Trauma, které zažijeme, po nás v určité formě mohou zdědit naše děti. S tímto kontroverzním zjištěním přišla studie odborníků z newyorské lékařské fakulty při Mount Sinai Hospital, která byla nyní publikována v časopise Biological Psychiatry. Jde o doposud nejvýmluvnější důkaz toho, že vedle genů, které jsme zdědili od svých rodičů, můžeme dál poslat „něco navíc“. Další studie poukázaly například na to, že dcery matek, které zažily v těhotenství hladomor, mají zvýšené riziko, že se u nich rozvine schizofrenie.
V dubnu 1945 byl tehdy desetiletý Gershon Glausiusz, jeho matka a tři bratři po desetiměsíčním pobytu v z koncentračním táboře Bergen-Belsen naložen spolu s dalšími dvěma a půl tisíci vězni do vlaku. Než byl o dva týdny později osvobozen Rusy, podlehlo šest stovek lidí ve vlaku tyfu či vyhladovění. Gershon Glausiusz a jeho rodina přežili díky tomu, že se živili syrovými slupkami od brambor a kukuřicí.
Gershonova dcera Josie Glausiuszová se o více než šedesát let později rozhodla přihlásit do studie zaměřené na to, zda trauma rodičů může zvýšit riziko duševního onemocnění u dětí. Výzkum vedený Rachel Yehudovou následně analyzoval geny 32 mužů a žen internovaných v koncentračních táborech, případně svědků či obětí mučení nebo lidí, kteří se za druhé světové války museli skrývat. Zároveň odborníci prozkoumali dědičnou výbavu u jejich dětí. Výsledek? Potomci přeživších Židů, kteří během druhé světové války trpěli, měli ve srovnání s kontrolní skupinou nepostižených židovských rodin větší riziko stresových poruch.
„Jde o první důkaz přenosu rodičovského traumatu způsobeného před početím na děti, přičemž u obou generací došlo k epigenetickým změnám. To nám poskytuje vhled do toho, jaký může mít vážné psychologické trauma mezigenerační dopad,“ uvádějí v závěrech autoři studie. „Změny genů u dětí mohou být spojeny jedině s rodičovským zážitkem holocaustu,“ říká podle deníku The Guardian Rachel Yehudová s tím, že jde o první takový důkaz u lidí.
Jak prostředí mění fungování genů
Trauma se tak podle studie může přenášet prostřednictvím epigenetiky. Ta spočívá v myšlence, že vlivy prostředí, jako je kouření, výživa či stres, mohou ovlivnit geny dětí a zřejmě i vnoučat. Konvenční pohled na věc přitom říká, že geny obsažené v DNA jsou jediným způsobem, jakým lze předat mezi generacemi biologickou informaci. Přesto jsou ovšem naše geny stále prostředím měněny. Důvodem je, že chemické změny v těle dané vnějšími podmínkami aktivizují tzv. metylové skupiny, které umí vypnout či zapnout některé geny. Nedávné studie pak naznačují, že tyto spouštěče lze předat další generaci – a tedy že prostředí a způsob, jakým žijeme, může ovlivnit zdraví našich dětí.
Yehudové tým se zaměřil hlavně na oblast jednoho genu spojenou s regulací stresového hormonu, kterou ovlivňuje prožité trauma. „Pokud se dopad traumatu přenáší, je to prostřednictvím se stresem spojeného genu, který určuje způsob, jakým se umíme vypořádat se světem,“ domnívá se Yehudová. Tým přitom našel epigenetické spouštěče na stejných částech „stresového“ genu jak u lidí, kteří přežili holocaust, tak u jejich dětí. Tato korelace ovšem nebyla nalezena u lidí z kontrolní skupiny a jejich dětí.
Genetickou analýzou navíc tým vyloučil možnost, že by byly epigenetické změny výsledkem traumatu zažitého přímo dětmi. Podle Yehudové není ani pravděpodobné, že by se biochemické změny v dětství objevily jako výsledek poslouchání příběhů o hrůzách, které rodiče zažili. Tato hypotéza totiž nevysvětluje skutečné rozdíly mezi případy, kdy byla přeživším holocaustu matka nebo otec. Josie Glausiuszová zároveň dodává, že její otec nevyprávěl jen hrůzostrašné zážitky, ale také ty, z nichž vyzařovala naděje.
Princip přenosu zůstává tajemstvím
Jakým způsobem však k přenosu spínačů na další generaci dochází, zatím není známo. Genetická informace ve spermii a vajíčku by totiž prostředím ovlivněna být neměla – dosud se myslelo, že všechny epigenetické spínače na genech jsou smazány krátce po oplodnění. Podle deníku The Guardian už ale na možný přenos epigenetických spouštěčů poukázal také výzkum Azima Suraniho a jeho týmu z Cambridge. Podle něj se totiž všechny epigenetické změny při oplodnění neresetují a přejdou tak na další generaci. Výzkum ovšem neukázal, zda mají tyto změny skutečně dopad na zdraví dítěte. Yehudová se pak domnívá, že to, jestli je gen vypnutý nebo zapnutý, může mít velký dopad na produkci stresového hormonu a tedy nato, jak se vlastně vypořádáváme se zátěží.
Zda zkušenost holocaustu ovlivnila také další generaci, je předmětem výzkumu už delší dobu. Podle emeritního profesora pediatrické genetiky z University College London Marcuse Pombreyho je výzvou ukázat, že mezigenerační dopad se nepřenáší jen sociální zkušeností rodičů nebo běžnou genetickou dědičností. „Studie Yehudové znamená krok dopředu. Dostáváme se tu k počátku porozumění toho, jak jedna generace reaguje na zkušenosti generace předchozí. Jde o dolaďování cesty, jak geny reagují na svět,“ podotýká profesor Pombrey.
Ačkoliv se Josie Glausiuszová kvůli anonymitě ve studii nedozvěděla, nakolik má ona sama „stresový“ gen aktivovaný, díky výsledkům výzkumu ví, že pokud má její otec posttraumatickou stresovou poruchu, je i ona náchylnější k depresím a úzkosti.
U zvířat byl přenos jasně dokázán
Spojení mezi zkušeností dvou generací už naznačily i další studie. Dívky narozené holandským ženám těhotným v době hladomoru na konci druhé světové války měly vyšší riziko, že se u nich vyvine schizofrenie. Loňská studie zveřejněná v časopise European Journal of Human Genetics provedená na téměř deseti tisících mužích – otcích naznačila, že pánové, kteří začali kouřit před pubertou, mají syny s vyšším BMI oproti těm, kteří začali kouřit později.
Vědci už přitom jasně dokázali možnost přenosu strachu napříč generacemi u zvířat. Odborníci z Emory University v Atlantě naučili myši bát se vůně třešňových květů tak, že toto aroma doprovázeli elektrickým šokem. Nakonec se myši vůně bály i tehdy, když ji žádný šok nedoprovázel. A ačkoliv potomci těchto myší nikdy před testem třešňové květy necítily, okamžitě se jejich vůně obávaly a když ji zvětřily, začaly se třást. To samé platilo i o následující generaci. Naopak potomci myší, které byly vytrénované bát se jiného pachu nebo nebyly trénované vůbec, se vůně třešňových květů neobávali. Myši vycvičené ke strachu tak ve spermiích předaly dál epigenetické spouštěče na genech, které odpovídají za reakci na vůni třešňového květu. Mláďata pak navíc měla v mozku více receptorů na toto aroma. Co je ale vedlo k automatickému spojení vůně se strachem, zůstává záhadou.
-mk-
