Neúplný počet absolvovaných povinných stáží, dysfunkční systém přidělovaných kompetencí nebo nízká míra dohledu a dozoru na pracovištích. Anonymní dotazníkové šetření s názvem Lékaři 2022 aneb specializační vzdělávání očima lékařů, kterého se v loňském roce účastnilo přes 2 100 mladých lékařů a lékařek, odhalilo, že specializační vzdělávání v Česku má řadu organizačních i strukturálních nedostatků. „Dlouhou dobu se mluví o tom, že stav specializačního vzdělávání v Česku není vyhovující. Některé oblasti je proto zapotřebí výrazně upravit a zjednodušit,“ říká autor reportu lékař Petr Michenka, který Zdravotnickému deníku jako prvnímu médiu poskytl výsledky průzkumu.
Systém specializačního vzdělávání naráží v Česku na celou řadu problémů. Můžeme začít tím, že organizace tohoto systému není v Česku svěřena do rukou jediné samostatné instituce. Část odpovědnosti přebírá Ministerstvo zdravotnictví, další část Institut postgraduálního vzdělávání a v neposlední řadě se do organizace zapojují také lékařské fakulty. Ačkoliv je kontrola nad průběhem a kvalitou vzdělávání na jednotlivých pracovištích jasnou kompetencí Ministerstva zdravotnictví, supervize nad reálným fungováním systému a nutné kontroly na pracovištích zůstávají nadále s otazníky.
Lékařům chybí vzdělávací plány i odchozené povinné praxe
Podle průzkumu byl vzdělávací plán do tří měsíců od nástupu na pracoviště poskytnut pouze ve 30 procentech případů. Absence vzdělávacích plánů může podle Petra Michenky vést ke zbytečnému prodlužování doby specializačního vzdělávání, což přispívá k nedostatku atestovaných lékařů, kterému Česko čelí.
Odborná povinná praxe („kolečka“) lékařů ve specializačním vzdělávání představuje 8 týdnů v každém z oborů. Přesto však dle průzkumu absolvovalo povinnou praxi v plné délce v oboru ARO pouhých 39 procent lékařů, v oborech chirurgie 48 procent lékařů a v oborech Vnitřního lékařství 70 procent lékařů. Ještě více alarmující je pak zjištění, že někteří z respondentů, kteří mají praxi uznanou, na pracovištích strávili méně než polovinu času, nebo tam nebyli vůbec.
Problematický dohled nad lékaři prohlubuje nefunkční systém kompetencí
Je opravdu role školitele pouze formální a nedokáže obstát tlaku klinického provozu? Až 14 procent respondentů v průzkumu uvedlo, že neví, kdo je jejich školitel, a podle 26 procent se školitel do jejich vzdělávání vůbec nezapojuje. „Školitele a jeho výkon nikdo nehodnotí, také neexistuje ani obecná zpětná vazba o tom, jak specializační vzdělávání u konkrétního školence probíhá,“ upozornil Petr Michenka. Příliš uspokojivé nejsou ani výsledky týkající se míry dohledu nebo dozoru. Jako zcela nebo spíše dostatečnou ji vnímá 49 procent ze všech respondentů. Systém přidělovaných kompetencí lékařů byl podle respondentů zaveden pouze v 16 procentech případů.
Problematické je také další zjištění, kdy bylo během specializačního vzdělávání často nebo velmi často nuceno vykonávat výkony, na které se necítilo kvalifikováni celých 37 procent respondentů.
„Domnívám se, že je na čase do specializačního vzdělávání zavést principy competence based learning – tedy nevázat splnění praxe jen na počet týdnů či měsíců strávených na daném pracovišti, ale zaměřit se mnohem více na získávání konkrétních kompetencí konkrétními školenci a školenkyněmi,“ uvedl v reportu proděkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a lékař David Marx. Zároveň dodal, že toto řešení by mohlo být také efektivním nástrojem k tomu, aby osoby na rodičovské dovolené měly šanci pokračovat v přípravě i během této pauzy bez rigidní vazby na výši pracovního úvazku. „Naším primárním cílem je upozornit na to, co se děje v systému specializačního vzdělávání,“ uzavřel průzkum Michenka. Ke zlepšení prostředí vzdělávání mladých lékařů v Česku ale nemůže dojít bez dlouhodobé aktivní spolupráce všech organizací, které jsou do ní zapojeny.
Nela Slivková
