Přes šest set tisíc korun žádala žalobou pražské Fakultní nemocnice v Motole po lékaři Talalu Sallomovi z Jihlavy coby „zvoucí osobě“. Částku nemocnici nezaplatila léčená Syřanka jako osoba zvaná, přičemž smlouvu o zdravotní péči za ní podepsal žalovaný lékař. Právo je promlčeno a v Motole postupovali v rozporu s vnitřními předpisy, vlastní zkušeností i zdravým rozumem, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu.
Žalobu na lékaře o celkovou částku 616 674 za nezaplacené léčení v nemocnici v Motole zamítly Okresní soud v Jihlavě a poté i odvolací Krajský soud v Brně s tím, že „žalobou uplatněné právo se promlčelo“. Fakultní nemocnice v Motole proti tomu podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil závěry obecných soudu, které dále rozvedl. „Odvolací soud vycházel při aplikaci § 619 odst. 2 o. z. ze zjištění, že žalobkyně je významnou fakultní nemocnicí, prestižním pracovištěm se samostatným oddělením péče o samoplátce, k tomu školeným zaměstnaneckým aparátem s dlouholetými zkušenostmi, o čemž svědčí i zpracovaná vnitřní směrnice, formuláře a další standardizované postupy a že podle její vnitřní směrnice je žalobkyni smlouvou o poskytování zdravotní péče (ve znění formuláře v příloze) udělován souhlas, aby si při dohledání dlužníků zjišťovala osobní údaje vedené o samoplátcích cizineckou policií,“ uvádí soud v odůvodnění. Rozsudek, který byl zveřejněn 31. ledna 2024, je k přečtení na webu Nejvyššího soudu.
Smlouvu o léčení nepodepsal pacient, ale lékař
„Z těchto poznatků pak odvolací soud dovodil, že při svých znalostech a zkušenostech měla žalobkyně v souladu se souhlasem, který pacienti udělovali ve smlouvě, zjišťovat údaje potřebné k uplatnění pohledávky přímo u cizinecké policie a mohla je tak zjistit kdykoli poté, co se jí nepodařilo kontaktovat pacientku na známých adresách, bez potřeby jakékoliv součinnosti ze strany žalovaného (lékaře). Stačilo, aby postupovala v souladu s vlastní vnitřní směrnicí,“ shrnuje argumenty odvolacího soudu Nejvyšší soud.
K tomu soud dále poznamenal: „Nadto bylo zjištěno, že smlouva o poskytování zdravotní péče byla uzavřena v rozporu s vnitřní směrnicí nikoli s osobou, které má být péče poskytnuta, nýbrž byla podepsána žalovaným bez zjištěného jednatelského oprávnění, resp. alespoň jednoznačného ověření, že právě on za náklady zdravotní péče spoluodpovídá,“ uvádí Nejvyšší soud k faktu, že nemocnice uzavřela smlouvu o léčení s lékařem, nikoli s pacientkou ze Sýrie.
Podle odvolacího soudu nemocnice hrubě podcenila svoji vlastní zkušenost: „Při svých zkušenostech (se zahraničními samoplátci, pro které si zavedla vnitřní předpis) měli pracovníci žalobkyně již při uzavírání smlouvy zjistit, jakým způsobem, resp. jakou osobou bude péče o pacientku v případě potřeby (při nedostatečnosti složené zálohy) uhrazena,“ stojí v rozhodnutí odvolacího soudu.
Motol tvrdí jiná zjištění a závěry
Nemocnice, která se dovolávala zrušení rozsudků obecných soudů, však tvrdila odlišná zjištění i závěry. „Tak zejména vychází z toho, že standardem a zcela dostačující v její dlouholeté praxi jsou dotazy na Ministerstvo vnitra a dotaz na cizineckou policii se zvažoval teprve v případě sdělení, že osoba pobyt měla. Na jiném místě uvádí, že dotaz na cizineckou policii bylo obvyklé činit až před upuštěním od vymáhání,“ shrnuje Nejvyšší soud.
Podle odůvodnění se nemocnice v Motole „důvodně spoléhala na sdělení Ministerstva vnitra, z něhož podle ní vyplývá, že pacientka neprošla cizineckým informačním systémem“. „Pak nelze přehlédnout nejen význam informace, že paní S. D. není (nikoliv že nebyla) v cizineckém informačním systému hlášena k pobytu, ale zejména též skutečnost, že sdělení obsahuje údaj o domovské adrese jmenované v Sýrii, což by mělo přinejmenším vyvolat pochybnosti, zda cizineckým informačním systémem neprošla,“ uvádí k tomu Nejvyšší soud.
Nemocnice měla a mohla právo uplatnit včas
Jak ovšem vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sama nemocnice si nebyla zcela jistá, za kým vlastně jde pohledávka za léčení, zda za Syřankou nebo lékařem, který ji k léčení pozval. Podle Nejvyššího soudu nemocnice v Motole pomíjí závěry odvolacího soudu, podle nichž si „podle svých vnitřních pravidel měla potřebné informace začít opatřovat cestou dotazu na cizineckou policii již mnohem dříve, a přehlíží argument odvolacího soudu, že pochybnosti o existenci pohledávky vůči žalovanému z obsahu sdělení ze dne 6. 11. 2019 zjevně neměla, jestliže jej již na základě těchto informací k úhradě pohledávky vyzvala“.
Odvolací soud však při rozhodování postupoval v souladu s rozhodovací praxí a judikaturou Nejvyššího soudu. Tak došel k závěru, že nemocnice svoje právo promrhala, když se o něj začala brát pozdě, až došlo k promlčení.
Při uplatnění péče, kterou lze po osobě v postavení žalobkyně coby významné fakultní nemocnice se samostatným oddělením péče o samoplátce, se školeným a zkušeným zaměstnaneckým aparátem a se standardizovanými postupy, požadovat, žalobkyně měla a mohla údaje potřebné k uplatnění práva zjistit již poté, co se jí nepodařilo kontaktovat pacientku na známých adresách, potvrdil závěry obecných soudu Nejvyšší soud.
Irena Válová
Článek byl publikován na portálu Česká justice, který stejně jako Zdravotnický deník náleží do nakladatelství Media Network.
