Úspěšný podnikatel Libor Votruba si před jedenácti lety přiznal, že mu alkohol ničí osobní i pracovní život. Dokázal závislost porazit, jedenáct let už nepije. A svůj vyhraný boj se závislostí promítl i do svých podnikatelských aktivit – založil soukromé zdravotnické zařízení NEO centrum, v jehož klinikách – dvou pobytových a jedné ambulantní – pomáhají klientům v boji s různými typy závislostí terapeuti i bývalí závislí. A dělají to trochu jinak, než je v tuzemsku zvykem. „Pravidla, která souvisí se zdravotnictvím, jsou mnohem přísnější, než v ostatním podnikání, které dělám,“ říká Votruba v rozhovoru pro Zdravotnický deník.
Libora Votrubu jsem navštívil v pražských Žlutých lázních, které jsou jedním z jeho dlouhodobých podnikatelských projektů. Na první pohled mě zaujalo, že se v jeho kanceláři nachází lednice s vybranými víny. Náš rozhovor asi nemohl začít jinou otázkou.
Víno by člověk v pracovně bývalého alkoholika úplně nečekal. To je něco jako zkouška vůle?
Zkouška vůle určitě ne, ani nevím, proč je tu mám. Někdy přes léto, když sem za mnou někdo přijde, nebo se tu koná nějaký koncert a sejdou se přátelé, tak jim naleju. Ale tím nijak netrpím. Výsledkem léčby závislosti má být, že mohu jít s kamarády do hospody a nemusím se bát, že se budu klepat, abych si nic nedal. Dám si sodovku a oni si dají pivo.
Ze závislosti jste se začal léčit před jedenácti lety v Jihoafrické republice. Proč jste si nevybral žádné z tuzemských zařízení?
Myslím, že to byla zčásti nějaká má arogance, zčásti pocit, že nejsem ten, kdo by měl jít do Bohnic, k Apolináři nebo do Červeného dvora. Pocit, že jsem lepší, než ti ostatní. Druhý faktor byl, že všechny tyto léčby byly minimálně tříměsíční a já jsem si říkal, že na tom nejsem tak špatně a bude mi stačit méně času – na soukromých klinikách jsou léčby kratší. A mělo to ještě jeden důvod: Tak jsem se styděl, že jsem se bál, že by mě někdo mohl poznat. I když celé moje okolí samozřejmě vědělo, v jakém jsem stavu, tak jsem si pořád myslel, že to zase tolik lidí neví. Říkal jsem si, že když odjedu přes půlku světa, tak to bude dobré. Jihoafrickou kliniku mi doporučil můj výborný kamarád, Angličan, který tehdy zápasil s tím samým problémem.
Řekl jste svým blízkým, že jedete do Jižní Afriky na výlet, nebo že se tam jedete léčit?
Že se jedu léčit, jsem řekl jenom těm úplně nejbližším. Všem ostatním jsem asi něco lhal. Nicméně už si to ani přesně nepamatuju, v té době jsem to měl v hlavě dost pomotané.
Inspiroval vás přístup na soukromé jihoafrické klinice při zakládání NEO centra?
Naprosto jednoznačně. Přístup, intenzita, soucit, pochopení, jakési přátelství. To, že jsem se tam necítil jenom jako nějaké číslo, jako nějaký pacient, který zcela selhal a někdo by ho zase měl naučit v životě fungovat, ale jako normální člověk, který má něco za sebou, ale selhává v konkrétní věci.
A prostředí?
Samozřejmě, také důstojné prostředí. I to je hodně důležité pro výsledek léčby.
V NEO centru poskytujete široké portfolio léčby závislostí na alkoholu a drogách, ale i workoholismu nebo porozvodových depresí. Jak jste vybírali odborníky, specializuje se každý z psychoterapeutů na něco, nebo všichni dělají všechno?
Je důležité říct, že mícháme dohromady odborníky s ex-usery, tedy lidmi, kteří mají zkušenost se závislostí za sebou. Což není zase tak časté. V zahraničí existuje hodně klinik, které jsou postavené třeba jenom ex-userech, takových, jako jsem já, ale myslím si, že to není úplně vhodný přístup. Protože to velmi zúží prostor. V Česku se zase staví na odbornících, musí to být někdo studovaný. A já si myslím, že je důležitá kombinace. Odborníky jsme sháněli přes inzeráty i v odborných kruzích. Můj bývalý partner v tomto projektu byl psychoterapeut, takže on hledal terapeuty i skrze své kanály, dnes už je hledáme přes kanály inzertní i přes odborné komunity. Máme hodně adiktologů, několik klinických psychologů, psychiatry, hodně lidí, kteří si prošli psychoterapeutickým výcvikem. Je to taková směs. Ex-useři tvoří asi čtvrtinu, já jsem jedním z nich. Ale nejsem terapeut a ani se nechci pasovat do role terapeuta. Ti ostatní za sebou mají psychoterapeutický výcvik i nějaké vzdělání.
Jak tedy vy osobně v NEO centru trávíte s klienty čas?
Mám dvě role. Jedna je, že přináším program anonymních alkoholiků a anonymních narkomanů, který mě samotnému v životě hodně pomohl. Skupiny našich klientů s tímto programem seznamuji spolu s některými kolegy a našimi bývalými klienty, kteří si prošli naší léčbou, jsou už roky střízliví a sami na tento program chodí. Ten program je v zásadě celoživotní. Děláme tam taková improvizovaná setkání, aby klienti věděli, do čeho půjdou, až vyjdou ven. To je jedna z mých rolí. Ta druhá je, že klientům předávám svůj příběh a snažím se je inspirovat, motivovat, tak, aby věděli, že nejsou v beznadějné situaci, že se spousta věcí může změnit, že je to v tuto chvíli těžké, že v budoucnu budou čelit normálnímu životu a následkům pití, nebo braní drog, ale to všechno se dá překonat a život může mít vzestupnou trajektorii. Ne sestupnou.
NEO centrum funguje ve dvou klinikách provozovaných ve dvou vilách v Praze. Funguje to tak, že se na jedné klinice léčí převážně Češi a na druhé cizinci?
Na jedné máme sto procent Čechů a na té druhé to kombinujeme. Cíl byl mít ji pouze pro zahraniční klientelu, ale protože by nás to v tuto chvíli neuživilo, tak kombinujeme tak půl na půl české klienty se zahraničními a ono to, kupodivu, dobře funguje. Jsou tam samozřejmě dvojjazyční terapeuti, v češtině i v angličtině. Nesetkáváme se s tím, že by zahraniční klienti říkali, tohle jsme si nepředstavovali, my tu nechceme být s Čechy. Naopak si myslím, že to je takové zpestření pro všechny strany.
A ti Češi, kteří k vám dorazí, tvoří část z nich lidé, kteří se už nějak zkoušeli v Čechách léčit jinde a v léčbě neuspěli?
Často to tak může být. Často byli i u nás v léčbě a vracejí se zpět. Já vždycky říkám, že není správné hovořit o nějaké procentuální úspěšnosti léčby. Protože ta velmi souvisí s tím, jak ti lidé, kteří odejdou z léčby, ať u nás, nebo kdekoliv jinde, na sobě dále pracují.
Na každé z klinik máte v jednu chvíli maximálně jedenáct klientů. Kolik je tam terapeutů?
Na každé klinice je jich sedm. Plus je tam hospodyně, dochází tam psychiatr, brigádníci, většinou studenti medicíny, kteří chodí na noc. I terapeuti velmi často bývají i přes noc.
V NEO centru nabízíte dvou, tří, nebo čtyř týdenní pobyt. Když ho u vás klienti absolvují, jakým způsobem probíhá vaše další interakce? Chodí k vám ambulantně?
Program doléčování, který sestává ze tří částí, je velmi důležitý. Většina našich klientů dochází na doléčování do naší ambulantní kliniky v Libni. Tam je pět ordinací, spousta terapeutů i psychiatrů a dělají tam doléčovací program. Toho se účastní často i terapeuti, které klienti znají z kliniky. Ti do Libně docházejí a s klienty se setkávají. To je jedna část doléčování. Tou druhou je program anonymních alkoholiků a anonymních narkomanů, který velmi důrazně doporučujeme. A třetí je meditace. To je nejobtížnější část. Protože meditace není vůbec jednoduchá. Je obtížná, vyžaduje hodně práce a je často dost bolestivá. I když si to většina lidí nemyslí. Myslí si, že meditace, v tom smyslu, jak ji vnímáme my, je taková osvobozující. Ovšem meditace, kterou děláme my, je naopak velmi náročná.
Vyzkoušel jste spoustu podnikatelských aktivit, provozujete Žluté lázně nebo trhy na Staroměstském náměstí. Je podle vás podnikání v psychoterapii, ve zdravotnictví nějak specifické? Existují v něm nějaké překážky, ať už legislativní, nebo psychologické, které v jiných typech podnikání nejsou?
Určitě. Byrokraticky je to mnohem náročnější. Pravidla, která souvisí se zdravotnictvím, jsou mnohem přísnější, než v ostatním podnikání, které dělám. A samozřejmě se hodně míchá byznys a odbornost. Máme částečně některé úvazky na pojišťovnu, ale není jich moc. U odborníků v soukromém sektoru se často řeší, jestli je správné za práci brát peníze. Ale já to vidím jasně, samozřejmě i doktoři ve státním sektoru za svou práci berou peníze, jen ty peníze jdou jinými kanály, skrze pojištění.
Zvýšil vám fakt, že jste do ambulantní sféry NEO centra pustili pojišťovny, počet klientů?
Určitě ano, ale ne tak, jak bychom očekávali. My jsme očekávali, že ty úvazky, které na pojišťovnu máme, budou okamžitě plné, zejména když se stále hovoří o nedostatku psychologů. Ale to se neděje. Sám jsem z toho překvapený.
Vidíte do budoucna ještě nějaká cesty, jak s pojišťovnami spolupracovat intenzivněji?
Snažíme se rozšiřovat spektrum spolupracujících pojišťoven i spektrum našich činností, které by mohly jít na pojišťovnu. Část našich potenciálních klientů může odradit, že i když v ambulanci samozřejmě řešíme všechny možné diagnózy související s duševním zdravím, jméno NEO centrum je hodně spjaté s léčbou závislostí, takže lidé, kteří přijdou zvenčí, si možná řeknou: My půjdeme raději jinam, aby nás nikdo nepodezříval ze závislosti.
Existuje možnost, že by pojišťovny vstoupily i do pobytové sféry?
My to moc nechceme. Zejména kvůli anonymitě našich klientů. Já si myslím, že klienti, na které se zaměřujeme, chtějí anonymitu a nechtějí mít někde zápis, že se léčí se závislostí. Anonymita je ta nejdůležitější hodnota, kterou našim klientům nabízíme. Zároveň dál pokračujeme v takovém tom, řekněme, rodinném prostředí. V obou klinikách máme maximálně jedenáct míst, klientů tam ale bývá spíše méně. My jich přitom potřebujeme sedm nebo osm, aby se vše zaplatilo, abychom se dostali na nulu. Takže se to nezaplatí rychle. A myslím si, že v tom rodinném prostředí je těžké dělat z klinik nemocnici.
Léčba ve vašich pobytových klinikách je poměrně nákladnou záležitostí. Chodí k vám téměř výhradně bohatší klientela?
Ne, nejen ta. Já sám jsem byl případ, že když jsem odjížděl, tak jsem se pořád tvářil, že mám peněz dost, ale použil jsem své poslední peníze na cestu a na léčbu. Protože jsem zbankrotoval – i v osobním životě, i v tom byznysovém. A myslím si, že to je častý případ závislých lidí, že používají prakticky své poslední peníze na to, aby se sebou něco udělali. A i přesto, že jsou naše ceny vysoké, tak jsou zdaleka nejnižší v Evropě, všude jinde jsou mnohem vyšší. My se až teď po letech dostáváme do nějakého bodu, kdy firma NEO centrum začíná být zisková, ale pořád je ještě zadlužená z minulých let.
Dá se nějak univerzálně popsat moment, kdy by si měl člověk říct: ‚Jsem závislý, měl bych se léčit‘?
Ve chvíli, kdy to začne tajit. Tajit před svým okolím, že pije nebo něco bere. Já se často ptám našich klientů, jestli to už to tají. Protože když něco tajíte, tak vnitřně víte, že děláte něco špatně. Něco tajíte a děláte to v osamění. To je případ většiny lidí závislých na alkoholu, že když jdou s kamarády do hospody, tak pijí jen trošičku, a pak přijdou domů – a tam se teprve rozjedou.
Je něco, co byste chtěl našim čtenářům říci na závěr?
Ať se na lidi, kteří trpí jakoukoliv závislostí, dívají soucitně. A ne tak, jak to bývá obvyklé – že to jsou nějací průšviháři, kteří nemají dostatečně pevnou vůli a je potřeba je za to trestat. Ona totiž léčba závislostí není vůbec záležitost vůle. Ta vůle bývá největší nepřítel, protože na ní lidé moc spoléhají. Nebýt závislý, to se nedá udržet vůlí, to se dá udržet tím, že změníte nastavení mysli. A pak tady mohu sedět vedle lahví a nic to se mnou nedělá.
Jakub Němec
Foto: NEO centrum
