Tak se nám vysoce infekční spalničky dostaly i do poslanecké sněmovny a nastalo velké překvapení, jak je to vůbec možné. Uvědomí si snad naši zákonodárci, že pokles důvěry v očkování je problém, který ohrožuje i je samotné?
V poslanecké sněmovně museli zavřít jídelnu v hlavní sněmovní budově, protože se u obsluhujícího personálu vyskytly spalničky. Vzhledem ke skutečnosti, že toto onemocnění je jedním z vůbec nejnakažlivějších, pravděpodobnost, že se spalničkami nakazí další lidé, kteří se ve sněmovně pohybovali a pohybují, není právě malá. Čistě statisticky, pokud má jedna osoba spalničky, 90 % z těch, kteří s ní přijde do bližšího kontaktu a nejsou dostatečně chráněni očkováním nebo nejsou proti infekci imunní, onemocní. Přitom nemocný spalničkami je infekční už několik dní před tím, než se u něj objeví typická vyrážka na kůži, a nákaza se šíří ještě snadněji než třeba chřipka.
To, že se budeme potýkat se spalničkami během dalších let nejen ve sněmovně, je nyní takřka jisté. Po letech relativního klidu, kdy se Česko mohlo těšit z dobré epidemiologické situace a dostatečně vysoké proočkovanosti, nastaly roky, kdy si musíme zvyknout na reálné riziko nákazy, které se nás osobně dotýká. Infekce už není kdesi daleko, ale je tady a ohrožuje nás i naše děti. Je pak na nás, zda dokážeme přijmout svůj díl zodpovědnosti.
Při přepočtu počtu případů nemocných na počet obyvatel je na tom Česko podle údajů European Centre for Diseases Control and Prevention s 18 případy na 1 milion obyvatel hůř než třeba sousední Rakousko a Německo a Polsko, Velká Británie nebo třeba Španělsko. Výrazně horší epidemiologická situace je pak v Itálii, Rumunsku, Řecku a také na sousedním Slovensku, nemluvě o obrovské epidemii spalniček na Ukrajině.
Ve většině členských států EU klesla proočkovanost proti spalničkám pod potřebnou hranici 95 %, což se několik let týká i Česka. Pomyslný deštník kolektivní imunity, jehož smyslem je chránit ty nejslabší, kteří z vážných důvodů očkováni být nemohou, tak má pořádné trhliny, které se bohužel dále zvětšují. Jen v loňském roce zemřelo na spalničky v zemích EU 35 osob. Bohužel podlehli onemocnění, jemuž se dá plně předejít díky očkování, a o kterém jsme se mohli vědět jen z historické lékařské literatury.
Spalničky jsou pouze lidské onemocnění, a ještě na začátku devadesátých let minulého století se zdálo, že je reálné je zcela vymýtit. Původní cíl Světové zdravotnické organizace, že do roku 2020 budou spalničky celosvětově eradikovány stejně jako pravé neštovice, je však nyní naprostou utopií. Situace navíc došla tak daleko, že se odmítání očkování stalo celosvětovou zdravotní hrozbou pro celé lidstvo.
Výskyt spalniček v poslanecké sněmovně ale může něco málo změnit. Už jen proto, že se riziko této infekce přiblížilo k našim zákonodárcům natolik, že se jím musí osobně zabývat. Spalničky tak pro ně aspoň na chvíli nejsou něčím vzdáleným, ale velmi konkrétním a potenciálně ohrožujícím. Řada poslanců a poslankyň je ve věku, kdy nejsou dostatečně chráněni. V Československu se začalo proti spalničkám očkovat v roce 1969, ale do roku 1982 se podávala pouze jedna dávka vakcíny, která neposkytuje dostatečnou ochranu. To znamená, že tito lidé se nakazit mohou. Stejně jako starší, kteří spalničky ještě neprodělali. Naopak ti, jenž se narodili po roce 1982, už dostali potřebné dvě dávky vakcíny a velmi pravděpodobně budu chráněni očkováním z dětství.
Pokud pak chtějí mít zákonodárci jistotu, mohou si nechat vyšetřit protilátky, a jestli je nebudou mít, je na místě zvážit očkování. V době sociálních sítí se pak jednotliví poslanci a jednotlivé poslankyně mohou s tímto krokem pochlubit svým voličům a na vlastním příkladu ukázat, že berou veřejné zdraví vážně, a tak se rozhodli převzít svůj díl zodpovědnosti.
A o to jde. Infekční choroby nejsou něčím, co se týká „těch ostatních“, zatímco my můžeme být v klidu. Jsme součástí lidského společenství a stejně jako cestujeme my lidé, cestují s námi viry, bakterie a další patogeny. Zavlečení infekce ze zahraničí je tak snazší než kdy dřív. A pokud infekce bude mít dobré podmínky pro šíření, což se právě u spalniček vlivem poklesu proočkovanosti stalo, musíme s ní počítat jako s reálným rizikem. Nestačí jen tvrdit, že očkování je u nás povinné a tím vše smést ze stolu jako vyřešené. Znovu a znovu je třeba vysvětlovat jeho smysl a třeba i na osobním příkladu ukázat, že v boji proti infekčním chorobám jsme všichni na stejné lodi.
P.S.: Sama jsem proti spalničkám byla očkována v dětství dvěma dávkami vakcíny. Loni v létě jsem si nechala vyšetřit protilátky a mám jich dostatek, tedy mě očkování chrání a já sama nejsem v tomto ohledu rizikem pro své okolí, třeba pro novorozence a kojence, kteří ještě očkováni být nemohou.
Ludmila Hamplová
