Vzdělávání sester je v Česku častým jablkem sváru. Zatímco jedni stále dokola opěvují systém vzdělávání z 80. let minulého století, další následují celosvětový trend a prosazují posilování vzdělávání a vyšší kompetence sester. Vývoj situace v českém zdravotnickém školství v posledních třiceti letech přitom situaci nijak neulehčil. Podle posledních údajů se ale zdá, že léta tragická situace na poli středních zdravotnických škol se začíná zlepšovat a zájem o studium roste. K tomu, aby zlepšování začala pociťovat i praxe, ovšem budou třeba další kroky, jako je nastavení spolupráce mezi vyššími odbornými a vysokými školami i vysokými zdravotnickými školami navzájem, ale zejména vyšší sebevědomí sester spolu s přijetím odpovědnosti a kompetencí. Problematice se věnovala konference Vzdělávání sester 30 let poté, kterou uspořádala na konci listopadu 3. lékařská fakulta UK.
„Česká republika udělala počátkem 90. let chybu, protože strašně rychle začaly vznikat vysoké školy vzdělávající sestry, ale praxe nebyla připravená na produkt,“ popisuje proděkan pro studium a výuku 3. LF David Marx.
Duplicitní vzdělávání u nás vzniklo z nástaveb v letech 1995 a 1996, kdy došlo k přeměně na vyšší odborné školy (VOŠ). Ty se tak řídí zákonem pro střední školy a nebyly zařazeny do terciální sféry vzdělávání, což je také důvod, proč tyto školy nemohou udělit diskutovaný titul praktický bakalář. Dnes vzdělávání všeobecných sester poskytuje 34 VOŠ, které předloni vychovaly více než 500 sester.
V některých ohledech podobný způsob vzdělávání ovšem mají i v Německu, kde taktéž existují dvě větve – praktické tříleté vzdělávání, k němuž nedochází na akademické půdě (studenti nemusejí mít maturitu, ale musejí mít ukončené desetileté všeobecné vzdělání; program obnáší 4600 hodin, z čehož 2500 hodin tvoří praktická výuka), a od roku 2004 vzdělávání na univerzitách (studenti musí mít ukončeno minimálně 12 let všeobecného studia; program trvá tři až 4,5 roku). Absolventi obou větví se pak mohou dále specializovat například v intenzivní péči, anesteziologii či psychiatrii.
Akademická výuka sice doposud probíhala v rámci pilotního programu, je na ní ale kladen stále větší důraz. Zatímco v roce 2010 tak bylo procento bakalářsky vzdělaných sester v nemocnicích na nule, loni to byla dvě procenta; cílem je deset až dvacet procent.
„Proč jdeme touto cestou? Jsou pro to důkazy – za posledních 16 let byly publikovány velmi dobré studie, které ukazují lepší výsledky – nižší mortalitu a morbiditu pacientů a méně komplikací, pokud u lůžek pracují vysokoškolsky vzdělané sestry. Podle výsledků výzkumu z roku 2003 se ukázalo, že s každým navýšením proporce sester, které mají bakalářské vzdělání, je spojeno pětiprocentní snížení mortality po běžných chirurgických zákrocích. Když se navýší počet těchto sester o deset procent, sníží se o pět procent počet úmrtí nebo závažných komplikací po operaci. To potvrdila i studie z roku 2014 z devíti evropských zemí. Kdyby tak ve všech nemocnicích oněch devíti zemí, kde výzkum probíhal, bylo alespoň 60 procent bakalářsky vzdělaných sester a každá neměla více než šest pacientů během služby, bylo by během roku možno předejít úmrtím 3500 pacientů,“ poukazuje Julia Köppen z Technische Universität Berlin.
Zdravotnický asistent jako slepá ulička
U nás se ale stále vrací myšlenka na to, že by sestrám stačila střední škola – jenže i zastánci tohoto pohledu (který je v rozporu s požadavky EU) uznávají, že kvalita středních zdravotních škol a jejich absolventů po revoluci velmi poklesla. Popularitě příliš nepřidalo ani to, že v roce 2001 vznikl po slovenském vzoru obor zdravotnický asistent. „Nepovažuji to za příliš dobrý krok – už tehdy se poukazovalo na to, že název zdravotnický asistent je zavádějící a nepřivádí studenty do škol. Když jsme oboru vrátili název sestra, byť praktická, vidíme na školách, že je to veřejností přijímáno pozitivně a studenti se nám hlásí ve větší míře,“ konstatuje předseda Asociace středních a vyšších odborných zdravotnických škol Karel Štix s tím, že na Slovensku má obor zdravotnický asistent stále velký problém – v Bratislavě do něj bylo loni přijato jen 17 studentů.
Pozitivním krokem podle Štixe je také to, že se praktickým sestrám zvedly kompetence a mohou pracovat bez odborného dohledu. Ve výsledku si tak nyní střední zdravotnické školy nemohou stěžovat na nedostatek studentů. „My na škole máme trojnásobný převis, jsme na tom podobně jako gymnázia. Pomalu se tedy stáváme výběrovými školami,“ konstatuje Štix.
Výsledkem snah vrátit vzdělávání všeobecných sester na střední školy pak je alternativní model, který měl umožnit studentům středních zdravotnických škol dostudovat na všeobecnou sestru během jednoho roku (tzv. model 4+1). „Z praktického hlediska jsme zjistili, že studium lze schovat do dvou let. Je to tedy spíše model 4+2, studenti si zkracují většinou o rok, s výjimkou lidí, kteří už mají způsobilost v oborech zdravotnický záchranář a porodní asistentka, kteří mohou diplomu dosáhnout už za jeden rok,“ popisuje Karel Štix s tím, že předloni bylo ve zkráceném modelu 290 studentů a zájem roste s tím, že je možno studovat kombinovaně.
Cíl? Vzájemné uznávání předmětů na VOŠ a VŠ
Opakovaně řešenou otázkou, kterou by Asociace středních a vyšších odborných zdravotnických škol ráda opět zvedla, pak je kompetenční zákon. „Ten tu byl do roku 1995 a kvalitu podpíral tím, že zdravotnické obory se mohou učit pouze na zdravotnických školách. My jsme to opustili a je to špatně. Dává to možnost různým typům škol, i velmi nekvalitních, otevírat si zdravotnické obory. Tady jsme bezzubí i jako akreditační komise, protože z hlediska školského zákona nemáme pravomoci zasáhnout do akreditačního řízení, co se týče povolování zřízení těchto škol na různých místech republiky. Hodnotíme pouze formální a obsahovou stránku vzdělávacích programů a nemůžeme ani doporučovat. Někde se nám tak kumulují obory VOŠ, i když tam nemají uplatnění,“ popisuje Karel Štix.
Na místě je podle něj také spolupráce s vysokými školami, kterou má nyní navázánu 45 procent zdravotnických VOŠ (byť jde spíše o spolupráci s pedagogickými, ne lékařskými fakultami). Jde například o přípravu studijních materiálů, soutěží a studentskou odbornou činnost.
Jak by přitom měla spolupráce se zdravotnickými fakultami ideálně vypadat? „Určitě ne tak, že si k nám budou vysoké školy dávat studenty na praxe, což je v pořádku, ale že nám budou poskytovat jen činnost konzultační – to nestačí. Naším cílem je, že bychom chtěli, aby byly uznávány předměty, které jsou identické v bakalářském i VOŠkovém oboru, takže by studenti nemuseli opakovat v bakalářském studiu tři roky, pokud mají absolvováno s absolutoriem. To je neekonomické pro stát i z hlediska času, aby studenti včas nastoupili do praxe. Musíme ale opustit to, že bude jedna strana podceňovat druhou,“ načrtává Štix.
Spolupracovat a komunikovat mezi sebou by měly i vysoké školy. „Musíme komunikovat a vytvářet uváženě magisterské programy. Není to pro velké množství sester a zároveň je třeba se domluvit, že třeba v Praze bude magisterské studium v intenzivní péči, zatímco v Olomouci budou mít dobré vzdělávání v jiné oblasti – aby to nebylo jako se vzděláváním v 90. letech, kdy všechno rostlo jako houby po dešti, ale bezkoncepčně. Mělo by to mít nějaký systém,“ dodává přednostka Ústavu ošetřovatelství 3. LF UK Hana Svobodová.
Co se pak týče celoživotního vzdělávání, kde nedávno došlo ke zrušení systému povinných kreditů, mohl by podle prezidentky České asociace sester Martiny Šochmanové velmi pomoci vznik komory sester. „Potřebujeme silnou profesní organizaci, která zaštítí mimo jiné systém vzdělávání,“ poukazuje Šochmanová. Česká asociace sester už proto vypracovala návrh zákona, který by mohl být předložen jako poslanecký – v současnosti se jedná o tom, že by se ho ujala šéfka sněmovního zdravotního výboru profesorka Věra Adámková.
Je třeba skončit s útěky do čistící místnosti
Vývoj vzdělávání v posledních třiceti letech bohužel vedl k tomu, že prestiž povolání sestry upadla. Problém je také nedostatečná sebedůvěra mnoha sestřiček. „Musíme si začít vážit samy sebe,“ podtrhuje náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FN Motol Jana Nováková.
Nedostatečné sebevědomí spojené s nepřijetím kompetencí potvrzuje také docent František Duška z Kliniky anesteziologie a resuscitace FN Královské Vinohrady. „Na sestrách mě trochu štve fenomén, který by se dal nazvat únik do čisticí místnosti. Někdy pozoruji, že zodpovědnost a kompetence nejsou dobře přijímány. Jsme pro to, abychom měli sestry co nejvzdělanější, nejchytřejší, které se chtějí učit, ale někdy trochu bojujeme s bariérou a starým paradigmatem ve stylu: ventilátor, k tomu já nejdu, nebo: proč bych s vámi měla chodit do tiché místnosti, když mluvíte s rodinou, já tu musím umýt stolek. To není kompatibilní s moderním konceptem,“ podtrhuje Duška.
Fungování týmu oproštěné od striktně hierarchicky vymezených rolí je i v zájmu bezpečnosti pacienta. „Nejnebezpečnější pro pacienta je, když si sestra myslí, že i když je na medikaci něco divného, říká si: on je doktor, musí to vědět – a to co předepsal, bez otázek podá,“ poukazuje Duška.
Změnit tento přístup by přitom mohlo pomoci změnit i vnímání povolání sestry obecně. „Pokud se sestry emancipují, bude to spojeno i se společenskou prestiží, která povede k tomu, že to bude povolání ještě výběrovější než teď. V takové atmosféře bude o vzdělávání zájem a přirozeně s tím porostou kompetence sester, z čehož nakonec bude benefitovat i pacient a jeho rodina,“ dodává docent Duška.
Michaela Koubová
