Náš život se zásadně změnil 7. října 2023, kdy teroristé z organizace Hamás zaútočili na Izrael, a zavraždili více než čtrnáct set osob a dalších více než dvě stě odvlekli do zajetí, shodují se mladí Izraelci, kteří se rozhodli studovat medicínu v Česku. Ke studiu na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy je přivedla dobrá pověst České republiky v Izraeli, pocit bezpečí i kvalita studia.
Byl to začátek dalšího akademického roku, který tráví mladí Izraelci v Praze a kam přijeli za studiem medicíny. Když se ale 7. října probudili, všechno bylo jinak. „Probudily mě stovky zpráv od všech, které znám. Jak jsem viděl videa teroristů, udělalo se mi fyzicky špatně. Věděl jsem, že pokud by se něco takového stane, teroristé budou zabíjet každého bez ohledu na pohlaví nebo věk, ale nikdy by mě nenapadlo, že člověk vůči člověku dokáže použít tolik brutality,“ popisuje Ofek Gill, který studuje 3. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Sám podobně jako většina Izraelců absolvoval povinnou vojenskou službu a ve službě pokračoval. Celkem v armádě strávil pět let.
„Moje srdce je zlomené a myslím na všechny mrtvé a unesené, mezi kterými jsou senioři, děti i nemluvňata. V době, kdy jsem sloužil v armádě, dělal jsem všechno pro to, aby lidé bez ohledu na věk či pohlaví byli v bezpečí. Armáda je něco, co nás v Izraeli spojuje, protože jako vojáci poznáváme lidi, které chráníme, a to bez ohledu na to, zda jsme Židé nebo Arabové. Každý voják cítí zodpovědnost za izraelský lid a jeho ducha, bez ohledu na to, zda se bojuje či nikoliv,“ vysvětluje s tím, že v izraelské armádě vedle sebe slouží Židé, Arabové i křesťané a úkolem armády je chránit všechny občany země bez ohledu na náboženství. Nyní jsou do izraelské armády povolávání rezervisté i z řad zdravotníků, kteří své nasazení vnímají jako povinnost.
Podobně jako další izraelští medici studující na stejné fakultě, s nimiž je redakce Zdravotnického deníku v kontaktu, mluví o tom, jaké to je být tisíce kilometrů od domova a bát se o své nejbližší. I přes šok, který prožili, shodují se v jednom. Jsou vděční za možnost studovat v Česku a současně je z nich cítit odhodlání se nevzdat.
Zvuky sirén po 7. říjnu už vnímám jinak
„Fyzicky se pro mě nezměnilo nic, ale po psychické stránce jsem nebyla ta, která šla večer před tím spát. Od půl sedmé ráno jsem procházela sociální sítě, abych měla jistotu, že vím o všem, co se děje,“ popisuje Karina Mohr s tím, že se ve snaze získat co nejvíce informací o tom, co se vlastně stalo, dostala i na palestinské kanály na sociálních sítích. „Viděla jsem ty nejstrašnější věci, které se děly bezbranným lidem, viděla jsem, jak v Palestině teroristický útok oslavují a teď, když zavřu oči, vidím ta videa znovu.“
Sama si myslela, že když se na střední škole podrobně učili o hrůzách holocaustu, tak už zná zlo a to, co jsou lidé schopni jiným lidem udělat. „Sedmého října se rozbil můj pohled na svět. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že takové absolutní zlo nemůže existovat, ale s každým dalším videem jsem se přesvědčovala o tom, že zlo nemá žádné limity. Mou jedinou nadějí je, že snad ani dobro nemá hranice,“ dodává. Má štěstí její rodina i přátelé jsou (zatím) v bezpečí, byť si realisticky uvědomuje, že to tak nemusí být napořád.
K životu v Izraeli totiž patří vědomí, že bezpečí není samozřejmost. Na přítomné riziko si ale řada lidí jednoduše zvykla. „Před Černým šábesem 7. října byl zvuk sirén oznamující útoky raket a to, že musíte utíkat jako o život do krytu, vlastně rutinou. Věděli jsme, že se sirény za chvíli vypnou, my vyjdeme z krytu a život půjde dál. Po 7. říjnu je všechno jinak. Ráno mi volala moje matka a řekla mi, že jsme ve válce. Viděl jsem všechny zprávy a mezi nimi i zprávu o svém kamarádovi, který byl mezi prvními, jenž se snažili zachránit co nejvíce lidí. Takže teď, když slyším sirény, má to pro mě úplně jiný význam. Připomíná to hrůzu, která se stala,“ říká Haim Roffe. Se svou rodinou si volá každý den.
Dobrá akademická úroveň a bezpečí, zásadní výhody Česka
Všichni medici se shodují v důvodech, které je přivedly ke studiu medicíny v Česku. Zásadní pro ně byly dobré vztahy, které mezi oběma zeměmi dlouhodobě panují. „Studium medicíny v České republiky bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Hledal jsem místo, které bude mít vysokou akademickou úroveň a zároveň se zde budu cítit bezpečně. Bohužel, a to nejen dnes kvůli válce v Izraeli, nejsou Izraelci v zahraničí vždy v bezpečí, protože nevíte, jak zareaguje druhá strana,“ dodává Haim Roffe s tím, že motivací pro něj byla i bohatá židovská historie, která je spjatá s Prahou.
O nutnosti pocitu bezpečí mluví také Karina Mohr. „Od začátku mi bylo jasné, že pokud někde mám strávit šest let, musí to být místo, kde budu v bezpečí jako Izraelka a Židovka, i když doma bude probíhat nějaká vojenská operace. Kromě bezpečnostních důvodů jsem také hledala místo, které bude splňovat vysoké akademické standardy. Jediným místem, jenž splňovalo obě tato kritéria, byla Česká republika a s velkou radostí říkám, že je stále splňuje,“ říká Karina Mohr. Pocit bezpečí je nyní pro ni ještě důležitější, i proto, že podle ní není pro izraelské a židovské studenty vysokých škol v Evropě samozřejmostí. „Naštěstí jsem tady nezažila negativní reakce kvůli svému původu, ale řada mých přátel v zahraničí tyto zkušenosti bohužel má. Je to smutné, ale jako Izraelci jsme na toto zvyklí. I na to, že se za protiizraelskými tvrzeními ve skutečnosti skrývá antisemitismus. Toto bohužel není první válka, kterou zažíváme,“ dodává.
Dobrovolnictví jako reakce na válku
Ofek Gill vnímá silné spojenectví mezi Izraelem a Českou republikou nyní ještě silněji: „Česká republika byla vždy mezi prvními, kdo Izraeli pomáhá a platí to i nyní. I proto jsem chtěl studovat medicínu tady, a ne v jiných zemích EU, s nimiž mám spojené smíšené pocity, proto jak se dívají na Izrael. „Podle svých slov se v zahraničí setkával s tím, že „Izrael provádí etnické čistky“. „Realita je taková, že skoro dvě třetiny izraelských lékařů nejsou Židé a jen asi 15 procent izraelských Židů pochází z Evropy, zbytek přišel z arabských zemích, kde je vyháněli a zabíjeli. Před těmito fakty ale mnozí zavírají oči,“ dodává.
Pětiletá vojenská zkušenost, která Ofeka Gilla mimo jiné zavedla i do Gazy, výrazně ovlivňuje to, jak se nyní cítí, byť na rozdíl od řady svých vrstevníků v Izraeli nebyl nyní povolán jako rezervista do armády. „Na vlastní oči jsem tam viděl teroristy, kteří chodili se sáčky sladkosti naplněnými výbušninami a dávali je dětem, a tak je posílali na smrt. Je to odporné, ale pomáhá mi to pochopit, že pokud teroristé nenávidí Izrael více, než milují své děti, je Hamás organizace, s níž máme bojovat. Moje jednotka nyní bojuje a já nejsem s nimi, abych jim pomohl. Všechny moje úspory šly na to, abych se stal lékařem a pokud by se teď vrátil, můj sen by skončil. Izraelská vláda to ví, a proto neposílá studenty na podobné pozice, ale přesto je pro mě těžké vědět, že své zemi nyní nepomáhám,“ dodává s tím, že je pro něj důležité myslet na to, že se díky studiu v Česku může stát dobrým lékařem, a tak se starat o potřebné.
Podle je důležité při pohledu zvenčí pochopit, že Izrael stojí na vzájemnosti lidí, kteří v této zemi žijí. Tento pocit je nyní ještě silnější. „Lidé v Izraeli nyní pomáhají jako dobrovolníci více než kdy předtím. Pomáhají v zemědělství, které je válkou zasaženo. Poskytují jídlo a přístřeší těm, kteří museli opustit své domovy. Všichni jsou v pohotovosti a pomáhají. Bolest padlých je bolestí nás všech a my v Izraeli jsme jedna velká rodina,“ shrnuje.
Ludmila Hamplová
