V Česku v současnosti schází více než dva tisíce všeobecných sester a mnoho dalších se stárnutím populace postupně odejde do důchodu. Dobrou zprávou ale je, že díky covidu se velmi zvedl zájem o studium na středních zdravotnických školách. Na to by měla navázat změna připravovaná na ministerstvu zdravotnictví, díky níž by se zvedly kapacity pro studium všeobecné sestry a další nelékařské zdravotnické pracovníky na vysokých školách. O tom, co ministerstvo chystá a jak se mění podmínky práce sester v posledních letech, si Zdravotnický deník povídal s hlavní sestrou ČR Alicí Strnadovou.
Jaká témata související s nelékařskými zdravotníky se nyní na ministerstvu řeší, připravují se nějaké změny, které budou mít na nelékařské zdravotníky dopad?
Témat, která řešíme, je velmi mnoho. Kromě běžné agendy související se vzděláváním, tedy udělováním akreditací na vzdělávací programy, posuzováním vzdělávacích programů či jejich inovací, je stěžejním materiálem, na němž pracujeme, navýšení kapacit vysokých škol. Do budoucna by tak měly být vyčleněny finanční prostředky, aby bylo více místa na vysokých školách pro sestry a další nelékařské zdravotnické pracovníky. Oproti tomu kapacity na vyšších odborných školách jsou pro sestry podle MŠMT dostatečné.
Plníme také akční plány ke koncepci ošetřovatelství a domácí péče. Vznikají pracovní skupiny, které se zabývají tím, jak úkoly, které jsme si vytkli, pilotně ověřit a uvést v život. Zabýváme se prostupností vzdělávání, kdy je naší snahou, aby studenti zdravotnických škol v průběhu studia mohli získat výuční listy, pokud by z nějakého důvodu studium nedokončili. Chceme, aby neměli by pouze základní vzdělání, ale mohli získat výuční list jako sanitář nebo ošetřovatel. Zabýváme se i otázkami týkajícími se specializačního vzdělávání a jeho prostupností. Jsme zapojeni do Národního plánu obnovy, kde se připravuje velmi významný projekt Administrátor, v němž bychom rádi analyzovali celé specializační vzdělávání. Cílem je zjednodušit administraci a specializační vzdělávání propojit s registry, abychom věděli, kolik studentů v jakých oborech se nám připravuje, a mohli tak lépe plánovat potřebu pracovních sil ve zdravotnictví.
Kolik nám dnes zhruba schází sestřiček?
Podle údajů, které máme k dispozici, je to 2000 až 2500 všeobecných sester, nicméně nedostatek sester je problém celosvětový.
Jak s problémem může pomoci vámi uvedené navýšení kapacit vysokých škol? O kolik by se měly navýšit?
Materiál je připravován obdobně jako u lékařů, matematický model se nyní počítá. Lékaři studují šest let a jejich vzdělávání je o jiné ekonomické náročnosti i jiném systému, takže my chceme nastavit parametry programu tak, aby odpovídal věkové struktuře sester a jejich odchodům do důchodu.
Kdy by mohlo být hotovo?
To je složitá otázka, víte, v jaké ekonomické situaci se nacházíme. Nicméně doufám, že program, který se připravuje, by po projednání mohl být prioritou, abychom reflektovali potřeby v rámci zdravotnictví do budoucna. Takže doufám, že to bude od příštího roku.
V kterých dalších oborech nelékařských zdravotníků pociťujeme nedostatek?
Například radiologičtí asistenti, nutriční terapeuté a samozřejmě jde i o další profese. Paušálně je to složitější říci, protože někdy bývají problémy regionální. Jindy je to o tom, že je méně vzdělavatelů, než je v regionu potřeba, tedy zabýváme se i mapováním vzdělavatelů, jejich kapacitami, počtem absolventů a predikcí personálních potřeb. Mým cílem je, abychom program navýšení kapacit, který připravujeme pro všeobecné sestry a další nelékařské zdravotnické pracovníky, byl postupně i pro další profese. Jde ale o mou vlastní vizi a diskuze o tom je před námi.
Nedávno jsme ve Zdravotnickém deníku psali o návrhu odborů na lázně pro zdravotníky, volá se také po výsluhách a dřívějších odchodech do důchodu. Je něco z toho v nějaké fázi rozpracovanosti, že to nejsou jen sny?
Situace obecně se u poskytovatelů zdravotní péče zlepšila – mnozí nabízejí příspěvky na stravování či penzijní připojištění, zřizují vlastní školky, poskytují náborové příspěvky či stipendia. To, co jste zmínila, bych si pro zdravotníky přála, ale na vyjednávání je potřeba určitá doba a jde to pomaleji, než by si člověk představoval.
Za ministra Vojtěcha se pracovalo na tom, aby se sestrám snížila administrativní zátěž. Pokračuje se nějak v tomto úsilí?
Vyhláška o zdravotnické dokumentaci ponechala rozsah ošetřovatelské dokumentace na poskytovatelích zdravotní péče s tím, že oni sami nejlépe vědí, v jakém rozsahu ji vést. Zároveň probíhá kurz Administrativní pracovník ve zdravotnictví prostřednictvím IPVZ, kde je cílem vychovat pracovníky, kteří se budou administrativou zabývat tak, aby se ulevilo zdravotníkům.
Začínají nemocnice tyto pracovníky využívat?
Abych řekla pravdu, ano, ale jde to velmi pomalu.
A je to dáno malým počtem zájemců o kurz, nebo (ne)ochotou nemocnic je nabírat?
Zájem o kurz je poměrně velký. Další dobrou cestou, která se postupně prosazuje a snižuje administrativní zátěž, je vedení zdravotnické a ošetřovatelské dokumentace v elektronické podobě. To přispívá i tomu, že jsou zápisy v pořádku a vedené tak, jak ukládá vyhláška o zdravotnické dokumentaci. Naší snahou však je pracovníky pro administrativu zapojovat do zdravotnických týmů.
„Zatímco v předcovidové době se říkalo, že na zdravotnické školy nikdo nechce jít, tak teď je situace opačná. Mám informace od mnoha škol, že si mohou vybírat.“
Na ministerstvu zdravotnictví má být obnovena pracovní skupina, která se bude věnovat nelékařským zdravotníkům v rámci Zdraví 2030. Jaká témata byste na ní chtěla nadnést?
Pracovních skupin týkajících se nelékařských zdravotnických povolání je více. Stěžejní orgán je Odborná rada ošetřovatelství, která vznikla před dvěma lety a pravidelně zasedá. Nově připravujeme pracovní skupinu pro nastavení systémových změn v oboru zdravotnický záchranář. Co se týče Zdraví 2030, jde o strategický dokument České republiky a jedním z jeho strategických cílů je i podpora dostupnosti a plánování pracovních sil ve zdravotnictví. Z hlediska koncepce ošetřovatelství pracujeme na akčních plánech, kde se zabýváme například pracovními podmínkami, složením ošetřovatelských týmů, sestavováním záložních týmů či slaďováním pracovního a soukromého života. V rámci ověřování těchto inovací připravujeme projekty ve spolupráci s Národním centrem ošetřovatelství a IPVZ.
Česká asociace sester (ČAS) se snaží dosáhnout toho, aby sestry s odpovídajícím vzděláním mohly v domluvených případech předepisovat chronické léky. Jak se k této možnosti stavíte? Účastníte se nějakých jednání o tomto tématu?
Ano, navyšování kompetencí je trend, který podporuji. V červenci loňského roku jsme novelizovali vyhlášku o činnostech, která reflektovala dílčí změny, jež se povedlo vyjednat. Iniciativu a shodu České asociace sester s lékařskými společnostmi rozhodně podporuji. Pokud se zástupci odborných společností o konkrétní podobě navýšených kompetencí dohodnou, je pak na nás, abychom projednali a nastavili podmínky vzdělávání.
Jsou ještě nějaké další oblasti, kde by podle vás bylo vhodné zvýšit pravomoci sester nebo jiných nelékařských zdravotníků?
Diskuze probíhají a probíhat budou. Jak jsem již uvedla, preferuji dohodu odborných společností, a pokud panuje shoda, tak se těmito návrhy zabýváme.
Už jste zmínila zdravotnické záchranáře. Jak je to u nich?
Jejich role se s vývojem zdravotnického systému mění a jsou na ně kladeny nové nároky. To chceme řešit na pracovní skupině, která byla nedávno schválena příkazem ministra a nyní jsou oslovovány odborné společnosti pro nominace zástupců. Každopádně bychom rádi vytvořili koncepci toho, jak si představujeme vzdělávání zdravotnických záchranářů, jejich kompetence či složení výjezdových skupin.
Takže je to i o tom, že by zdravotničtí záchranáři mohli sami zvládnout více věcí na místě a nepřevážet nutně pacienta do nemocnice?
Mělo by jít o systémové změny, které budou reflektovat potřeby z praxe. Nejde tedy jen o to, aby mohli pracovat samostatněji, ale abychom si řekli, za jakých podmínek.
Zmínila jste, že se chcete věnovat i pracovnímu prostředí. Co podle vás dnes zůstává problém, kde máme prostor pro zlepšení?
I když je to pro zaměstnavatele složité, dalo by se více využívat zkrácených úvazků. A ačkoliv to nemusí být populární z hlediska zdravotních pojišťoven, měly by přijít pobídky tam, kde není péče dostupná právě kvůli nedostatku nelékařských zdravotníků. Měli bychom tedy umět motivovat zdravotnické pracovníky, aby se do zdravotnické praxe vraceli, tedy abychom se nezaměřovali jen na studující či na udržení stávajících sil, ale i na ty, kdo jsou mimo systém.
Máte pocit, že během covidu a po něm se tendence odcházet ze zdravotnictví zastavila nebo zbrzdila?
Ano. Dalo by se očekávat, že napětí a zátěž přispěje k vyhoření a zdravotníci budou mít tendenci odcházet, ale nestalo se tak. I to, jak veřejnost oceňovala práci sester, dalších zdravotníků i studentů, zkrátka všech, kdo pomáhali, aby se epidemie zvládla, nalákalo některé zpět, byť třeba na částečné úvazky. Především nám doba zvedla zájem o studium zdravotnických škol, za což jsem velmi ráda. Zatímco v předcovidové době se říkalo, že na zdravotnické školy nikdo nechce jít, tak teď je situace opačná. Mám informace od mnoha škol, že si mohou vybírat a zájem je mnohonásobně vyšší. V tomto ohledu ministerstvo oslovilo hejtmany napříč republikou, aby kapacity na zdravotnických školách navýšili, neboť jde o gesci krajských úřadů. A na grafech už vidíme, že počty studentů stoupají.
Jsou dnes ve vzdělávání nějaké velké výzvy, které chcete řešit?
Těch je mnoho. Systém vzdělávání se musí vyvíjet a reagovat na potřeby praxe, i když to nejde tak rychle, jak bychom si přáli. Postupně inovujeme kvalifikační standardy, zabýváme se tím, jak studium zefektivnit a zlepšit. Máme tu ale směrnici EU, která nám dává mantinely, v nichž se můžeme pohybovat.
Nakolik se využívá před lety tak diskutovaný model tzv. 4+1?
Co se týče prostupnosti u jednotlivých povolání, tedy například když chce být všeobecná sestra záchranářem a podobně, model funguje. U modelu praktická sestra – všeobecná sestra se pak používá spíše model 4+2. Cestu využívají nižší jednotky procent studentů. Je to tedy možnost pro ty, kdo si jsou jisti svými znalostmi.
Ještě bych se vrátila k pracovnímu prostředí. Zlepšila se péče o duševní a fyzické zdraví zdravotníků na pracovištích? Mají dnes zdravotníci přístup k podpoře duševního zdraví, školením instruujícím, jak šetřit fyzické zdraví, či třeba pomůckám umožňujícím manipulaci s pacienty? Stává se z těchto věcí už více pravidlo než výjimka?
Situace se zlepšila a věřím, že se bude i nadále zlepšovat. Zavedením systému intervenční služby, která funguje už asi u 90 poskytovatelů a dále se rozvíjí, je dbáno i na duševní zdraví. Máme tu tedy vyškolené peery a interventy, kteří mohou kolegům poskytnout pomoc. Může se totiž stát, že některému pracovníkovi během služby například zemře někdo blízký a on se poté potřebuje se situací vyrovnat. Proto jednoznačně podporujeme systém psychosociální intervenční služby, a to i v rámci projektů z EU. Vedle toho se zaměřujeme i na prevenci bolestí zad a do budoucna bychom chtěli podpořit také supervize a další oblasti, abychom dbali nejen na odbornost, ale i na psychiku a zdraví našich zdravotníků.
Před covidem bylo časté téma také agresivita pacientů. Mění se tento trend, nebo zůstává stejný? A jak na něj nemocnice reagují?
Ministerstvo zdravotnictví dotačními programy podporuje krizovou připravenost, ať už ve formě nácviků, školení a podobně. Poskytovatelé si tak na ně mohou žádat finanční prostředky a školení v této oblasti probíhají. Co se týče pacientů, jsou někteří agresivní i dnes. S těmito situacemi se zdravotníci bohužel setkávají.
„S tím, jak nám stárne populace, je domácí péče budoucností. V rámci švýcarských fondů bychom chtěli ověřit, jak zefektivnit proces propuštění pacienta do domácího prostředí či sledování pomocí telemonitoringu.“
Jaké další máte projekty, které se týkají i sestřiček?
Těch je hodně. Spolupracujeme s Národním centrem ošetřovatelství a s IPVZ na vzdělávacích aktivitách a podpoře vzdělávání například v certifikovaných kurzech, jde třeba o projekt Vzdělávání pro praxi. Zabýváme se dostupností a kvalitou, složením jednotlivých ošetřovatelských týmů a multidisciplinárních týmů, například pro péči o pacienty s Parkinsonovou chorobou, autismem nebo u paliativní péče. V rámci švýcarských fondů také připravujeme projekt zaměřený na podporu domácí péče.
Domácí péče a její posilování včetně kompetencí bylo velké téma před covidem. Jak je to dnes, je ambice dál ji posouvat?
Určitě ano. Lůžková péče je v porovnání s péčí ve vlastním sociálním prostředí drahá, a pokud to zdravotní stav umožňuje, proč pacienty neposouvat domů, kam za nimi mohou docházet erudované sestry. Pracovní skupina, kterou máme pro koncepční řešení domácí péče, udělala za čtyři roky velký kus práce. Změnily se úhrady i to, že sestry v domácí péči mohou preskribovat vybrané zdravotnické prostředky. Je to sice na základě delegace praktického lékaře, který vystavuje žádanku k poskytování domácí péče, ale zrovna to je oblast, kde se mnohé změnilo. S tím, jak nám stárne populace, je tato péče budoucností, chceme ji i nadále rozvíjet. V rámci švýcarských fondů bychom nyní chtěli ověřit, jak zefektivnit proces propuštění pacienta do domácího prostředí či sledování pomocí telemonitoringu, abychom do péče o naše pacienty zapojovali i inovativní metody péče.
Nicméně kapacity domácí péče by asi do budoucna bylo potřeba posílit…
Souhlasím s vámi. Kapacity a dostupnost se podle krajů liší, nejlepší dostupnost je v Praze. Podle mých informací ale poskytovatelů domácí péče přibývá. To je trend, který svědčí o dílčích pozitivních krocích vedoucích k tomu, abychom péči a zároveň platby za pacienty v domácí péči zatraktivnili.
ČAS má jako hlavní úkol pro další období zřízení komory sester/nelékařských zdravotníků. Běží na ministerstvu k tomuto nějaká debata?
Ano, s paní prezidentkou Šochmanovou pravidelně jednáme. Největší diskuze probíhají k formě členství a tomu, zda má jít o komoru sester, nebo vybraných nelékařských zdravotnických pracovníků. Jednotný názor se zatím nenašel. V jednom z akčních plánů v koncepci ošetřovatelství je zahrnuta i otázka postavení profesních sdružení, a s Českou asociací sester pracujeme na tom, abychom věc posunuli dále.
Z našeho povídání mám pocit, že se sestrám daří zlepšovat pracovní podmínky, zvyšovat kompetence, snižovat administrativu, ale ještě by byl na místě jednotný silný hlas, aby to šlo všechno rychleji…
Je to tak. Ačkoliv se nám podařilo vydat nové koncepční dokumenty, vytvořit pracovní skupiny, které aktivně pracují na plnění akčních plánů, je třeba na procesu změn stále pracovat. Doufám, že se nám to alespoň drobnými kroky daří. Je také třeba si uvědomit, že změny, které uděláme dnes, se projeví až za delší čas.
Na závěr se zeptám: jaký pro vás zásadní úkol si dáváte pro další rok, dva, tři?
Mám jich více, ale mnohé si slibuji především od navýšení kapacit pregraduálního studia, od analýzy specializačního vzdělávání a také od prostupnosti vzdělávání, ať již v rámci získávání výučních listů v průběhu studia, tak i v získávání odborné způsobilosti. To jsou úkoly stěžejní, chceme však také z hlediska poskytování potřebných informací a dat pracovat na Národním portálu ošetřovatelství, na budování záložních týmů a zabývat se složením ošetřovatelských týmů. Dále v oblasti legislativních prací se budeme věnovat vyhlášce č. 39/2005 Sb. o minimálních požadavcích na a studijní programy a vyhlášce č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků – brzy nám vzniknou nové obory specializačního vzdělávání a budeme připravovat sestry pro hematoonkologii a onkologii a také sestry specialistky na hojení ran v rámci unikátních evropských modelů vzdělávání. Chceme rozvíjet i národní ošetřovatelské postupy a mám řadu podnětů na to, kam dál by se měla kvalita a bezpečí pacientů v rámci ošetřovatelské péče posouvat. To všechno by mohlo zlepšit i postavení sester a přispět k rozvoji ošetřovatelství.
Závěrem mi dovolte, abych zdravotnickým pracovníkům, pracovníkům v sociálních službách, a tedy všem, kteří se podílejí na péči o naše pacienty za jejich práci, ze srdce poděkovala.
Michaela Koubová
