Diskuze kolem koronaviru jsou řadu týdnů tématem číslo „1“, jako by nic jiného neexistovalo. No není divu, vždyť jde o hodně. Skoro každý tomu „rozumí“. Někdo by koronarovirus řešil tak, jiný zase jinak. Co člověk to jiný názor. Přesto dnešní dny lze naši českou společnost spatřovat rozdělenou na dva tábory.
Jedni by urychlili uvolňování vládou zavedených opatření, jiní by naopak jednali pomaleji. Ne náhodou lze v první skupině vidět ty, co každým dnem přicházejí o své příjmy obchodníky, živnostníky, podnikatele, často i zaměstnance na nucené „dovolené“ (kdy ale nikam nesmějí). Ve druhé skupině jsou ti, kterým to zase tolik nevadí: většinou úředníci na „home-office“, takřka (vyjma maturantů) veškeré studenstvo a i někteří zaměstnanci, kteří mají „doma“ celý nebo skoro celý plat. První hovoří o velkých národohospodářských a osobních ztrátách, druzí zase se strachem a obavami hovoří o možnosti recidivy vzestupu nákazy.
Obě skupiny mají pravdu! Tedy podle čeho si vybrat? Kdo poradí ? Přitom reálná zkušenost chybí. Nic takového nikdo ze současníků nepamatuje. Je lehké to hodit na vědce, ať to řeší odborníci, tedy epidemiologové nebo virologové. Potíž je v tom, že stávající koronavirus, způsobující onemocnění covid-19 se chová „nějak divně“ – málo předvídatelně. Je totiž nový… Nevíme, na jak dlouho a jest-li vůbec proti němu vzniká imunita, nevíme, jak moc my Češi jsme nebo nejsme promořeni (prosím to slovo není odsouzeníhodné, lepší by bylo, kdyby jsme již promořeni byli. Znamenalo by to totiž, že s virem jsme se setkali a nic se nestalo, ať již protilátky máme nebo ne). Nevíme, jak moc tento virus mutuje (tj. mění svou genetickou informaci) a nemáme ani příslušnou léčbu nebo možnost vakcinace (i když se na obojím usilovně pracuje). Tedy i na poli odborném nalezneme ve všech směrech jen „dohady“. Prosím proto se tolik nezaštiťujme větou: „To musí řešit odborníci“, zatím na ni chybí odborné zkušenosti. Tím vůbec nechci podceňovat odbornou diskuzi na toto téma.
Vzhledem k dosud relativně mírnému průběhu této pandemie v ČR, a to i při vší úctě k obětem onemocnění covid-19, bych si položil otázku: NA CO JEŠTĚ MÁME? Kolik to bude stát?! Totiž i v péči o zdraví, ať již se nám to líbí nebo nelíbí, hrají peníze zásadní roli. A to přímou i nepřímou. Vždyť zdraví člověka je charakterizováno nejen fyzickou, duševní, ale i sociální pohodou. Stát musí počítat s dalším prohloubením dluhu veřejných financí, ale měla by být stanovena nějaká mez. Zatím jsme na 300 miliardách, ale bude to víc. Pevně věřím, že nad 10 % HDP (kolem 550 mld. Kč) to nebude, nemělo by být! Ale čekají nás ještě další „nepředvídané výdaje“ a také potřeba zainvestovat a rozběhnout ekonomiku. Investice do dopravy, infrastruktury, zdravotnictví, zemědělství. Zkrátka je potřeba dát lidem práci. Proto prosím upřednostněme spíše tuto skutečnost. Vraťme se k práci a do školních lavic. Spíše dříve, než později. Bez určitého rizika, na které jsme nyní připraveni, to bohužel nepůjde.
MUDr. Marek Zeman , MBA
