Stát vnímá zdravotní pojištění za své občany jako nutné zlo, konstatuje Rudolf Zajac, slovenský exministr zdravotnictví, který v letech 2002-2006 prosadil významné reformy ve slovenském zdravotnictví. Myslí si, že je chybou, když se systém zdravotnictví neopírá o ekonomické parametry, ale politická rozhodnutí, která jsou častokrát více než amatérská. Zdravotnický deník s ním hovořil o jeho pohledu na slovenské zdravotnictví i o tom, jak vidí jeho budoucnost.
Současný kabinet má za sebou dva a půl roky vlády. Ty poznamenala pandemie a teď i válka na Ukrajině. Jak byste zhodnotil její působení v oblasti zdravotnictví?
Pokud bych volil známkování od jedné do deseti, přičemž deset je nejlepší, tak na dvojku. Netýká se to jen této vlády, ale také všech tří vlád Róberta Fica, resp. Petra Pellegriniho.
Říká se, že co se neudělá v prvních dvou letech vládnutí, tak už se neudělá nikdy. Je ještě šance, že se ve zdravotnictví něco zlepší?
Cokoli podstatného chcete udělat, musí to být předem připravené a musíte využít období, dokud je koalice soudržná a dokud politici nemají v hlavě další volby. Problém je, že kvalifikace na ministra zdravotnictví není jen být lékařem nebo čímkoli jiným, ale musí to být člověk schopný řídit, s nějakou vizí, o níž ví, jak ji realizovat. Jestliže tuto jasnou vizi nemáte a nevidíte cíl, kterého chcete dosáhnout, a nevíte, jakými prostředky se k němu dostanete, pak tápete. Pokud je systém funkční, tak jako je tomu například v České republice, není to až tak zjevné. Schopnosti nebo neschopnost ministra se projeví až v čase krize, proto měli v ČR v průběhu pandemie pět ministrů. Navíc jestliže do řízení resortu zasahují politici, kteří nemají ani ponětí, o čem je řeč, tak je problém na světě. To je případ Andreje Babiše, ale i Igora Matoviče a mnoha jiných.
Za Vašeho působení jako ministra zdravotnictví byla odstartována reforma zdravotnictví. Jaké byly její cíle a jak to vypadalo předtím?
Je potřeba si uvědomit v první řadě, v jakém stavu se nacházel systém zdravotnictví kolem rocku 2002. V té době bylo k dispozici cca 42 miliard slovenských korun, výše celkového dluhu byla 30 miliard. Každý dlužil každému. Zdravotní pojišťovny poskytovatelům, hlavně lékárnám a nemocnicím, nemocnice zdravotním pojišťovnám, ale i sociální pojišťovně, dodavatelům léků a zdravotnického materiálu, dodavatelům energií, vody a tepla. Stav dluhů byl tak nepřehledný, že častokrát i když stát oddlužoval nemocnice, docházelo k dvojitým či trojitým úhradám té samé faktury. S oddlužováním se pojilo i poměrně dost podvodů a korupce. Hlavním cílem reformy bylo dosáhnout vyšší zodpovědnosti všech účastníků trhu. Zdravotních pojišťoven za nákup zdravotní péče, poskytovatelů za její poskytnutí a občanů za vlastní zdraví.
Byly stanoveny i platby za státního pojištěnce ve výši čtyř procent z vyměřovacího základu, kterým byla průměrná mzda předcházejících dvou let. Jak jste dospěli k těmto čtyřem procentům?
V první řadě je potřeba říci, že zásadní nebyla ta procenta, ale něco jiného. Šlo nám o to, aby se začalo provádět roční zúčtování zdravotního pojištění a aby každý občan byl každý den pojištěncem buď státu, nebo zaměstnavatele, anebo pojišťoval sám sebe. To byla zásadní změna financování, protože do té doby dával stát pevný balík peněz, přičemž nezáleželo na tom, kolik měl pojištěnců. Navíc jsme zavedli roční zúčtování pojistného, odvody se počítaly z ročního příjmu. Tím jsme bránili na jedné straně spekulativním manipulacím (z pohledu odvodů) se mzdami, například takovými, že zaměstnanec dostával malou měsíční mzdu a velké prémie na konci roku, protože byla určená horní hranice odvodů z jednotlivého příjmu. Navíc i stát začal podléhat ročnímu zúčtování, počítalo se podle dní, kolik měl ve kterém dni pojištěnců, a to přinášelo poměrně slušné prostředky pro pojišťovny.
Ta procenta jsme nastavili také podle toho, jak platili zaměstnanci ze svého příjmu. Samozřejmě jsme mohli zvolit i jiný parametr, ale tento byl jaksi psychologicky nejlépe akceptovaný. V našem modelu jsme byli připraveni i na to, že stát vůbec nebude platit pojistné a všechno bychom ponechali jen na ekonomicky aktivních subjektech. Bylo by to lepší, protože by stát nemanipuloval v podstatě každý rok s výší procenta své úhrady. Samozřejmě by se muselo celkově propočítat daňové odvodové zatížení ekonomicky aktivních, což není žádné velké umění.
ČR je Slovensku nejbližší země. Tam je platba na státního pojištěnce pro tento rok kolem 78 eur, na Slovensku zhruba 31 eur. Jak je možné, že je tady tak propastný rozdíl?
Jak už jsem řekl, to není hlavní problém, stát klidně nemusí hradit žádné pojistné. Problém je, že nikdy není jasné, kolik stát bude dávat v dalším roce, a pak se nedá nic pořádně plánovat. To porovnání s Českou republikou nemusí ještě nic znamenat. Důležité je, že to spíše ukazuje na to, že stát vnímá zdravotní pojištění za své občany jako nutné zlo.
Ta čtyři procenta se však využívala jen v průběhu let 2005 a 2006. Pak se to měnilo i v průběhu roku. Proč?
Problém je, že stát v zákoně o státním rozpočtu dost často manipuluje s procenty. Za 17 let jsme viděli, jak stát dával i více než čtyři procenta, někdy na dvakrát, například v prosinci přidal. V posledních letech dává každý rok méně a méně. Pro rok 2022 je to jen 2,73 procenta. Naším cílem bylo, aby stát také platil za své pojištěnce, aby se to procento zvyšovalo podle ekonomického vývoje. Slovensku se povedlo výrazně zvýšit růst HDP. Díky reformám druhé vlády Mikuláše Dzurindy byl růst HDP v letech 2007-2009 kolem osmi procent ročně. Nezaměstnanost klesla ze třinácti na šest procent, a co je důležitější, výrazně stoupla zaměstnanost. Slovensku dokonce říkali, že je ekonomický tygr. Žádná další vláda po druhé Dzurindově však tyto ekonomické úspěchy nepřenesla do financování zdravotnictví.
Dnes už je procentuální suma zrušená a nahrazená pevnou sumou, která je uvedená v zákoně o státním rozpočtu. Je to správné řešení? V čem jsou rizika?
Rizika jsou jasná. Slovensko se vrátilo na cestu fixního balíku peněz, který tady byl do roku 2003 a neosvědčil se. Balík není závislý na počtu státních pojištěnců, ale na vůli, resp. nevůli státu platit. Covidové roky, zvyšování nezaměstnanosti, plus financování zdravotní péče uprchlíků z Ukrajiny, to vše nemá vazbu na dodatečné zdroje.
Stát vlastně za pojištěnce platí stále méně a zaměstnanci a OSVČ stále více. Není někde chyba?
Už jsme o tom mluvili. Chybou je, že fungování zdravotnictví se neopírá o ekonomické parametry, ale o politická rozhodnutí, která jsou často více než amatérská.
Jiný model zdravotnictví by si vyžádal úplně nové zákony
Vláda oznámila zdravotnictví sumou 365 milionů eur, ale reálně jde jen o 100 milionů. Stačí to?
Znovu opakuji, podstatné není, zda stát platí nebo neplatí, podstatné je to, že financování není podpořené žádným ekonomickým parametrem. Mimochodem, rozdíl mezi čtyřmi procenty, která jsme považovali za minimum, a 2,73 procenty, které v letošním roce stát dává, a i toto číslo bude nepřesné, protože je pohyblivý počet pojištěnců při fixní částce, je právě těch 350 milionů. Takže vzali 350 milionů, slíbili 350 milionů, tedy, že vrátí to, co vzali. Tento zdánlivý nesmysl však má skrytý význam. Stát takto obchází zdravotní pojišťovny a princip solidarity a sám dává zdroje tam, kam chce. Například jen do státní Všeobecné zdravotní pojišťovny nebo jen do státních nemocnic.
Toto chování můžeme klidně označit jako etatistické a diskriminační, protože tyto peníze nedostávají všichni pojištěnci, ale jenom ti ve státní pojišťovně nebo nemocnici. A že je to nakonec jen 100 milionů, to je už jen ukázka toho, jak fungují současní politici. Jinak vnitřní dluh zdravotnictví odhadujeme na tři miliardy eur,. Takže ani 100, ani 350 milionů eur samozřejmě nestačí.
Kolik by reálně potřebovalo zdravotnictví, aby se zalepily jen akutní problémy?
V první řadě by se měla podstatně zvýšit efektivita systému. Podle různých nezávislých analýz je systém schopný využít z jednoho eura maximálně 80 centů, v Holandsku je to například víc jak 96 centů, v ČR kolem 88. Každé dva roky se systém oddlužuje na úrovni 500 – 800 milionů eur. Momentálně je vnější dluh zdravotnictví asi 700 milionů eur. Tady je odpověď na to, co a jestli to stačí. Kdysi jsme říkali, že přidávat do neefektivního systému zdroje je něco podobného, jako lít vodu do děravého sudu. Mysleli jsme si, že je potřeba nejdříve ucpat díry v sudu, a pak přidávat. Slovensko však promarnilo velkou šanci, kterou mu vytvořila reforma systému z let 2002-2006. Dnes se musí obě věci kombinovat. Zvyšovat efektivitu, ale také přidávat zdroje.
Myslíte, že by pomohl návrat ke čtyřem procentům?
Na to jsem už částečně odpověděl. Potřebný je návrat k zdravému rozumu a ekonomickým pravidlům a to, zdá se, je v nedohlednu.
Jaké by měly být kroky v dalších letech?
Těch je potřeba udělat velmi mnoho. Na tomto omezeném prostoru se to nedá ani vyjmenovat. Takže stručně. Slovenské zdravotnictví by se mělo vrátit k základním principům reformy z let 2002-2006, které spočívaly v přísně regulovaném systému využívajícím výhody trhu a potlačujícím jeho některé nežádoucí projevy. Měla by být jasně definovaná úloha státu, zda je tu pro to, aby kormidloval, anebo vesloval. Musí být jasně definovaný nárok pojištěnce na plnou, částečnou nebo žádnou úhradu zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění. Poskytovatelé musí podléhat, tak jako všechny ostatní ekonomické subjekty, tvrdým rozpočtovým omezením, což v ekonomickém jazyce neznamená nic jiného, než že nesmí tvořit dluhy, a jestliže je vytvoří, nesmí být oddlužováni ze strany státu a navíc selektivně.
Samozřejmě nic nebrání ani tomu, aby se někdo pokusil zavést jiný model zdravotnictví. To by ale musel napsat úplně nové zákony, a to se ještě nestalo. Doteď udělali víc než 600 novel mých dodnes platných zákonů. Ty novely byly v drtivé většině případů škodlivé, ale nedokáží potlačit jejich ducha. Jen je dělají zmatečnějšími a chaotičtějšími.
Zdravotnictví vždy naráží na ministra financí, který nechce pustit peníze, je jedno ve které vládě. Může být nějaká vzájemná symbióza mezi oběma rezorty?
Toto je český pohled na věc. V ČR má ministr financí opravdu výrazně silnější kompetence než u nás. Navíc naše zákony nejsou postaveny na vůli či nevůli ministra financí, ale na ekonomických principech řízené konkurence. Pokud je ministr financí rozumný člověk a rozumí i své práci, není to na škodu, právě naopak. Ale to není podstatné. Podstatné je, aby ministři zdravotnictví rozuměli platným zákonům a měli jasnou vizi, jak je co nejlépe využívat. Takoví ale na Slovensku v posledních šestnácti letech bohužel nebyli.
Chybí relevantní analýzy, co Bratislava vlastně potřebuje
Vláda oznámila transformaci nemocnic pod názvem Optimalizace sítě nemocnic, známá také pod zkratkou OSN. Myslíte, že jde o správný krok?
Nejde o žádnou transformaci nemocnic, ty nadále zůstávají ve stejném právním postavení jako doposud. Jde o pokus o lepší organizaci sítě poskytovatelů nemocničního typu. Nejdříve tomu říkali stratifikace, teď optimalizace, ale podle všeho budou jen přemalovány názvy a kompetence nemocnic. Má to dva problémy. Jestliže se už mělo něco udělat, tak se měla udělat optimalizace sítě poskytovatelů a to všech, nikoli jen nemocnic. Druhý problém spočívá v tom, že toto nemůže dělat stát, ale ti, kteří nakupují zdravotní péči u poskytovatelů a znají jejich silné a slabé stránky. To jsou zdravotní pojišťovny.
Na zdravotnictví by měla jít z plánu obnovy asi miliarda eur. Problém je však v tom, že peníze je potřeba využít do poloviny roku 2026. Vláda se už vyjádřila, že peníze půjdou jen do státních nemocnic, plánuje ještě nějaké postavit. Ozývají se však hlasy, že to v daném termínu nestihne. Jaké vidíte řešení, aby peníze z plánu obnovy nepropadly?
Projekt vznikal na ministerstvu financí bez toho, aniž by byli přizváni odborníci, jaksi potají. Dodnes není úplně jasné, kteří analytici se na něm podíleli z prostředí ministerstva financí, ani kdo projekt oponoval. Zdá se však, že tam byli ekonomové, kteří jestli by učili anatomii, zastávali by názor, že jedna srdeční komora stačí. Nakonec to dopadlo tak, že zhruba 230 milionů eur má jít na podporu duševního zdraví. Co se tím myslelo, opravdu nevím, 990 milionů na nemocnice a 11 milionů na podporu ambulantního sektoru. Už z toho je patrné, na co chtěla vláda klást důraz, ale zejména to, že celý ten projet nemůže být dobře nastavený.
Opravdu původní představa byla, že tam zahrnou jen státní nemocnice, to však dost dobře kvůli nastaveným pravidlům nešlo, tak se začíná mluvit i o jiných nemocnicích. V první etapě už vláda rozhodla, že dvě třetiny alokují na dvě státní nemocnice, a to novou nemocnici v Bratislavě a novou nemocnici v Martině. Ta martinská by možná i mohla být, ale v Bratislavě jsou daleko od začátku výstavby, ještě není ani územní rozhodnutí, natož stavební povolení. Premiér Eduard Heger řekl, že v Bratislavě to bude hrubá stavba. Co se pod tím myslí však nikdo neví, protože zákon pojem hrubá stavba nezná. Nedokážeme tedy změřit, co všechno je nebo není hrubá stavba.
Na dokreslení celé situace ještě uvedu, že nedávno se státní tajemnice ministerstva zdravotnictví podřekla, že všechno se připravovalo s odborníky za zavřenými dveřmi. Myslím, že to skončí velkou blamáží Slovenska a korekcemi na úkor daňových poplatníků.
Vláda má ve svém programovém prohlášení přijetí zákona Lex Rázsochy. Myslíte, že Rázsochy budou? A potřebuje je Bratislava?
Programové prohlášení vlády vznikalo tak, že jeden politik tam napsal, co mu slina donesla na jazyk a příliš nerespektoval návrhy a požadavky koaličních partnerů. Šlo o nejrozsáhlejší, nejdražší a nejhorší prohlášení vlády v oblasti zdravotnictví za celou historii Slovenské republiky. Tím politikem byl Marek Krajčí, nejslabší a nejhorší ministr zdravotnictví na Slovensku, a to už tam byli všelijací jiní exoti. Co se Rázsoch týče, tak opravdu netuším. Zdá se, že je to nějaký truc podnik, protože na jaře příštího roku pár kilometrů od tohoto místa otevře Penta ultramoderní nemocnici se 400 lůžky a s možností rozšířit ji o dalších 400 lůžek. Kdyby to nebylo smutné, byl by zajímavý fakt, že tato vláda se chová extrémně etatisticky. Žádná vláda od roku 1992 nechtěla tak mohutně zestátňovat jako tato. Proto je snahou za každou cenu postavit Rázsochy, i když ta nemocnice opravdu není potřebná.
Kdyby se však Rázsochy nepostavily, co by se stalo s nemocnicemi na ulici Mickiewiczova a na Kramárech, do nichž se už neinvestuje a které se měly do Rázsoch přestěhovat?
Problém je, že chybí jakékoli relevantní analýzy, co Bratislava vlastně potřebuje. Za peníze určená na výstavbu Rázsoch – připomínám, že hrubá stavba má stát víc než 330 milionů eur – se dá inovovat nemocnice v Petržalce, postavit identická budova, a tak se dá zdvojnásobit kapacita nemocnice v Ružinově a starší budova se dá rekonstruovat. Z Kramárů by mohla být po rekonstrukci malá školní nemocnice a zejména kampus lékařské fakulty. Skelet stavby je dobrý, zbývající by se muselo vyměnit, ale není to technický ani finanční problém. Je potřeba si uvědomit, že kampusy a internáty jsou v portfoliu ministerstva školství, které se, ať se mu chce nebo nechce, musí mnohem důrazněji zapojit do budování Lékařské fakulty a její infrastruktury.
A Mickiewiczova? Poměrně jednoduše by se dala vybudovat velká poliklinika se zaměřením na praktickou výuku mediků v ambulantních činnostech, která právě v bratislavském Starém Městě velmi chybí. Na jedné straně mluvíme, že ambulantní a jednodenní medicína snižuje potřebu lůžek, na druhé straně stáže, které medici mají v nemocnicích, jim ambulance neukáží ani omylem. Plus na Mickiewiczové by mohla vzniknout celostátní centra, například spinální anebo chronické ARO, které hodně chybí.
Je lepší postavit jednu velkou nemocnici nebo raději více regionálních? Nebo je lepší peníze využít na rekonstrukci existujících?
Klíčovou otázkou je, zda má stát stavět regionální nemocnice, navíc když mu nepatří. V každém případě se musí vypracovat seriózní a veřejně oponovaná analýza kolik lůžkových kapacit a kde potřebujeme, kolik ambulancí a jakých a jak se to celé dá financovat. Lídrem těchto analytických procesů mají být zdravotní pojišťovny, které jediné disponují relevantními daty. Druhým faktorem je, že například Agel, Penta a jiní, kteří chtějí podnikat ve zdravotnictví, musí také investovat do jeho infrastruktury. Dělají to lépe než stát, levněji a efektivněji a také rychleji. Pacientovi je jedno, zda je v budově patřící státu, soukromé společnosti nebo korporaci partnerů. Není mu však jedno, jaká je kvalita poskytovaných medicínských a obslužních služeb.
Nejsem zastáncem DRG
Platy ve zdravotnictví jsou navázány na průměrnou mzdu předchozích dvou let. Například základní plat sestry je spojený koeficientem 0,89 násobku průměrné mzdy v národním hospodářství. Jak zvýšit platy ve zdravotnictví?
Máme srovnatelné zdroje na hlavu s okolními zeměmi s výjimkou Rakouska, ale máme nízkou efektivitu, tedy s těmi zdroji špatně hospodaříme. Máme nedostatek lékařů a sester, ale částečně jsou rozptýleni v přebytečných kapacitách, které je potřeba koncentrovat. To se ale nedá udělat nějakou umělou stratifikací nebo optimalizací od stolu na ministerstvu. Samozřejmě, že dlouhodobě je financování jen z veřejného zdravotního pojištění neudržitelné. Víme dlouhá léta, že soukromé zdroje potřebujeme, avšak žádná vláda od roku 2006 nedefinovala nárok pojištěnce na úhradu z veřejného zdravotního pojištění, plnou, částečnou nebo žádnou. I když má na to už osmnáct let připravenou komplexní legislativu, a to ještě ústavně komfortními zákony. Platy sester jsou kapitola sama o sobě, měly by mít alespoň jeden a půl násobek průměrné mzdy. Začíná jich být tak strašně málo, že to začíná vážně ohrožovat fungování celého systému.
Slovensko je na chvostě EU v používání inovativních léků. Nedávno byla přijata novela zákona o lécích, která má zjednodušit jejich kategorizaci. Myslíte si, že pomůže?
Rozhodující úlohu zde musí sehrát zdravotní pojišťovny, které je mají nakupovat. Vzhledem k nikdy nekončícím bojům tří vlád Róberta Fica a i současné vlády proti zdravotním pojišťovnám, jsou tyto zatlačeny do kouta a přenechávají iniciativu státu. A taky to pak vypadá.
Existuje způsob, jak zvýšit používání biosimilárních a generických léků?
Na Slovensku máme zákonem zavedenou substituční léčbu buď biosimilárními léky nebo generickými léky. Důležitá je osvěta a vzdělávání pacientů, těch, kteří léky předepisují, a lékárníků, kteří je vydávají. To je zatím na slabé úrovni.
Podle Úřadu pro dohled nad zdravotní péčí je Slovensko jedinou zemí EU, která nemá zavedený DRG systém. Kdo by měl iniciovat jeho zavedení?
DRG (diagnosis related group) byl původně systém na definování skupin onemocnění a medicínských postupů, který se až později „zvrhl“ na platební mechanismus. Nejsem zastáncem DRG a není pravda, že všude v Evropě je tento systém zavedený. Podívejme se do Holandska, tam zavedli nominální pojistné, velmi dobrý a efektivní systém nákupu. Ve skandinávských zemích zase používají klasifikaci v systému Omesco. Reformní zákony předpokládaly určování ceny dohodou na principu návrh – protinávrh, tak, jak je to běžné ve všech dodavatelských vztazích. Chybou bylo, že za vlády Ivety Radičové pověřili Úřad pro dohled nad zdravotní péčí úlohou implementovat DRG. Tato kompetence mu nepřísluší a dopadlo to jako vždy – „mnoho povyku pro nic“.
Hodně se teď mluví o zákazu křížového vlastnictví ve zdravotnictví. Jaký je Váš názor a proč se o tom začalo mluvit až teď? Vždyť Penta podniká ve zdravotnictví už dlouho.
Chtějí to vládní úředníci i vládní poslanci. Přitom suverénně největším křížovým vlastníkem je stát. Nikdo z nich však neřekne, jak reálně zabránit někomu vlastnit poskytovatele a pojišťovny nebo lékárny.
V současnosti jsou ve všech oblastech klíčová data. Jenom ve zdravotnictví to příliš neplatí. Víme o počtu nemocných, kolik stojí péče. Víme o kvantitě, ale nevíme nic o kvalitě. Dá se to zlepšit?
Nemyslím si, že cokoli z toho, o čem mluvíte, víme. Nevíme, kolik stojí jeden pacient, víme, kolik zaplatí pojišťovna poskytovateli v balíku na nějaké období. Máme NCZI (Národní centrum zdravotnických informací), ale jejich data jsou povrchní, pozdě zpracovávaná a nepřesná. Podle dat z NCZI by se nedalo řídit ani malé oddělení, natož celý systém. Jediné místo, kde se dají získat jisté relevantní údaje, jsou zdravotní pojišťovny, a i to ne všechny, jenom nestátní. Faktem je, že při analýzách nejraději pracujeme s daty. To je důvod, proč kvalitní péči umíme posuzovat jen velmi těžce a kvantita nic neříká. S daty je to jednoduše bída.
Je stále hodně lidí, kteří nechodí na preventivní prohlídky a nechovají se zodpovědně ke svému zdraví. Měli by tito lidé platit vyšší pojistné, anebo by měli být naopak motivováni ti zodpovědní?
V podstatě se ptáte na bonus a malus. Nejčastěji se to pojí s drogově závislými, kuřáky a alkoholiky, ale také s obézními lidmi. Nemyslím si, že je to uskutečnitelné a ani správné. Například pokud drogově závislý nebude mít bezplatnou substituční léčbu, tak si bude získávat zdroje trestnou činností, častokrát i násilnou.
V našich zákonech je uzákoněné, že pokud pacient nedodržuje léčebný režim, může mu na návrh lékaře zdravotní pojišťovna léčbu zpoplatnit. Jestliže například diabetik po kontrole u lékaře jde oslavit své výsledky deseti zákusky v cukrárně, nebo kuřák navzdory zákazu kouření pokračuje, a je i mnoho jiných příkladů, tito pacienti by měli mít léčbu zpoplatněnou. Pokud se někdo odmítá očkovat proti covidu, je to samozřejmě jeho právo, ale mohla by se požadovat finanční, i když jen symbolická spoluúčast na léčbě. Otázka však zní: Kolik takových návrhů lékaři podali? Odpověď je jednoduchá. Za 18 let možná jeden.
Jak vidíte budoucnost slovenského zdravotnictví?
Ne moc růžově. Jako systém, kde chybí jasná představa, co od něj chceme a jak toho dosáhneme. Podobně jako v ČR i na Slovensku bývají ministři zdravotnictví slabě nebo vůbec připravení, jsou bez vize a představ. Neumím si proto představit, co se od nich dá čekat.
Jozef Brezovský
