Svobodná volba lékaře je jednou z největších předností českého zdravotnictví po roce 1989. Volání vysokých zdravotnických manažerů po spádovosti, které se objevilo v posledních dnech v médiích, je projevem zoufalosti: „Nejsme schopni ukočírovat nemocnici, protože nám ji lidé, představte si tu opovážlivost, nějak hojně navštěvují? Zakažme jim svobodný výběr, pošleme je befelem jinam proti jejich vůli, regulujme přání pacientů, hejbejme s nimi jako s figurkami!“ To není recept, jak moderně poskytovat zdravotní služby, to je návrat k socialismu, anebo přesněji nepřehlédnutelný symptom krize, do něhož se české zdravotnictví řítí.
Nechci nasazovat ředitelům velkých nemocnic psí hlavu, mají to vážně těžké. Perou se se systémovými nedostatky, jak nejlépe umějí. Pacientů je moc, zdravotníků málo, peněz ještě méně, alespoň v současné rigidní struktuře poskytovatelů a paušálních plateb. Někteří ředitelé ale nepříjemně překvapili, je vůbec možné, že je napadá vracet se ke spádovosti, tedy zpět do centrálně řízených časů? A nejen oni. „Je třeba, aby nemocnice vyzývaly pacienty k dodržování spádovosti, aby nedocházelo ke kolapsům,“ řekl portálu idnes náměstek ministerstva zdravotnictví Roman Prymula. To myslí vážně? Jak by to mělo probíhat? Asi takhle: „Občane vyzývám vás naposledy, opusťte naši nemocnici a přemístěte se neprodleně do svého spádového zařízení“. Možná představa z vojenské fakulty, odkud vzešla hvězda pana Prymuly. Svéprávný pacient ale chce rozhodovat o svém zdraví a tedy i tom, komu se svěří do péče. Naštěstí se k věci staví rozumně ministr Adam Vojtěch, v televizních Střepinách se od myšlenky spádovosti a omezování svobodné volby lékaře jasně distancoval.
Před deseti lety byla zazděna reforma zdravotnictví. Rukou společnou nerozdílnou k tomu přispěla zbabělá politická reprezentace, krátkozraké lékařské organizace a byznysové skupiny na pozadí, jimž se v nereformované džungli nakonec nejlépe obchoduje. Od té doby se – až na některé nesmělé pokusy – všechny nedostatky jenom hrnou na jednu hromadu, která nás už brzy zavalí. Namísto, aby jí někdo odvážně uklidil, různí vykukové do ní provrtávají tunýlky a české uličky, jimiž budeme unikat před nepopulárním řešením nahromaděných problémů.
Nemůžeme na nedostatky systému reagovat jejich konzervováním. Moderní zdravotnictví neudržíme návratem k totalitním praktikám. Potřebujeme neprodleně udělat tři esenciální změny, na které by pak měly navazovat další:
- Zrušit všechny paušály a rovnostářské rozdělování financí (včetně platů). Peníze musejí jít tam, kde jsou nebo kam směřují pacienti, musejí jít současně i za kvalitou. Slabá místa, jimž se pacienti vyhýbají a která jsou spíše nebezpečná než kvalitní, musejí být zlikvidována, nemluvím o rušení celých zařízení, ale nemilosrdném vyřazování mizerných pracovišť z úhrad. Nebojme se říznout do struktury českého zdravotnictví.
- Švédský stůl zdravotních služeb, kde si lidé svobodně vybírají, musí být zatížen platbami cash, ať už budou mít jakoukoliv podobu (včetně záchranné služby, kde by tato platba mohla být pojata jako pokuta za zneužití /zbytečný výjezd). Za šedesát procent pojištěnců platí pojistné stát, u nich je vztah mezi čerpáním služeb a vlastní odpovědností zcela přetrhán. Nemusíme takové přímé platby nazývat „regulačními poplatky“, ale třeba „členskými příspěvky Klubu odpovědných“. Na toho, kdo neplatí příspěvky v klubu, můžeme seslat třeba i trest spádovosti. Zodpovědní nechť jsou svobodní. Příspěvek stačí symbolický tak, aby nikoho nediskriminoval.
- Odlehčeme nemocnicím, překopejme primární péči. Buď dejme více pravomoci praktikům, ale také od nich chtějme podstatně jiný přístup, než s jakým se setkáváme dnes. Nebo se vydejme cestou center primární péče s navazujícími ambulancemi specialistů. Nechejme je na soukromému sektoru, tohle je přesně oblast, kterou umí velmi dobře. Privátní kliniky primární péče vznikají už dnes, lidé je chtějí, jsou za ně ochotni platit.
Už slyším námitky, jaký jsem asociál, jak to či ono v praxi vlastně nejde. Dobře – páni politici, úředníci, manažeři, profesoři, komorníci, poradci i podržtaškové – udělejte to jinak, po svém. Ale už sakra něco dělat začněte.
Tomáš Cikrt
