Pokud má být očkovací program (nejen) proti covid-19 úspěšný, je naprosto nezbytné přemýšlet nad tím, jak zajistit dobrou dostupnost očkování i dostatek kvalitních informací, které se k lidem dostanou vhodným způsobem. V tomto ohledu mohou být, možná trochu překvapivě, zkušenosti některých afrických zemí s vakcinací proti covid-19 užitečné i pro Česko. Už jen proto, že community engagement neboli cílené zapojení komunity v rámci očkovacích programů u nás není samozřejmost.
Jak očkovat v místech, kde chybí potřebná infrastruktura a nemalá část populace nemá stálé bydliště, ať už proto, že patří mezi nomády nebo se jedná o lidi, kteří museli kvůli válečným konfliktům, násilí či dopadům klimatických změn opustit své domovy? A co když tak úplně nevěří relativně novým vakcínám a velmi váhají, jestli má očkování smysl? Odpovědí na tyto otázky může být přístup, který zvolily země Subsaharské Afriky při očkování proti covid-19 a využily tak zkušenosti, které získaly během očkovacích programů proti řadě dalších infekčních chorob. Základem je neočekávat, že lidé přijdou za očkováním sami, ale naopak hledat přístupy, jak jim očkování co nejvíce přiblížit. To potvrdila také konference věnovaná společnému programu Evropské unie a Světové zdravotnické organizace (WHO) na podporu očkování proti covid-19 v šestnácti zemích subsaharské Afriky, která se uskutečnila v polovině května v tanzanském Dar Es Salaamu (více jsme psali zde).
Díky tomuto projektu v hodnotě více než 16,6 milionů euro (více než 393 milionů korun) tak bylo možné zásadně rozšířit očkování proti covid-19 v Burundi, Kamerunu, Středoafrické republice, Čadu, Demokratické republice Kongo, Guinei, Liberii, na Madagaskaru, v Mali, Nigeru, Nigérii, Somálsku, Jižním Súdánu a Súdánu. Na začátku projektu v polovině roku 2021 byla průměrná proočkovanost proti covid-19 (dvěma dávkami v případě dvoudávkového základního očkovacího schématu či jednou dávkou u jednodávkového) méně než 5 procent, po šestnácti měsících se dostala k téměř 30 procentům s tím, že v některých zemích překročila 40 procent. Bylo to možné díky spolupráci WHO a Evropská unie, přesněji skrze úřad Generální ředitelství pro evropskou civilní ochranu a operace humanitární pomoci (ECHO).
Od vesnice k vesnici, od domu k domu
Tyto země při zavádění očkování proti covid-19 nespoléhaly pouze na velké komunikační kampaně s billboardy a prohlášením politiků, ale zvolily jinou strategii. Už jen proto, že ne všude byla podpora politiků pro očkování samozřejmá a navíc, řada z těchto států se už roky potýká s politickou nestabilitou i bezpečnostními problémy, které jsou často důsledkem válek a nepokojů. O to důležitější je najít jiné cesty, jak veřejnosti doručit jednak očkování samotné, ale také informace o tom, proč je důležité.
„Není možné spoléhat jen na to, že se podaří získat vakcíny a ty budou doručeny do zdravotnických zařízení. To je jen část práce, kterou je nutné udělat, aby by byl očkovací program úspěšný, ale rozhodně tím nekončí. Pokud chcete, aby lidé byli očkovaní, musíte jít za nimi a mluvit s nimi. Nestačí čekat, že přijdou sami,“ říká zcela otevřeně William Mwengee, lékař a vedoucí Kanceláře Světové zdravotnické organizace v Tanzanii pro očkovací programy.
Obdobnou zkušenost má také Libérie, zhruba pětimilionová země na západě Afriky. Zde se podařilo dosáhnout proočkovanosti u dospělé populace 81 procent a v některých regionech země dokonce více než 90 procent (pozn. redakce – v rámci základního očkovacího schématu), což je srovnatelné s průměrem EU, a dokonce více než se kdy podařilo dosáhnout v Česku (podle údajů ECDC absolvovalo základní očkování proti covid-19 u nás 76,4 procenta dospělé populace). Pro srovnání, roční HDP na osobu v Libérii bylo v roce 2021 pouze 676 amerických dolarů, zatímco v Česku 26 821 amerických dolarů. Země navíc přijímá uprchlíky z okolních zemí a v posledních letech musela řešit i výskyt Eboly. Navíc, každoroční období dešťů tu znamená, že odlehlé oblasti budou prakticky nedostupné.
„Zásadní bylo uspořádat setkání se zástupci komunity, včetně náboženských představitelů a velmi pečlivě očkovací program plánovat. Proto jsme měli k dispozici seznam všech měst, vesnic a dalšího osídlení, včetně informací o naší cílové populaci pro očkování. Také jsme pracovali s tím, že jsme potřebovali seznam trhů a míst, kde se lidé setkávají k modlitbám, stejně jako seznamy uprchlických komunit, které žijí na březích řek nebo v přístavech,“ přibližuje pečlivé plánování Abdullahi Sule, lékař, který pracuje pro Světovou zdravotnickou organizaci v Libérii. Podle něj jsou právě podrobné znalosti o tom, jaká je cílová populace pro očkování, a kde se pohybuje, základem pro to, aby bylo možné dobře sestavit a naplánovat očkovací týmy i práci dalších koordinátorů, kteří jsou nezbytní pro úspěch očkování.
Mluvit s lidmi je lepší než velká kampaň
Klíčem k úspěchu je podle doktora Abdullahi Suleho to, že očkovací program je realizován na základě přesně stanoveného plánu, který je průběžně vyhodnocován. Pak je možné očkovat, i když právě probíhá období dešťů, nezpevněné cesty jsou rozbahněné a dostat se na řadu míst je víc než obtížné. Strategii, kdy potřebná komunikační kampaň k očkování, probíhá mnohem osobněji a je přesněji cílená, stejně jako očkovací program samotný, zvolil také Madagaskar, rozvojová země v Tichém oceánu, která se mimo jiné musí vyrovnávat i s častými suchy a následně nedostatkem potravin a výskytem poliomyelitidy, spalniček, malárie a moru. Zde se zatím podařilo naočkovat proti covid-19 zhruba 16 procent dospělé populace, což se může zdát málo, ale Madagaskar je jedna z nejchudších zemí Afriky, kde podle OSN musí 91 procent populace vystačit s méně než dvěma americkými dolary (zhruba 40 Kč) na den. Nemluvě o tom, že očkování proti covid-19, byť je důležité, není vnímáno jako ta nejpalčivější otázka země s mnoha jinými vážnými problémy.
Vlastní očkování zde tak probíhalo například ve veřejných jídelnách nebo místech, kam si lidé závislí na potravinové pomoci přichází pro potraviny. Nezbytností byly mobilní očkovací týmy, které zajíždí tam, kde zdravotní péče není dostupná. „Přímá mezilidská komunikace, kdy s lidmi mluvíte o očkování a dokážete o očkování přesvědčit ty, kterým důvěřují, ať už jsou to náboženští představitelé nebo vůdci komunit, je mnohem efektivnější než velké komunikační kampaně,“ je přesvědčená Patricia Martin Rasoamihanta, epidemioložka, která pracuje pro Světovou zdravotnickou organizaci přímo na Madagaskaru. Podle ní je přímý rozhovor s lidmi cestou, jak včas a vhodně reagovat i na zavádějící informace spojené s očkováním. Jinými slovy, mít k dispozici ambasadory očkování, kteří jsou pro své okolí důvěryhodní a dokáží o významu vakcinace přesvědčit ostatní.
Ludmila Hamplová
