Pandemie covidu představila veřejnosti způsob poskytování lékařské péče, který je sice v široce digitalizovaných státech běžný, ale v ČR vyvolává poměrně rozsáhlé polemiky. Řeč je o telemedicíně, kterou by připravovaná novela zákona o zdravotních službách měla poprvé legislativně ukotvit. Ovšem v jaké podobě a s jakými pravidly? Zdravotnický deník oslovil několik vybraných odborníků z lékařských komor, společností a sdružení i zástupců soukromých poskytovatelů zdravotní péče a jejich názory se v mnoha ohledech rozcházejí. Zdá se, že ať bude legislativa o poskytování telemedicíny schválena v jakémkoliv znění, tak bude někdo nespokojen.
Zavedení telemedicíny jako standardního nástroje pro poskytování zdravotních služeb na dálku se v 21. století se všemi běžně dostupnými vyspělými technologiemi zdá být naprosto přirozeným a snadno pochopitelným záměrem. Ale pojí se s ním řada nevyřešených otázek. A jen v jedné z nich panuje mezi oslovenými osobnostmi shoda – poskytování telemedicíny jako lékařské služby by pro tuzemské lékaře mělo být v každém případě dobrovolné.
V ostatních ohledech už se soulad hledá obtížněji. Tentokrát se blíže podíváme na názory MUDr. Milana Kubka, prezidenta České lékařské komory (ČLK), profesora Štěpána Svačiny, předsedy České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) a profesora Miloše Táborského, přednosty 1. interní kliniky a vedoucího Národního telemedicínského centra Fakultní nemocnice Olomouc.
Pro bezpečnost a ochranu
„Legislativní ukotvení distanční medicíny považuji za opravdu zásadní pro bezpečnost pacienta i zdravotnických profesionálů v dlouhodobém horizontu. Při optimální definici legálních aspektů nehrozí prakticky žádné riziko, pokud samozřejmě budou prostředky distanční medicíny používány v souladu se zákonnými úpravami,“ říká Miloš Táborský.
Poskytování telemedicíny by podle něj mělo být určitě dobrovolné. „Jak lékař, tak pacient, musí být přesvědčeni, že jim telemedicínská služba pomáhá v dlouhodobém managementu onemocnění, pro které je určena,“ dodává.
S tím rámcově souhlasí i Milan Kubek, podle nějž by právní ukotvení a stanovení jasných pravidel mělo zajistit kvalitu a bezpečnost při poskytování tohoto typu zdravotních služeb. „Jde o důležitou ochranu pacientů, ale i lékařů a ostatních zdravotníků,“ poukazuje.
Ale zásadní podmínkou pro poskytování zdravotních služeb na dálku je podle něj právě dobrovolná možnost volby. „Pro velkou část lékařské péče je telemedicína vysloveně nevhodná a až na výjimky nemůže trvale a plnohodnotně nahradit přímý kontakt pacienta s lékařem,“ tvrdí.
Posoudit obtíže, předepsat léky
Požadavek na dobrovolnost telemedicíny deklaruje i Štěpán Svačina. „Klíčový je vždy lékař a jeho rozhodnutí, jakou formu péče zvolí,“ konstatuje. Telemedicínu by podle něj však měl provozovat pouze lékař, který pacienta zná.
Jejím prostřednictvím podle něj lze například odebrat anamnézu, posoudit obtíže a předepsat léky. „Je nutná jen ochrana dat a zkušený lékař, který rozhodne zda lze daný výkon provést na dálku. Je to na jeho zodpovědnosti a není to nerizikové,“naznačuje.
Regulovat, nebo neregulovat?
Odpověď na otázku, do jaké míry by měla být telemedicína legislativně regulována, už je obtížnější. Milan Kubek tvrdí, že je jednou z forem zdravotních služeb a měla by tedy být regulována obdobně jako všechny ostatní zdravotní služby.
Poněkud odlišný pohled má Štěpán Svačina. „Telemedicína by neměla být regulována, je to péče jako každá jiná. Od počátku pozoruji kvanta právníků, kteří se snaží na tomto problému vydělat a věc regulovat a připravovat speciální zákony,“ poukazuje. Provedení telemedicínského výkonu by podle něj mělo být pochopitelně ohodnoceno méně než kontakt zahrnující fyzikální vyšetření, ale jinak se výkon neliší od běžné péče. „Ovšem identifikace lékaře i pacienta a zabezpečení přenosu by měly být dokonalé,“ doplňuje.
Miloš Táborský je přesvědčen, že regulace přijde sama skrze definice úhrad pro jednotlivé obory a konkrétní onemocnění. „Kromě medicínsky orientované problematiky se bude stále více rozvíjet komerční sféra – chytré hodinky, scanovací systémy pro určení základních fyziologických hodnot a podobně,“ naznačuje.
Jakou péči jde řešit na dálku?
Další zásadní a dosud plně nevyřešenou otázkou je, jaké druhy zdravotní péče a v jakých oborech lze vlastně prostřednictvím telemedicíny poskytovat, a u jakých to fakticky nepřichází v úvahu.
„Telemedicína může být v první vlně vyhrazena určitým onemocněním a oborům, které představují výraznou celospolečenskou zátěž z hlediska řešení jejich komplikací,“ uvádí Miloš Táborský. Může se to podle něj týkat třeba péče v případě cukrovky, srdečních selhání a poruch srdečního rytmu, chronických plicních onemocnění, nosokomiálních infekcí, jednodenní chirurgie, komplikovaných těhotenství, vzácných onemocnění s centrovou léčbou a podobně.
Nenahraditelný osobní kontakt
Milan Kubek připouští, že epidemie nemoci covid-19 spojená s nutností dodržovat protiepidemická opatření, která omezovala poskytování lékařské péče, přispěla i k rozvoji nejrůznějších technologií usnadňujících vzdálený kontakt pacientů se zdravotníky. „Cílem některých projektů sice bylo v první řadě snadno a rychle vydělat peníze, jiné technologie však prokázaly, že mají budoucnost a opravdu mohou ulehčit lékařům práci a pacientům život,“ konstatuje.
Okolnostmi vynucené experimentování s telemedicínou ale kromě technických nedostatků a potíží s ochranou citlivých osobních údajů podle něj hlavně ukázalo limity, jež telemedicína má. „Osobní kontakt mezi lékařem a pacientem je prostě nenahraditelný. Česká lékařská komora proto nemůže souhlasit s tím, aby lékaři mohli léčit na dálku někoho, koho neznají a koho nemají možnost řádně vyšetřit,“ tvrdí rezolutně Milan Kubek.
Definice s jasnými podmínkami
Ustanovení o telemedicíně v připravované novele zákona o zdravotních službách každopádně ještě čeká poměrně bouřlivá diskuze, protože si vysloužila velké množství připomínek. Poměrně ostře se proti ní vymezuje právě Česká lékařská komora v osobě Milana Kubka.
„S návrhem jsme se seznámili, ale souhlasit s ním nemůžeme. Naše komora proto připravila vlastní návrh definice telemedicínských služeb,“ říká prezident ČLK. Zjednodušeně řečeno, telemedicínské zdravotní služby by dle této definice měly být poskytovány pouze v oborech, jež stanoví prováděcí právní předpis. A jenom v případě, pokud jsou splněny předpisem stanovené minimální požadavky na technické vlastnosti používaných telekomunikačních a informačních technologií.
Tyto služby by podle Kubka navíc měli poskytovat výhradně poskytovatelé zdravotních služeb, kteří již daného pacienta mají ve své péči a poskytli mu i jiné než telemedicínské zdravotní služby. Mělo by tedy jít o pacienty, kteří jsou u poskytovatele péče registrováni nebo u něj mají vedenou svou zdravotnickou dokumentaci. Případně že je pacient lékaři jinak znám a je s ním v osobním kontaktu.
„Česká lékařská komora tuto podmínku považuje za naprosto stěžejní. Jedinou výjimkou může být poskytování telemedicínských služeb jiným poskytovatelem péče, ovšem jen na základě indikace poskytovatele, který výše uvedenou podmínku splňuje,“ doplňuje Milan Kubek.
Kdo to má vlastně připomínkovat?
S takto striktní definicí ovšem zásadně nesouhlasí Miloš Táborský. Poukazuje na to, že pokud budou telemedicínské služby definovány zcela konkrétně přímo v zákoně, jak to žádá ČLK, omezí to další možnosti rozvoje lékařských služeb na dálku. Telemedicína se podle něj velmi dynamicky rozvíjí a přicházejí desítky nových technologií. A dojde-li k zúžení přímo v zákoně, tak to není příliš chytrý krok do budoucna.
„Návrh JUDr. Těšitelové máme od počátku k dispozici a sledujeme diskusi na rezortní i mezirezortní úrovni. Považujeme to za velmi důležitou problematiku. Proto bychom rádi zorganizovali nezávislou konferenci,“ informuje Miloš Táborský. Ta by se podle něj mohla uskutečnit třeba na půdě Senátu ČR, kde by proběhla seriózní diskuse předkladatelů a odborníků medicínského práva tak, aby bylo možné návrh co nejdříve přeložit k diskusi zdravotnímu výboru Poslanecké sněmovny ČR a poté k prvnímu čtení poslancům.
Již nyní je ovšem jasné, že se k návrhu chystaného legislativního ukotvení telemedicíny nevyjádřili ani zdaleka všichni, kteří by k němu měli co říct. „Tento návrh k nám v rámci připomínkového řízení dosud nedorazil,“ suše konstatuje předseda ČLS JEP Štěpán Svačina. A jak zjistil Zdravotnický deník, stávající návrh o legislativním ukotvení telemedicíny nezná ani předseda Sdružení ambulantních specialistů Zorjan Jojko a nebyl zaslán ani prezidentovi České stomatologické komory Romanu Šmuclerovi.
Bazální otázkou tedy je, kdo všechno by měl chystaný návrh zákona o zdravotních službách, který může přinést historickou změnu v právním postavení telemedicíny, vlastně připomínkovat. Když některé zásadní lékařské organizace byly zřejmě v rámci připomínkovacího procesu fakticky vynechány.
Lenka Springs
Názory dalších tuzemských osobností na otázku chystaného legislativního ukotvení telemedicíny představíme v příštích vydáních Zdravotnického deníku.
