Tato válka se neodehrává někde daleko, ale v civilizovaném světě. Lidé, kteří prchají před válkou, žili ještě nedávno stejné životy jako my. A pak najednou se museli ukrývat kdesi ve sklepě a na cestě, která obvykle zabere pár hodin, strávili dny nebo dokonce týdny. To, co zažívají, je něco, co se může stát komukoliv z nás. Takto popisuje své nedávné zkušenosti izraelský pediatr a pneumolog Alex Gileles-Hillel. Narodil se v Bělorusku a do Izraele se dostal jako dítě. I proto je pro něj válka na Ukrajině velmi osobní.
Polské město Przemyśl je jedním z prvních, kam se dostávají ukrajinští uprchlíci, kteří přichází do Polska přes hraniční přechod Medyka. Polský Červený kříž zde dokázal z někdejšího obchodního centra vytvořit v improvizovaných podmínkách kliniku, jež nepřetržitě poskytuje základní zdravotní péči. Přichází sem lidé s akutními zdravotními problémy i chronicky nemocní pacienti, jejichž stav se náhle zhoršil. Mnohdy proto, že mají za sebou náročnou a nebezpečnou cestu.
„Vzpomínám si na jedno ze svých prvních vyšetření na klinice. Dorazil k nám asi sedmiletý chlapec, měl bolesti břicha a byl hrozně vyděšený. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje. On mi tiše odpověděl, že Saša, a já mu řekl, že jsem taky Saša, a málem jsem se rozplakal. Tehdy mi došlo, jak neskutečně blízko tahle válka je. To, co se děje nyní na Ukrajině, by se mohlo stát třeba mojí nebo vaší rodině,“ popisuje pediatr a pneumolog Alex Gileles-Hillel, který působil na místě jako součást týmu zdravotníků izraelské Hadassah Medical Organization. Na to, že bude jako lékař pečovat o někoho, kdo utíká před válkou, se nikdy dříve předem nepřipravoval. Podle svých slov ale jednoduše věděl, že toto je něco, co musí udělat.
Před několika dny jste se vrátil z polsko-ukrajinských hranic, kde jste byl jako pediatr součástí zdravotnického týmu Hadassah Medical Organisation. V jakých podmínkách jste pracoval?
Pracoval jsem v Przemyśli, malém městě nedaleko hraničního přechodu Medyka, na klinice, kterou otevřel a zprovoznil polský Červený kříž v prostorách někdejšího supermarketu Tesco. Jednoduše odstranili veškeré vybavení obchodu a vytvořili zde v improvizovaných podmínkách funkční polikliniku. Dodávky léků i zdravotnického materiálu sem fungovaly velmi dobře, tedy v tomto ohledu nám nic nechybělo. Měli jsme k dispozici i mobilní ultrazvuk.
Bylo to místo prvního kontaktu, kam přicházeli uprchlici, kteří se dostali přes hranice. Pracovali jsme v režimu 24/7 a střídali se v osmihodinových směnách. Zajišťovali jsme pro ně primární péči, tedy se setkávali se škálou běžných zdravotních problémů, které byly ještě znásobeny tím, čím tito lidé prošli cestou ze svých domovů. Běžně jsme tak vídali chronicky nemocné pacienty, jejichž stav se náhle zhoršil, a také akutně nemocné.
Často šlo o různé infekce trávicího traktu, tedy průjmy, zvracení a podobně. Tito lidé během cesty museli fungovat často ve velmi špatných hygienických podmínkách, mnohdy neměli k dispozici ani tekoucí vodu, tedy není nijak překvapivé, že se u nich objevily tyto infekce.
Řešili jsme ale i případ devítileté dívky s cystickou fibrózou, která utekla spolu se svou matkou narychlo z Dnipra a neměla možnost doplnit potřebné léky. Pět dní strávily na cestě bez nezbytné medikaci a stav dítěte se postupně zhoršoval. Díky tomu, že jsme se o něj dokázali postarat, jsme mu zachránili život.
Lidé ve velmi vážném nebo kritickém stavu se k nám nedostávali, protože ti byli přímo z hraničního přechodu přepravováni do nemocnic. Současně jsme měli možnost naše pacienty odeslat na jiná pracoviště, pokud jsme viděli, že potřebují další péči. Jednoduše řečeno, lidé, kteří se k nám dostávali, byli v dostatečně dobrém zdravotním stavu, aby byli schopni zvládnout cestu, byť to samo o sobě neznamená, že by byli v pořádku a péči nepotřebovali.
Vím, že je to značné zjednodušení, ale jak podle stavu pacientů, které jste viděl, vnímáte ukrajinské zdravotnictví?
Je potřeba si říci, že Ukrajina před válkou měla funkční zdravotnický systém. Sice ne tak dokonalý, jako je běžné v západní Evropě, ale funkční. Na druhé straně v kvalitě péče, kterou lidé na Ukrajině dostávali, byly značné rozdíly. Je něco jiného, pokud se jednalo o vzdělané pacienty ve velkých městech s dobrým ekonomickým zázemím nebo o nemocné seniory někde v odlehlých vesnicích.
Ve srovnání se západní Evropou je na Ukrajině častá sebemedikace i u léků, které jsou jinde vázané na lékařský předpis. Volně se prodávají prakticky jakékoliv léky od pankreatických enzymů po preparáty na snížení vysokého krevního tlaku. Snad jen opiáty nejsou volně prodejné. S touto zkušeností tak za námi přicházeli pacienti a říkali, že potřebují “něco na tlak” a ve skutečnosti požadovali léky, které se sice používají při léčbě hypertenze, ale současně působí jako sedativa.
Krizové situace jsou přirozeně spojeny s vyšším rizikem šíření infekčních chorob. Vnímal jste to už při práce na klinice?
V tuto chvíli je ještě příliš brzy na to říkat, co se stane, protože tito lidé se dali do pohybu před poměrně krátkým časem. Nicméně je pravdou, že válečné podmínky a následný útěk ze země samy o sobě zvyšují rizika. Není to ale nic, s čím by si zdravotnické systémy v zemích, kam tito lidé lidé přichází, neuměly poradit. V Izraeli jsme například zvyklí, že pokud se setkáme s pacientem, který má příznaky infekce dýchacích cest a měl kontakt s někým ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo tam sám pobýval, měli bychom zvážit variantu, že se jedná o tuberkulózu. Proočkovanost proti řadě infekčních chorob je na Ukrajině nižší, než je obvyklé v zemích západní Evropy, což se týká i covidu-19. Ale neznamená to, že by lidé nebyli očkováni vůbec. Proti tuberkulóze se očkují povinně.
Mimochodem i v Izraeli jsme nedávno měli potvrzený případ poliomyelitidy u čtyřletého neočkovaného dítěte, u něhož došlo k rozvoje paralýzy. Stále se léčí. Proběhlo standardní epidemiologické šetření a následné doočkování dětí v okolí, které by mohly být ohroženy, ale z nejrůznějších důvodů dříve očkované nebyly. Takže ano, pravděpodobně se budeme více setkávat s infekčními chorobami, které se dařilo držet pod kontrolou díky očkování, ale nemyslím si, že by to mělo být tak strašné, jak si někteří lidé myslí. Jen je před námi možný problém a my si s ním budeme muset poradit.
V jakém psychickém stavu byli pacienti, s nimiž jste se setkávali?
Jejich duševní stav byl ovlivněn prožitými traumaty. Sice jsme viděli poměrně málo vyloženě psychotických stavů, ale řada jiných psychických problémů byla běžná. Tito lidé znovu a znovu vyprávěli příběhy o tom, jak na jejich domovy dopadaly bomby a střely, ukrývali se někde ve sklepích a nevěděli, jestli vůbec přežijí. Zvykl jsem si, že něco takového vídám v médiích, ale zdálo se mi to vzdálené. A najednou jsem byl tváří tvář lidem, kteří toto zažili osobně a poslední dny přežívali jen díky zbytkům sucharů, protože neměli co jíst. Není tak nijak překvapivé, že tito lidé přicházeli a mnohdy byli v šokovém stavu.
Vzpomínám si na postarší ženu, která mi popisovala, jak viděla příchod ruských vojáků. Byli to mladí chlapci a ona mohla být ve věku jejich tety. A tak šla za nimi a řekla jim, že vyrostla v Sovětském svazu a jak je možné, že teď Rusko na ně útočí. Popisovala, jak je poslala zpátky za jejich matkami do Ruska. Mluvila o tom, že zažila něco, čemu ona sama nemohla uvěřit, že se vůbec někdy stane. Nechápala, jak je něco takového možné a stalo se skutečností.
V jakém složení jste fungovali jako zdravotnický tým?
Většina z našeho týmu měla některou ze specializací interní medicíny, často šlo o praktické lékaře, pediatry a podobně. Tyto odbornosti byly na klinice nejvíce potřeba, protože pacienti, kteří potřebovali náročnější chirurgickou nebo traumatologickou péči, byli odesíláni do nemocnice v Lublinu. Spolupracovali jsme i s dalšími týmy, jejichž součástí byli také sociální pracovníci nebo psychologové. Ti byli užiteční jak pro samotné uprchlíky, tak pro nás. Příběhy, s nimiž jsme se setkávali, byly velmi náročné. Řada našich pacientů plakala, utekli před bombardováním a ostřelováním a měli s sebou jen pár základních věcí. Vyrovnat se s tím, i když víte, že jste jen pozorovatel, není snadné.
Lidé, kteří pracují pro polský Červený kříž a působí na hranicích, jsou velmi různorodí. Spojuje je ale obrovská obětavost. Byli mezi nimi záchranáři, policisté, lékaři… a doslova z celé země. Jeden z policistů mi vyprávěl, že svému nadřízenému řekl, že chce jako dobrovolník odjet na polsko-ukrajinské hranice. Odpovědí mu bylo, že něco takového je přece nebezpečné. Odvětil, že je policista a nebezpečí patří k jeho práci. A tak si vzal dovolenou a odjel. Další mladá žena, lékařka, která se připravuje na atestaci z pediatrie, mi popisovala, že si zařídila praxi v nedaleké nemocnici. Tam slouží přes den a noční služby má na této klinice jako dobrovolnice.
Vaší specializací je pediatrie a pneumologie, přednášíte na Lékařské fakultě Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, pracujete v nemocnici, máte vlastní pediatrickou praxi. Starat se o pacienty z řad uprchlíků v improvizovaných podmínkách je ale něco zcela odlišného. Měl jste už nějaké podobné zkušenosti z krizových situací z minulosti?
Na nic takového jsem nikdy před tím připravován nebyl. Jen jsme měli možnost mluvit s kolegy, kteří dříve pomáhali například po zemětřesení na Haiti nebo v Japonsku. Toto ale není v pravém slova smyslu medicína katastrof, jak si jí obvykle představujeme. Množství lidí, kteří museli odejít ze svých domovů, je obrovské, ale jejich zdravotní stav je celkově lepší než například při přírodních katastrofách. Navíc tito lidé nebyli v minulosti bez zdravotní péče, měli své lékaře, užívali léky. Jak na ukrajinské, tak na polské straně hranice je funkční zdravotnický systém. Nemuseli jsme řešit desítky tisíc zraněných v důsledku přírodní katastrofy, ani bojovat s šířením malárie.
Toto je zcela jiné, válka se děje v civilizovaném světě. Lidé, kteří prchají před válkou, měli ještě nedávno své domovy, chodili do práce, žili stejné životy jako my. A pak najednou se museli ukrývat kdesi ve sklepě a na cestě, která obvykle zabere pár hodin, strávili dny nebo dokonce týdny. To, co zažívají, je něco, co se může stát komukoliv z nás. Není to někde daleko.
Proč jste se rozhodl odjet z “pohodlí” izraelského zdravotnictví a starat se o lidi, kteří utíkají před válkou?
Tato válka je pro mě osobní. Narodil jsem se v Minsku a do Izraele jsem se dostal spolu se svými rodiči v deseti letech. Vzpomínám si, že když jsme odjížděli z Minsku do Izraele, strávili jsme pár dní v Moskvě u rodinných přátel. Tehdy se v Moskvě otevřel vůbec první McDonald’s. Myslím, že by bylo možné mě najít na některé z fotek dlouhatánské fronty před restaurací. Lidé tehdy čekali celé hodiny, aby se dostali dovnitř. Dodnes si pamatuji, jak chutnal můj první Big Mac. No a teď všechny restaurace McDonald’s v Rusku zavřely. Takže nastal čas v mém příběhu, který je propojený s touto částí Evropy, napsat další kapitolu.
Jsem lékař a je pro mě přirozené pomáhat druhým. To je něco, co jsem chtěl dělat už jako student medicíny. Moje manželka Shoham mě v mém rozhodnutí odjet plně podpořila. Věděla, že toto je něco, co prostě musím udělat. Nemusel jsem se příliš rozmýšlet, už jen proto, že před válkou utíkají lidé, kteří jsou úplně stejní jako vy nebo já. Podobně to cítí i moje kolegyně a kolegové. Většina členů našeho týmů je původem ze zemí bývalého Sovětského svazu, včetně Ruska. Mnozí z nich měli své rodiny a přátele na Ukrajině, a tak vedle své práce řešili, jak je dostat ze země do bezpečí.
Bylo pro vás při práci s uprchlíky výhodou, že pocházíte z Běloruska, tedy mluvíte rusky a mohl jste s pacienty a jejich rodinami mluvit jazykem, kterým rozumí?
Samozřejmě. Protože mluvím rusky, a podobně na tom byla většina mých kolegů, bylo pro pacienty přirozené, že s námi sdíleli své příběhy. Ani jsme se nemuseli příliš vyptávat na to, odkud přichází a co se jim stalo, mluvili sami od sebe a bylo to děsivé a svým způsobem fascinující. Těžko bych dříve věřil, že se něco takového může dít v civilizovaném světě.
Nyní jste zpátky v Izraeli. Jak se srovnáváte s tím, že jste viděl těžko popsatelné lidské utrpení a sám jste nyní v bezpečí?
Přirozeností života je pokračovat dál. Už jen mluvit o tom, co jsem viděl a zažil, mi pomáhá. Psal jsem si i deník. Také Izrael přijímá uprchlíky z Ukrajiny a já přemýšlím, jak můžu být pro ně užitečný tady. Myslím, že budu pomáhat ukrajinským rodinám, které sem přichází a budou potřebovat pediatrickou péči.
Všechno, s čím jsem se setkal, bylo pro mě velmi osobní. Musím myslet na čtyřiapadesátiletou Elenu, které byl před několika lety diagnostikován nádor v prsu. Bohužel si nemohla dovolit onkologickou léčbu, a tak se její stav zhoršoval, až má metastázy po celém těle. Před začátkem války se dozvěděla, že jí zbývá jen pár týdnů života. Přišla válka a ona měla obrovský strach, že zemře a její dcera se stane obětí obchodu s lidmi, a proto se rozhodla utéct, aby pro dceru našla nový bezpečný domov. Setkal jsem se s ní a její čtrnáctiletou dcerou Xenií v Przemyśli. Měly za sebou dlouhou a náročnou cestu, Elena se pohybuje jen s pomocí hole a musela mít velké bolesti. Prosila mě jen o analgetika. Naštěstí se nám ve spolupráci s polským Červeným křížem a dalšími neziskovými organizacemi podařilo pro ně najít nový bezpečný domov v Polsku.
V Česku se vzedmula obrovská vlna solidarity s Ukrajinou a jejími obyvateli. Prakticky každý podle svých možností pomáhá, což je něco, což jsme si dříve uměli jen těžko představit. V čem je tato krizová situace jiná?
Kdokoliv z nás může pomáhat každý den. Můžeme poslat peníze na pomoc dětem v Súdánu, pracovat jako dobrovolník v centru, které se stará o lidi bez domova, ale přesto to obvykle neděláme. Tato válka se vším násilím a brutalitou je něčím, co se nás dotýká mnohem víc. Je to osobnější. Ať už jsem mluvil v Polsku s kýmkoliv z dobrovolníků, říkali mi to samé. Teď mají konečně pocit, že jejich práce má smysl.
Ludmila Hamplová
Foto: Hadassah Medical Organization
Alex Gileles-Hillel je izraelský pediatr, pneumolog a specialista na spánkovou medicínu. Působí na pediatrické klinice Hadassah Medical Center, jeruzalémské fakultní nemocnice. Současně přednáší na Lékařské fakultě Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Specializuje se na plicní onemocní dětí, cystickou fibrózu a obstrukční spánkovou apnoe. Také vede vlastní pediatrickou praxi. Spolu se svou manželkou Shoham Choshen-Hillel, která se na Hebrejské univerzitě věnuje sociální psychologii, vytvořili dotazník, jak krize, včetně pandemie covid-19, ovlivňují spánkový režim. Výsledky takto získaných dat se pak staly součástí mezinárodní studie o dopadech pandemie na spánkový režim dětí a adolescentů.
