V současné ekonomicky ne příliš přející době je nejvyšší čas, abychom začali mluvit o participaci pacientů na nákladech, které přímo nesouvisejí s diagnosticko-léčebnou péčí. Zároveň je třeba s občany komunikovat fakt, že ve chvíli, kdy poskytovatelé dostanou méně prostředků, není možné vynucovat si více, než se za tyto prostředky dá poskytnout. Podle ředitele Hamzovy léčebny Václava Volejníka, který dlouhá léta zastupoval segment následné lůžkové péče v dohodovacím řízení, by také tomuto institutu prospěl nestranný ombudsman, na něhož by se mohly obrátit slabší segmenty v případě, že by se cítily během jednání utlačeny.
Má podle vás letošní dohodovací řízení šanci na úspěch, respektive uzavření dohod ve více segmentech?
Osobně mám zcela reálný pohled na situaci. Současné pokrytí činností lůžkových zařízení není ve skupině následné péče na kritické hraně udržitelnosti. Stát naopak je v trvalé krizi, která se prohlubuje kvůli krizovému stavu v mezinárodní politice, navíc vidíme stále agresivnější přístupy některých skupin. Budeme muset hledat řešení v hranicích udržitelnosti kvalitní léčebné a diagnostické péče s nárůsty, které zřejmě budou pomaleji pokrývat stále náročnější a dražší léčebné postupy, ale též celkové přístupy k tomu, co se zdravotnictvím souvisí. Bez participace pacienta na nákladech, které přímo nesouvisejí s diagnosticko-léčebnou péčí, si další budoucnost neumím představit. Jistě bude nutno pokrýt ty skupiny obyvatel, kde participace není zcela možná, s ohledem na situaci, ve které se nacházejí. Je to náročný krok, ale řeší ho všechny státy světa.
Není za současného stavu, kdy svazové pojišťovny s největší pravděpodobností nenabídnou skoro žádné navýšení, na což většina poskytovatelů asi nepřistoupí, trochu ztrátou času?
Rozhodně je velmi vhodné tomu určitý racionální čas věnovat, přesně formulovat situaci a možnosti, a potom teprve dělat zřejmě vynucené kroky, vzhledem okolnostem, které jsou silnější, než naše přání. S poznáním, které tato diskuse přinese, je šance přenesení této diskuse do širší zdravotnické i nezdravotnické veřejnosti.
Co by podle vás bylo třeba udělat k tomu, aby bylo dohodovací řízení úspěšné? Bylo by na místě nějak upravit vstupní podmínky? Nebo raději zvolit jinou formu nastavování úhrad?
Takovou znalost jednoznačně nemá nikdo. Můj názor se blíží návrhům, že bude jasně dána částka na rozpočet dalšího roku. Jednotlivé skupiny by měly jednat kvalifikovaně s podporou svých odborných organizací, pod dohledem ministerstva, ale i Rady poskytovatelů. Rozhodně by měl vzniknout určitý úřad „ombudsmana“ pro toto rozhodování. Vždy se může stát, že slabší skupina v rámci jednání je doslova utlačena. Má mít právo kontroly nezávislým orgánem. Nutné je ale zveřejnění celé situace a sdělení občanům, že poskytovatelé dostali případně jen menší část prostředků, a že ani pojišťovny, ani kdokoliv jiný si nemůže zákonně vynucovat více, než se za tyto prostředky dá poskytnout. To je ovšem nepříjemný požadavek pro každou vládnoucí garnituru. Existují modely, kde např. vlastnictví nemocnice není podstatné. Činnost zásadních kroků řídí správní rada, a ta zodpovídá za obecné výstupy a funkci zařízení.
Co bychom měli udělat do budoucna, aby byl systém nastavování úhrad funkční a efektivní?
Každá budoucnost začíná dnes. Takže je potřeba konečně po více než třiceti letech začít nahlas, ale v jasně daných termínech času, jednat o celkových změnách, které byly kdysi odloženy.
-mk-
