Používání roušek neznamená pro děti zdravotní riziko. Je ale důležité myslet na to, aby byly používány účelně a správně, a také spolu s dalšími preventivními opatřeními proti šíření nákazy covid-19. Ne všechny děti jsou přitom schopny roušky používat odpovídajícím způsobem, například kvůli nízkému věku, handicapu či zdravotním omezením, jak upozorňuje doporučení Světové zdravotnické organizace. Výjimky uznává také nařízení českého ministerstva zdravotnictví. Pro správné použití roušek dětmi je důležitá odpovídající motivace a spolupráce ze strany rodičů, vyučujících a případně zdravotníků.
Plošné zavedení roušek v českých školách, a to i během vyučování, byť s výjimkou pro mateřské školy a první stupně základních škol, vyvolává mnoho emotivních reakcí, včetně striktního odmítání či obav o zdravotní stav dětí. Obdobná opatření jako Česko ale již dříve zavedla řada zemí či jejich částí a vytvořily pravidla pro to, za jakých podmínek a jaké děti mají používat roušky ve školách. I když se podle dostupných důkazů zdá, že děti a mladiství nejsou během pandemie covid-19 nejohroženější skupinou, neznamená to, že není důležité je chránit před nákazou. Už jen proto, že i dítě, u něhož případná infekce bude probíhat velmi mírně, může být zdrojem infekce pro své okolí, včetně zranitelných osob, jako jsou senioři nebo chronicky nemocní. Takto také povinnost nošení roušek ve všech prostorách škol, kromě prvního stupně základních škol, zdůvodňuje i české ministerstvo. „Rouškou se děti chrání navzájem a současně pak chrání i své nejbližší okolí, jako babičky a dědečky, po návratu ze školy,“ uvedl vedoucí Epidemiologické skupiny při ministerstvu profesor Roman Chlíbek. Omezit šíření v dětské populace jako jeden z nástrojů, jak ovlivnit celkovou epidemiologickou situaci vnímá také American Medical Association (AMA).
Roušky však samy o sobě nejsou jediným preventivním opatřením proti nákaze, což platí u dětí i u dospělých. Naopak, je důležité aplikovat i další opatření, jako je udržování dostatečné fyzické vzdálenosti od ostatních, zvýšená hygiena rukou, hygiena při kýchání a smrkání a také zvýšená hygiena povrchů. Stejně jako u dospělých je pak také u dětí podstatné to, jakým způsobem roušky používají. „Říct, že by děti měly nosit roušky a skutečně je mít na sobě důsledně a správně, mohou být dvě odlišné věci,“ upozorňuje AMA na svých webových stránkách. Ne všechny děti jsou ale schopny roušky používat správně, například s ohledem na svůj nízký věk, vrozený či získaný handicap či další zdravotní omezení. Pak je na místě zvážit, zda je toto opatření smysluplné i u nich. Podrobné doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) pro používání roušek dětmi a mladistvými v tomto ohledu uvádí hned několik skupin dětí, pro něž by neměla platit stejná pravidla jako pro dospělé. Výjimky ve svém vlastní nařízení připouští i české ministerstvo školství. Konkrétně jsou z povinnosti osvobozeny děti do dvou let věku, děti v mateřských školách a dětských skupinách i děti na prvním stupni základních škol, stejně jako pedagogičtí pracovníci a pracovnice, kteří se jim věnují. Výjimkou mají také „osoby s poruchou intelektu, s poruchou autistického spektra, a kognitivní poruchou nebo se závažnou alterací duševního stavu, jejichž mentální schopnosti či aktuální duševní stav neumožňují dodržování tohoto zákazu“.
Roušky jsou důležité, ale ne jediné preventivní opatření
WHO a UNICEF ve spolupráci s International Paediatric Association vydaly na konci srpna společné doporučení pro používání roušek dětmi a mladistvými, a to na základě shody několika expertních panelů a dostupných, byť omezených, vědeckých důkazů. Mimo jiné vychází z toho, že zatím není zcela plně objasněno, jakým způsobem se děti podílí na šíření onemocnění covid-19. Podle hlášení jednotlivých členských zemí WHO pak na děti připadá zhruba 1 až 7 % případů s tím, že ve srovnání s jinými věkovými skupinami je u nich relativně nízký počet úmrtí. Podle údajů European Centre for Disease Prevention and Control (ECDC) k 26. červenci, pak v zemích EU/EHS a Velké Británii, tvořily děti 4 % ze všech případů infekce. Podle dostupných údajů u nich došlo k nákaze nejčastěji v domácím prostředí, byť se nejedná o definitivní závěry, protože školy byly během jarních měsíců zavřeny. Nezdá se však, že by děti byly „hlavní hnací silou šíření infekce“. To ale neznamená, že by nemohly onemocnět či přenést nákazu na své okolí. Starší děti a mladiství jsou pak pravděpodobně v tomto ohledu „rizikovější“ pro své okolí než ti mladší.
Při samotném používání roušek a dalších prostředků ochrany dýchacích cest i jejich účinnosti pak hraje z pohledu WHO roli hned několik faktorů, včetně věku dítěte či toho, jak dobře mu rouška sedí či zda je schopno jí používat správně. Část dětí také může vnímat nepohodlí, pocit tepla, podráždění kůže či mohou mít dýchací obtíže nebo může být rouškami ovlivněna jejich pozornost. „Přínosy používání roušek dětmi pro kontrolu šíření onemocnění covid-19 by měly být zváženy s ohledem na možné nevýhody, které mohou být spojeny s nošením roušek, včetně proveditelnosti dodržování doporučení a nepohodlí, stejně jako sociálním a komunikačním omezení. Mezi faktory, které je třeba zhodnotit, patří jednotlivé věkové skupiny, sociokulturní a další souvislosti, dostupnosti dohledu dospělých a také dalších způsobů prevence šíření infekce,“ konstatuje doporučení WHO. Specifický přístup by pak měl být uplatňován ve školách v ekonomicky slabších oblastech.
Navzdory odlišným věkovým hranicím pro používání roušek v různých zemích světa, WHO uvádí jako limit pět let věku s ohledem na různé vývojové stupně dítěte, jejich schopnost používat roušky správně a také obtížnější spolupráci. U dětí ve věku mezi 6 až 11 lety pak podle WHO záleží mimo jiné na epidemiologické situaci v dané oblasti rizika šíření nákazy, schopnosti používat roušku správně, dostupnosti vhodného dospělého dohledu, potenciálním dopadu nošení roušek na učení a psychosociální vývoj dítěte, či na konkrétním sociálním prostředí, například, zda dítě nežije v jedné domácnosti se seniory.
„Děti s vážným kognitivním postižením či poškozením dýchací soustavy, které mají problémy s používáním roušek, by za žádných okolností neměly být nuceny k tomu, aby roušky nosily. U dětí mladších pěti let by měla být upřednostněna další preventivní zdravotní a sociální opatření s cílem minimalizovat riziko přenosu SARS-CoV-2, zejména dodržování fyzické vzdálenosti nejméně 1 metr tam, kde je to možné, edukace dětí k provádění časté hygieny rukou a omezení velikosti školních tříd,“ vysvětluje WHO své doporučení. Roušky by pak neměly být povinné ani pro děti s vývojovými poruchami, handicapy či „specifickým zdravotním omezením, které by mohlo narušovat používání roušek“. Tyto případy by pak měly být posuzovány individuálně po konzultaci s vyučujícími a/nebo ošetřujícím lékařem dítěte. Naopak děti se závažným poškozením imunitního systému, cystickou fibrózou či například onkologickým onemocněním by pak měly používat jednorázové zdravotnické ústenky. I toto je ale vhodné konzultovat s ošetřujícím lékařem.
Použití roušek dětmi pak WHO nedoporučuje v případě sportovních a jiných fyzických aktivit, včetně her na hřišti. Nicméně při plánování a organizaci akcí, kde se potká více dětí pohromadě, je vhodné myslet na další preventivní opatření, tedy limitovat počet přítomných, snažit se umožnit dostatečné rozestupy, ideálně alespoň jeden metr, a také myslet na zvýšenou hygienu rukou i povzbuzení dětí dospělými, aby si myly/dezinfikovaly ruce. Současně WHO upozorňuje na to, že by používání roušek nemělo vést k „falešnému pocitu bezpečí“ či nerespektování dalších preventivních opatření: „Je důležité zdůraznit, že používání roušek je jedním z nástrojů, a že také děti by měly dodržovat fyzické distancování (pozn. redakce – jak rozestupy, tak vyhýbání se místům s velkou koncentrací osob), hygienu rukou a respirační hygienu.“
Děti dokážou komunikovat i s rouškami
Část rodičů může mít obavy, zda roušky negativně neovlivní vývoj jejich dětí. Tomuto tématu se věnuje americký deník The New York Times, který oslovil experty z oblasti vývojové psychologie. Podle profesora aplikované a vývojové psychologie Kanga Lee, který působí na University of Toronto a zkoumá vývoj schopnosti rozlišovat tváře u dětí, mohou roušky potenciálně přinést tři problémy. Děti mladší 12 let mohou podle něj mít problémy s rozpoznáváním obličejů, protože se více zaměřují na jednotlivé rysy než na celek. Současně mohou nastat obtíže v porozumění emocí, protože je vyjadřujeme pomocí obličejových svalů, a také v řečové oblasti, protože část informací bývá sdělována vizuálně. Neznamená to však, že by děti nebyly schopné porozumět vůbec. „Věřím, že děti jsou velmi, velmi bystré. Mohou zjistit, o jakého se jedná člověka, pomocí informací, které mají stále k dispozici, například podle tvaru očí, obočí, hlasu nebo držení těla,“ popsal. Děti se podle něj dokážou rychle přizpůsobit, ale je vhodné, aby jim dospělí a učitelé pomáhali, například tím, že budou nosit charakteristické oblečení, účes či jiné poznávací znamení. Pokud jde o emocionální komunikaci, měli by učitelé podle něj zdůrazňovat svá gesta a také více pracovat s tónem hlasu. „Zvýrazněte svůj hlas, používejte gesta, více pracujte s výrazem očí,“ dodal s tím, že zejména vyučující pracující s mladšími dětmi by měli mluvit pomaleji, aby jim jejich svěřenci lépe rozuměli.
Nicméně neexistuje důkaz, že by děti z asijských zemí, kde je používání roušek rozšířenější, ať už z důvodu výskytu chřipky a dalších respiračních infekcí nebo znečištění ovzduší, měly větší problémy s rozpoznáváním obličejů nebo chápáním emocí. Týká se to například Hongkongu či Japonska. Zde však také zažívají to, že se doma v soukromí potkávají s lidmi bez roušek. Nicméně dětský mozek je mnohem plastičtější a podle profesora Leeho je možné, že současná situace, kdy se děti častěji setkávají s lidmi, kteří mají zakrytou část obličeje, povede k tomu, že se naučí lépe rozeznávat další signály či řeči těla. „Děti jsou velmi přizpůsobivé, přizpůsobivější než my – učí se velmi rychle. Nemyslím si, že by se rodiče měli příliš bát,“ uklidňuje profesor psychologie.
Možné komunikační problémy u některých dětí připouští také David Lewkowicz, vědecký pracovník Haskins Laboratories a Yale Child Study Center, který se věnuje výzkumu schopnosti dětí číst ze rtů. Velmi malé děti, konkrétně kojenci a batolata, tráví velké množství času tím, že se soustředí na tvář a ústa člověka, jenž s nimi mluví, a tak se učí ovládat rodný jazyk. Získávají tak jak sluchové, tak vizuální podměty. V případě, že lidé, jenž o ně pečují, mají roušky, tyto vizuální podměty chybí. Nakonec je pak možné, že některé děti budou mít problém s rozpoznáváním řeči. „Roušky nejsou nijak skvělou věcí pro komunikaci u malých dětí,“ uvedl pro The New York Times s tím, že pokud děti tráví čas doma se svými blízkými, kteří nemají na sobě roušku, mají možnost procvičit si čtení vizuálních podmětů při komunikaci. Podle něj by rodiče a vyučující měli děti „povzbuzovat děti, aby více komunikovaly pomocí gest“. Je také možné z toho pro děti udělat hru, aby samy hledaly způsoby, jak jinak mohou komunikovat s okolím. I přes krátkodobé omezení vizuálních podmětů je podle něj možné tento nedostatek dětem kompenzovat, aniž by je to dlouhodobě poškodilo.
Motivace pro nošení roušek je na rodičích
Rodičovské obavy nijak nepřekvapují Susy Hotaovou, ředitelku pro prevenci a kontrolu infekcí University Health Network v kanadském Torontu. „Rouškám je věnována velká pozornost, protože je to něco hmatatelného, na co se rodiče mohou zaměřit,“ popsala pro kanadské rádio CBC. Nad ne/používání roušek podle ní rodiče mohou mít mnohem větší kontrolu než například nad tím, zda je škola schopná umožnit dostatečné rozestupy. Nicméně je důležité, aby děti byly poučeny o tom, jak roušky používat správně. To například znamená, že mají k dispozici několik roušek na den. Některé kanadské provincie a teritoria dokonce začaly dodávat žákům jednorázové ústenky zdarma, další je distribuují pro děti ze sociálně slabých rodin.
Prakticky by pak děti měly vědět, že tehdy, když si roušku sundají, například proto, aby se napily, není vhodné nechat roušku viset na krku, ale vhodnější je zcela jí sejmout. Podle Hotaové je dobré děti poučit, že je možné roušku sejmout a položit na čistý jednorázový kapesník na lavici. Další možností je uložit roušku do plastového sáčku. Pokud dítě sejme roušku jen na okamžik, je možné ji držet za gumičky či šňůrky. Zásadní podle této expertky je to, aby děti věděly, že pokud manipulují s rouškou, mají si před jejím sejmutí a po nasazení umýt nebo dezinfikovat ruce.
V edukaci dětí mohou rodičům podle American Medical Association pomoci lékaři a lékařky. Prvním úkolem je najít dobře sedící roušku, což s ohledem na fakt, že se lidské obličeje, tedy i ty dětské liší, znamená vyzkoušet několik různých typů. Důležité je, aby rouška seděla, tedy zakrývala obličej od brady po střední část nosu, aniž by sklouzávala nebo dítě tlačila. Pokud jsou navíc děti zapojeny do výběru roušky, například mají možnost vybrat si jejich barvu nebo vzor, roste jejich ochota je nosit. Stejně tak by rodiče měli věnovat pozornost tomu, pokud dítě hlásí, že mu rouška nesedí a má problémy s jejím používáním. Pak je na místě vyzkoušet jiný typ roušky. Také toto preventivní opatření může být podle AMA příležitostí, jak s dětmi více mluvit o jejich vlastním zdraví, tak o pandemii. Tyto rozhovory navíc mohou ukázat, zda dítě v souvislosti s epidemiologickou situací netrpí strachem nebo úzkostmi.
Ludmila Hamplová
