Bezpečnostní rada státu přijala poměrně radikální opatření proti šíření nákazy novým typem koronaviru v Česku. Zavření škol a zákaz akcí s účastí sto a více osob se někomu může zdát jako přehnané. Jenže zkušenost Itálie ukazuje, že je někdy lepší podniknout tvrdší kroky dříve nežli později. Přesto není zaručeno, že nejdrakoničtější restrikce, které země Apeninského poloostrova kdy v demokratické éře přijala, povedou k jasnému úspěchu.
Ugo Russovi nevzala život choroba Covid-19. Tento patnáctiletý chlapec byl zastřelen v Neapoli policistou (který nebyl ve službě), když se mu snažil za pomoci repliky pistole odcizit hodinky. Na pondělí měl mladý „lupič“ naplánovaný pohřeb. Příbuzní nesli ulicemi Neapole jeho rakev a transparent s nápisem „Spravedlnost pro Uga“. Jenže když se procesí vymanilo z úzkých uliček Španělské čtvrti, zastavil ho policejní kordon. Napětí pominulo, když byla rakev naložena do pohřebního vozu, který ji odvezl na hřbitov.
Incident, který vylíčil prestižní časopis The Economist, se udál ve stejný den, kdy italská vláda uvalila plošnou karanténu na celé území Itálie. Jenže nic nepřišlo jen tak. Podle Economistu mírnější opatření proti šíření koronaviru v různých regionech Itálie, včetně Neapole, platila už před vyhlášením plošné karantény. Mezi tyto restrikce patřil i zákaz pohřbů, který Ugovi vypravili jeho příbuzní. Jak se ale i na tomto příkladu ukázalo, restrikce byly zejména na jihu země ignorovány příliš mnoha lidmi, přestože riziko rozšíření koronaviru i směrem na jih den ode dne rostlo.
O čtvrtinu za den
V posledních dnech se totiž počet nakažených koronavirem zvyšoval tempem kolem pětadvaceti procent denně. Úmrtnost se zvyšovala ještě rychleji, a to zejména kvůli tomu, že se virem nakazila převážně starší část populace. Potvrzené případy koronaviru má již všech dvacet italských regionů, přestože doposud se krize kolem nákazy týkala především severní části země. Z více než devíti tisíc případů, které byly do pondělka v Itálii potvrzeny, se jižních regionů Itálie (včetně Sicílie a Sardinie) týkalo jen něco málo přes tři procenta.
Na severu se virus začal šířit ze dvou klastrů, a to na jihovýchod od Milána a severozápad od Benátek. Jen kolem Milána, v Lombardii, se nakazilo k 9. březnu kolem 5,5 tisíce lidí a další tisíce v dalších regionech. Už v neděli 8. března, kdy se šíření viru zrychlilo, italská vláda přistoupila k vyhlášení celostátních opatření, jež by zabránila shlukování většího množství lidí. Jednalo se například o uzavření muzeí, kin, divadel, výstav, omezení provozu restaurací a podobně.
V severních regionech země – v celé Lombardii a dalších částech zahrnujících čtrnáct provincií – byly zavedeny restrikce na pohyb osob. Lidem bylo zakázáno opustit (nebo se pohybovat uvnitř) takzvané oranžové zóny, s výjimkou cestování do práce nebo kvůli zdravotním důvodům. Jenže jak pro The Economist poznamenal profesor virologie na Milánské státní univerzitě Fabrizio Pregliasco, „tento druh opatření má největší účinnost v oblastech, kde situace ještě není tak vážná“.
Conte: budoucnost máme ve svých rukou
Od pondělka je tedy v karanténě celá Itálie, tedy více než šedesát milionů lidí. „Nemáme už čas. Beru na sebe veškerou zodpovědnost za přijatá opatření. Naše budoucnost je v našich rukou,“ řekl italský premiér Giuseppe Conte na tiskové konferenci, kde tvrdou restrikci vyhlásil. Italská vláda rovněž přislíbila uvolnit až 7,5 miliardy eur na pomoc ekonomice, která jistojistě následky epidemie pocítí.
Conteho kabinet si od celonárodní karantény slibuje, že se tempo šíření koronaviru znatelně sníží, což by bylo poprvé za poslední měsíc. „Jenže karanténa je rovněž důkazem, že princip oranžových zón vůbec nefungoval,“ píše The Economist. Ukázalo se, že je nejen velmi obtížné hermeticky uzavřít hranice „zakázaných“ oblastí, ale že je také velmi snadné opatření obejít. Jen těžko se dá totiž očekávat, že lidé přinesou objektivní důkaz, že potřebují cestovat do, nebo z oranžové zóny.
Rozšíření karantény na celou zemi mimo jiné znamená, že stejný režim bude platit na lidi kdekoli, lhostejno, zda se nacházejí v původní oranžové zóně, nebo mimo ni. Do jaké míry budou ale nová pravidla respektována, je podle Economistu velkou neznámou. Úřady moc dobře vědí, že je třeba dodržování regulí bez pardonu vymáhat. Na druhé straně příklad pohřbu Ugo Russa ukázal, že řadoví občané riziko infekce podceňují. „Úspěch proto není vůbec zaručen,“ uzavírá The Economist.
Petr Musil
