zubů příspěvek odebrat. „To jsou věci, které by se měly změnit. Chybí nám zákon o strukturálních fondech, protože jsou to obrovské prostředky, se kterými se tady operuje a v podstatě k tomu není patřičná legislativa,“ uvedl Kvíz. Dodal, že na základě toho se „vše ohýbá, a to vede k tomu, že metodická nejasnost umožňuje takové bizáry“.
S realitou se podle Kvíze nepotkávají také některé metodiky a instrukce z Bruselu, příkladem může být dotační program Úspory energie. Ten je sice podle něj v dnešní době velmi žádoucí, protože po úsporách energií je poptávka, ale základní vstupní podmínkou výzvy a udělení dotace je minimálně třicetiprocentní úspora primární energie. „Drtivá většina firem, které se v posledních pěti, deseti nebo dvaceti letech chovaly jako řádní hospodáři, není schopna udělat energeticky úsporný projekt s třicetiprocentní úsporou.“
Společnosti, které průběžně investovaly do zateplování nemovitostí či instalací tepelných čerpadel a dnes by se potřebovaly dostat dál, jsou tak podle Kvíze v podstatě zavrhnuté. „A ti, kteří třicet let podnikají v nějakých takových jako polorozpadlých provozech, tak na ně ta dotace cílí. Myslím si, že je samozřejmě potřeba se zaměřit i na tyto firmy, ale určitě neopomíjet ty, kteří dělají svůj byznys svědomitěji.“
Systém postrádá předvídatelnost
Velké téma je podle Kvíze i predikovatelnost celého systému. Pod to spadá i předvídatelnost samotných výzev. Příkladem mohou být podle něj takzvané harmonogramy výzev, ze kterých jsou v současnosti cáry papíru. „Podnikatel, který plánuje své investiční prostředky, musí naplánovat kapacity nebo úvěry, není schopen se spolehnout na to, jaký harmonogram výzev příslušný zřizovatel dotace na začátku roku, anebo v lepším případě těsně před koncem předchozího roku vyvěsí, protože je harmonogram výzev v průběhu roku šestkrát, osmkrát nebo devětkrát změněn a neustále se s ním posouvá.“ Další kategorií je podle Kvíze predikovatelnost metodik a výkladů, a to je zase návrat ke kontrolám.
Podle Jaromíra Hanzala systém kontrol souvisí s alibismem, kdy se kontrola zaštituje tvrzením, že oni by tak přísní nebyli, kdyby je „nekontrolovali ti nad nimi“. A to se týká i auditního orgánu, který dohlíží na ministerstva. „Oni nemohou jinak, kontrolují hospodaření s veřejnými prostředky, a zda se správně administruje program. Systém už nevnímá otázku toho, že jakékoliv úřední rozhodnutí nebo spor mezi dvěma úřady dopadá fyzicky na podnikatele, který se musí bránit a vynakládat do toho prostředky,“ uvedl Hanzal.
Vrátil se také k tomu, co je a není výzkum a vývoj. V kontextu kohezních programů a toho, že čtvrtinu výdajů na výzkum a vývoj v českém podnikovém sektoru dělá ICT sektor, se vede podle Hanzala například debata na téma, zda je vůbec vývoj v IT vývojem.
Tereza Čapková
Článek byl převzat ze zpravodajského portálu ekonomickydenik.cz, který patří do vydavatelského portfolia Media Network s.r.o., kam náleží i Zdravotnický deník.
