Abychom jednou dokázali ušít pacientům na míru léčbu s minimem nežádoucích účinků a v ideálním případě zařídit, aby vůbec neonemocněli, potřebujeme data. I když se ale Česko může pochlubit dostupností těch nejmodernějších léků (byť schvalovaných přes paragraf 16), s daty jsme na tom hůře. Ačkoliv jich máme mnoho, jsou na různých místech, nepropojená a v nejrůznější podobě od ručně psaných přes zápisy ve Wordu po registry a databáze. K tomu, abychom mohli z těchto dat získat potřebné informace, je tak potřeba je strukturovat, propojit, zpřístupnit na základě transparentních podmínek a zajistit analýzu. Dostupná data by potom mohla být využívána jak komerčními, tak nekomerčními subjekty, jako je to v současnosti vidět v zahraničí. Problematice se věnoval Kulatý stůl ZD, který se konal 16. června v Praze.
„Když se bavíme o nových přístupech k tomu, jak hodnotit data, nejde o nadstavbu k vývoji nových léčiv, ale jde o něco, co by mělo běžet paralelně. Pokud mluvíme o tom, že chceme zlepšovat kvalitu života pacientů, prodlužovat jejich život a bránit zbytečným úmrtím, nemusíme jít nezbytně cestou toho, že musíme mít rozpočet na nová léčiva. Cestou může být i to, že budeme chytřeji pracovat s tím, co už máme, zapojíme více mozek a budeme lépe přistupovat k datům,“ uvádí specialista na medicínskou statistiku Adam Svobodník z Farmakologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Dnes sice ještě regulační autority pracují hlavně s daty z klinických studií, v rámci personalizované medicíny ale nabývají na důležitosti i data z reálného života. „Tady se budeme dostávat trochu do problémů. Jsme pozadu v tom, abychom technologie, které máme k dispozici, byli schopni naplnit daty v takové podobě a za takových podmínek, že to bude fungovat,“ doplňuje Svobodník.
V současnosti přitom máme různě uloženo obrovské množství informací – data z laboratoří, z nemocnic, klinických studií, z pojišťoven, systémů MPSV a další. Informace jsou ovšem separované, takže k tomu, abychom je mohli vytěžit a získané poznatky využít k volbě té nejlepší léčby či prevence pro konkrétního pacienta a také pro zvyšování efektivity systému zdravotní péče jako takového, je potřebujeme dát dohromady a propojit.
Nejde přitom o žádné sci-fi – s tímto problémem už se dokázali popasovat například ve Finsku. Tamní vláda vytvořila centrální registr, v němž se shromažďují data z jednotlivých zdrojů, a za zákonem definovaných podmínek pak informace dává k dispozici pro zlepšování péče. To nám v Česku schází – zatím nemáme dořešeno, kdo by byl zadavatelem analýz, uživatelem dat či komu by data dle zákona patřila. Je tedy třeba, abychom dokázali identifikovat, kdo by měl mít o data a jejich vyhodnocení zájem. Personalizovat bychom přitom mohli nejen léčbu, ale také screening. Jak poukazuje místopředseda sněmovního zdravotnického výboru Julius Špičák (ANO), v Izraeli jsou pacienti zváni na screeningová vyšetření ne plošně dle věku, ale na základě dat a díky nim odhaleným rizikových faktorů individualizovaně.
Špičák je ale v diskuzi o možnosti data v Česku vytěžit skeptický. „V rámci relativně malého státu nejsme schopni něco takového dělat. Není tu instituce, která by se tím dokázala zabývat. Ministerstvo teď ani není schopno dát signál, protože je uhranuto momentální situací,“ myslí si Špičák s tím, že ani během pandemie jsme data týkající se covidu nedokázali zpracovat a vyhodnotit tak, aby se přijala doporučení založená na vědě.
„Nejsme schopni kontinuálně prospektivně hodnotit data, která máme, kolikrát ani nevíme kde. Neumíme se k nim dostat, protože je to atomizováno. Narážíme přitom na diskuze o ochraně osobních údajů a jestli někde lze něco centralizovat. Je to proti zájmu každého z nás – státy, které mají elektronickou kartu pacienta, mají při náhlé akutní příhodě v nemocnici veškerou dokumentaci pacienta k dispozici a mohou se správně rozhodovat,“ potvrzuje předseda senátního zdravotnického výboru Roman Kraus (SPOLU).
Ten také poukazuje na to, že nemocnice sice dnes mají velké množství dat, většinou ale na papíře a nestrukturovaně, takže je nemožné je dát dohromady, centralizovat a analyzovat. Zatím tak jsou existující aktivity, obvykle zaměřené na sběr dat o konkrétní diagnóze, dílem entuziazmu některých lékařů, případně několika špičkových pracovišť.
Obejdeme se bez centrálního shromaždiště?
Podle zástupce Pirátů Josefa Pavlovice bychom mohli začít tím, že by se vytvořila databáze v Česku běžících studií a jejich výsledků. Další věc je jednotný zabezpečený komunikační standard, který bychom snad měli získat díky zákonu o eHealth. Zároveň ale potřebujeme také standardizovanou strukturovanou dokumentaci, k jejímuž využívání by zdravotníci měli být vedeni.
„Ve zdravotnictví je to vlastně jednoduché, ale chce to odvahu. Je to o penězích. Stejně jako chodí revize z pojišťovny, mohli by plátci říci, že akceptují pouze dokumentaci, která je strukturovaná – budou hradit jen strukturovaná data. Vždyť je jedno, jestli to píšeme do Wordu, nebo si rozklikneme kolonku s anamnézou. Za dva roky by si všichni medili, jako si medí dnes s eReceptem, protože by měli na jedno kliknutí všechny anamnézy a mohli by se pacientovi více věnovat,“ načrtává cestu přednosta Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. LF a Thomayerovy nemocnice Tom Philipp, který zároveň v podzimních volbách kandiduje za Koalici SPOLU, s tím, že krok by mohlo iniciovat ministerstvo vyhláškou.
Další otázka pak je, jak data shromažďovat a dostávat z nich informace. „Máme NZIS, to by mělo bohatě stačit, a měli bychom mít možnost data propojit mezi sebou a zároveň mít skupinu přístupů tak, aby ti, kdo s daty mají pracovat, mohli k částečně anonymizovaným datům přistupovat. Pak můžete v rámci celého českého zdravotnictví srovnávat, měřit a zlepšovat všechny nemocnice,“ navrhuje Pavlovic.
Z centralizace dat má trochu obavy i Adam Svobodník. „Trochu mě mrazí, že zase vznikne nějaká instituce, která na to bude mít monopol, bude si data hlídat a mít exkluzivitu. Pak bude mít malý rozpočet a celé se to zabetonuje,“ bojí se Svobodník.
Klíčem by měly být pojišťovny
Sběr dat a jejich analýza je přitom zásadní i z pohledu plátců. „Z pohledu pojišťovny je personalizovaná medicína třeba, protože náklady na pacienty, u nichž se léčba nedaří nebo jsou jí dokonce poškozeni, jsou obrovské. Kdyby se podařilo nežádoucí účinky eliminovat, ušetří se miliardy. Spousta léčby, kterou poskytujeme, totiž směřuje k tomu, abychom napravili to, co jsme pokazili,“ poukazuje Tom Philipp. První krůček správným směrem už podle Josefa Pavlovice probíhá. Nejde sice o data vědecká, ale Kancelář zdravotních pojišťoven analýzu dat všech sedmi pojišťoven v současnosti provádí a výsledky by výhledově mohly být k dispozici.
Sbírat data se už naučili i v sousedním Polsku, byť přesně opačným způsobem, než jak k tomu došlo ve Finsku. Na základě soukromé iniciativy tam vznikla databáze sbírající data od praktiků či lékáren, kteří potom mohou těžit z poznatků zjištěných na základě poskytnutých dat.
S tím, že ne všechno musí ležet na státu, souhlasí také přednostka Farmakologického ústavu Masarykovy univerzity Regina Demlová. Podle ní mohou odborné společnosti, výzkumná struktura CZECRIN či farmaprůmysl dát dohromady finance, díky nimž by byla možná analýza alespoň části vědeckých dat na národní úrovni – například bychom se mohli zaměřit na onkologické pacienty, u nichž onkologická léčba nezabrala.
Jak přitom poukazuje Julius Špičák, nyní bohužel státní agentury poskytující výzkumné granty něco takového neumožňují pokrýt. „Konkrétní společnost, tedy například ta onkologická, by musela zvednou silný hlas a říci: nám to nevyhovuje, my potřebujeme ta a ta data, vytvořme v rámci AZV sekci, která nám to umožní,“ navrhuje profesor Špičák.
Tom Philipp se ale domnívá, že i když by odborné společnosti měly v procesu mít své slovo, spíše by se měly zaměřit na design toho, co se má dělat. Iniciátorem, který by o vytěžování dat měl mít největší zájem, jsou dle něj zmíněné pojišťovny. „Dovedu si představit, že by v tomto ohledu vyvíjely tlak a měly třeba i svůj budget na to, aby výzkum tohoto typu vycházející z dat z Národního registru hrazených zdravotních služeb,“ domnívá se Tom Philipp s tím, že zájem by mělo mít samozřejmě také ministerstvo zdravotnictví, které by tak mělo dát Agentuře pro zdravotnický výzkum prostor na podporu problematiky.
Něco takového ostatně už funguje i v Polsku. „Je to o financích, které je třeba investovat do lidí, kteří se tomu budou moci věnovat,“ přitakává Regina Demlová. „Instituce na to nemají kapacitu – pojišťovny data mají, ale nemají kapacitu, stejně jako ÚZIS. Někdy je to ale jen o nastavení a ochotě data sdílet a být transparentnější. Měli jsme projekty s pojišťovnou, kdy se našel někdo, kdo řekl, my analytickou kapacitu máme, pouze potřebujeme od pojišťovny data – a vrátíme zpět informaci, kterou potřebují. Farmafirmu tedy zajímají nějaká data, a když je pojišťovna dodá, zaplatí analytiky a z informace profitují obě,“ říká k tomu Adam Svobodník.
Podle Romana Krause je ale třeba zafinancovat i výzkum nekomerční. „Na to by se měl najít zdroj peněz. Mohlo by to být od pojišťoven, ze státního rozpočtu nebo to může být spolupráce státního a privátního sektoru,“ dodává Kraus.
Kulatý stůl vznikl za laskavé podpory společností Roche a CCA Group a.s.
Michaela Koubová
