Ben Goldacre na stránkách britského deníku Guardian před pár lety přehledně rekapituloval důkazy o tom, že homeopatie nemá zásadně odlišné výsledky od podávání placeba. Sedm let, které uplynuly od jeho publikace, nijak neomezilo pádnost, relevanci a validitu jeho argumentů, proto není od věci si jeho myšlenky na stránkách Zdravotnického deníku připomenout. Zvláště, když téma znovu oživila aféra, k níž došlo ve Velké Británii. Vědec, který se proti homeopatii ozval, přišel o místo. Na pozadí vyhazovu údajně stál velký zastánce alternativní medicíny – samotný princ Charles.
Podle Goldacra (a nakonec i podle názoru redakce Zdravotnického deníku) je medicína založená na důkazech (evidence based medicine EBM) „krásná, elegantní, chytrá a nejvíce ze všeho důležitá.“ Výrobci, fanoušci a poskytovatelé homeopatie (bohužel i z řad lékařů) používají košatá souvětí a přehršel záhadných termínů, aby vysvětlili (anebo spíše pravdu zamlžili), proč u homeopatie nefunguje totéž, co u jakékoli jiné léčby, tedy že pokud je podávána skupině pacientů a kontrolní skupině je podáváno placebo, pacienti, jimž byl podáván lék, pocítí prokazatelné pozitivní účinky ve větší míře, než členové kontrolní skupiny. Přesvědčení, že neotestovatelnost (a přitom faktická účinnost) je přirozenou součástí homeopatie, získalo dokonce takovou popularitu a míru akceptace, že se dostalo nejen do českého zákona o léčivech, ale i do příslušného nařízení EU.
Úleva, ale proč? Protože placebo
Placebo efekt je komplikovanější, než jak je většinou v mediálních zkratkách popisován. Nejde jen o pilulku, ale o komplex faktorů při jejím podávání, o komunikaci a v neposlední řadě i o očekávání pacienta. Goldacre zmiňuje výzkumy, které naznačují rozdílné účinky placebo léčiv v závislosti na jejich balení, lékové formě, ba dokonce i barvě. Existuje jistě mnoho co o vztahu mezi myslí a tělem nevíme. O homeopatii toho však už víme celkem dost…
Často slýchaný argument pacientů užívajících homeopatii také je: Ale vždyť ono se mi po tom objektivně uleví. Inu, proč ne, ale bez výzkumu realizovaného za standardizovaných objektivizovaných podmínek, jaksi nelze určit, zda by se konkrétnímu pacientovi v konkrétní situaci náhodou neulevilo i bez jakékoli léčby. Řada zdravotních problémů odezní sama („léčená rýma trvá týden, neléčená sedm dní“), jiné se zmírňují a po čase zase vrací. Subjektivní pocit zlepšení stavu nemusí být zdaleka vypovídající o účinnosti léčby.
Dvojitě slepé randomizované studie jsou nezákladnějším postupem pro určování nejen účinnosti léčby. Řádně prováděné studie drtivou většinou potvrzují, že pacientům, kterým bylo místo homeopatika podáno placebo, prospívají úplně stejně jako ti, kteří dostali homeopatikum. Jistě, homeopati budou argumentovat studiemi ve specializovaných homeopatických žurnálech, ale víte, jaký by to byl průlom takovou (řádně provedenou!) studii publikovat třeba v Lancetu nebo British Medical Journal? Tam je ovšem podstatně větší pravděpodobnost, že se přijde na nějakou „maličkou“ metodologickou chybu, která celou studii totálně znevěrohodní. Třeba že pacient věděl, zda dostává homeopatikum nebo placebo. Anebo distribuce pacientů do základní a kontrolní skupiny nebyla tak docela náhodná…
V lékařské (myšleno ovšem vyznávající EBM) komunitě je na rozdíl od komunity homeopatů naprosto legitimním (a žádoucím) tématem výzkumu, proč konkrétní (farmako)terapie funguje špatně, jaké má vedlejší účinky a jak by tomu šlo předejít. Právě do této oblasti zkoumání spadá velká část nejcitovanějších článků ve vědeckých časopisech. Jak často přiznávají chybu producenti homeopatik?
Princ Charles zasahuje..
Častým způsobem diskuse homeopatů a výrobců homeopatik je také podpásová argumentace ad hominem, odkazování na to, že oponenti jsou placeni farmaceutickými firmami anebo odkazování na pro konkrétní diskusi zcela irelevantní případy (ano, všichni slyšeli o thalidomidu). Goldacrovi dokonce vyhrožovali i fyzickým násilím, aby přestal o homeopatii negativně psát. The Society of Homeopaths největší evropská homeopatická společnost dokonce vyhrožovala žalobami bloggerům, kteří o homeopatii píšou negativně. Dostane se i na Zdravotnický deník? Je to skutečně přístup vzbuzující důvěru k jejich postupům a argumentům?
Nejen homeopatické společnosti ovšem bojují proti zastáncům medicíny založené na důkazech hlava nehlava. Před pár dny proběhla britskými médii zpráva, že nejbližší spolupracovníci následníka trůnu Charlese zlikvidovali profesní kariéru profesora Edzarda Ernsta z Exeterské univerzity. V létě 2005 napsal princův osobní tajemník Sir Michael Peat dopis na oficiálním hlavičkovém papíře Clarence House (oficiální sídlo Prince Charlese, v tomto smyslu pak jeho kancelář) v němž vyzívá univerzitu k zákroku proti prof. Ernstovi za jeho kampaň proti homeopatii. V průběhu dalších 13 měsíců bylo Ernstovo oddělení důkladně vyšetřováno pro podezření z neetických postupů při výzkumu. I když byl výsledkem vyšetřování jednoznačně očišťující verdikt, neustálý tlak vedení univerzity vedl nakonec k předčasnému odchodu prof. Ernsta do důchodu a uzavření jeho oddělení. V těchto dnech se znovu o celém případu začalo v Británii mluvit, protože profesor Ernst vydal knihu „Vědec v říši divů“. O princovi Charlesovi se v ní nepíše pěkně.
Následník britského trůnu ovšem neustává ve svém úsilí o prosazení úhrady pro homeopatii, registru léčitelů a „čínských lékařů“ (jenž jim má dodat zdání oficiality) a zvýšení role alternativní „medicíny“ vůbec. Pokud se musí homeopatii uchylovat k takto podpásovým útokům, posiluje to její důvěryhodnost?
Primární je neuškodit
Jistě, tu a tam se objeví i publikovaná studie, která naznačuje pozitivní přínosy homeopatie, aniž by byla na první pohled zatížena metodologickými nedostatky. Kolik je ale těch, které účinnost naopak vyvracejí? V „renomovaných“ homeopatických časopisech vychází naprosto zanedbatelný počet článků publikujících negativní výsledky studie (nízké jednotky procent). Zatímco EBM vyžaduje pro publikaci apriorní registraci studie, aby bylo možné vyhodnotit, kolik studií na dané téma mělo pozitivní a kolik negativní výsledky (tomu se říká metaanalýza), homeopaty zajímají jen ty pozitivní.
To ovšem neznamená, že homeopatické přípravky nemůžou mít ve velmi specifických případech svoje místo. Podobně jako v 19. stol., když v homeopatické nemocnici umíralo na choleru méně pacientů než v nemocnici klasické (tehdy neměl účinný lék nikdo a homeopatika na rozdíl od pouštění žilou alespoň neškodila), i dnes existují pacienti a jejich zdravotní obtíže, pro které lékaři nemohou udělat nic víc, než jim neuškodit. Přesvědčování pacientů o účinnosti (pravidelně velmi drahých) homeopatik ve srovnání s placebem ovšem zavání podvodným jednáním. O porušování zákonných pravidel pro informovaný souhlas atd. ani nemluvě.
Rizika homeopatik a homeopatů ovšem nejsou zdaleka jen v pár stokorunách, o které může pacient přijít. Uživatelé homeopatik často odkládají nebo úplně odmítají konzervativní (EBM) léčbu. To může vést nejen ke zhoršení zdravotního stavu (a nárůstu výdajů z veřejných prostředků na jejich následnou léčbu), ale i k přímému ohrožení života (pokud si do země s hojným výskytem malárie vezmou pouze homeopatická – neúčinná léčiva). Prokazatelná je i statistická souvislost mezi užíváním homeopatik a odmítáním očkování, ve Velké Británii velká část homeopatů cíleně šířila tzv. MMR hoax (tedy vědecky vyvrácenou pověru o škodlivosti očkování vakcínou proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím). V krajním případě můžou homeopati, kteří nemají dostatečné vzdělání v klasické (EBM) medicíně, vč. celoživotního kontinuálního vzdělávání a odpovídající praxe, přehlédnout skutečně závažný zdravotní problém s následnými nedozírnými následky pro pacienta. Ne, kurz na špičkové německé homeopatické škole vážně nenahradí studium medicíny. A stejně tak sebelepší výsledky ankety spokojenosti pacientů homeopatické „kliniky“ nenahradí vědecké studie.
Jan Klusáček
