O tom, že sehnat pro dítě zubaře nemusí být v Česku lehký úkol, se už přesvědčil nejeden rodič. Zubních lékařů na obyvatele přitom máme v porovnání s Německem nebo Rakouskem více, háček je ovšem v prachmizerných úhradách pojišťoven. Ty nutí mnoho lékařů, aby dětské pacienty odmítali – obvykle totiž dostanou uhrazenu jen zhruba třetinu skutečných nákladů. Dobrou zprávou však je, že se situaci pomalu daří měnit – letos se díky evropskému zákazu amalgámu povedlo poslat na dětskou péči 800 milionů navíc a další prostředky by měly následovat. Vedle toho jsou ale třeba i další kroky, jako je prevence v podobě učení dětí, jak si čistit zuby, osvěta všeobecných lékařů či větší finanční podpora učitelů stomatologie, kteří jinak z Česka zmizí. O problematice dětské stomatologie diskutovali odborníci u kulatého stolu zaštítěného šéfkou zdravotnického výboru Věrou Adámkouvou, který se konal minulý týden ve sněmovně.
„Péče o děti je katastrofální. Souvisí to s tím, že česká stomatologie je spolu s kardiologií nejúspěšnější část naší medicíny – například počet zubních náhrad nám ročně klesá o pět až deset procent, takže se vytrácí bezzubost. Je evidentní, že když je pacient do procesu začleněn – je motivován čistit si zuby, protože mu hrozí, že to jinak zaplatí, tak to funguje. Šetření na stomatologii na pojišťovnu, dané jinými prioritami v úhradové vyhlášce, přitom probíhalo celé roky a postupně se tak podařilo přesvědčit asi 80 procent české populace, že si péči musí platit. Dostáváme se ale k dvaceti procentům populace, která peníze dát nechtějí nebo nemohou. A vůbec nejzranitelnější část jsou maminky s dětmi,“ načrtává prezident České stomatologické komory Roman Šmucler, podle kterého jsou současné úhrady pojišťoven zhruba na třetině celkových nákladů a na pacienta tak připadá zhruba tisícikoruna ročně.
Současná situace je přitom taková, že stomatologové odmítají dětské pacienty, protože například extrakce zubu je hrazena 83 korunami. Výsledkem je mimo jiné to, že si někteří zubaři účtují u malých pacientů vytržení všech zubů, i když většina z nich vypadla sama. Tuto praxi zdravotní pojišťovny nijak nekontrolují a nezabývají se jí. Faktem každopádně je, že za hrazenou částku není možné vytrhnout zub. „Zubní lékař tak má možnost, že třeba dvě, tři děti denně vezme, prodělá na tom a někdo jiný to zaplatí něčím dražším. Takových dětí už ale nemůže vzít deset. Ještě by je mohla vzít státní klinika, která má nějaké investice, ale i to má své limity,“ popisuje situaci Šmucler. Podfinancování pak vede i k tomu, že se zubaři nechtějí účastnit kurzů celoživotního vzdělávání v dětské stomatologii, o něž je skoro nulový zájem.
Aby toho nebylo málo, jsou podle Šmuclera některé postupy hrazené dle úhradové vyhlášky dokonce v rozporu s lege artis, což už rozhodl i soud v případě stomatologa, který byl proto nucen ukončit činnost – endodontické ošetření s úhradou 300 korun bylo totiž dle soudu natolik obsolentní, že poškodilo pacienta, a lékař ho proto navzdory vyhlášce neměl provést.
Ještě tristněji líčí situaci Lydie Izakovičová Hollá, přednostka Stomatologické kliniky Fakultní nemocnice U sv. Anny v Brně a proděkanka pro zubní lékařství Masarykovy univerzity. „Jsme totálně zahlceni tím, že nemáme dítě kam poslat dál a odmítnout ho nemůžeme. My si nemůžeme dovolit jako privátní lékař říci, že nemáme kapacitu. Navíc bude brzy obrovský problém, že stomatology nebude mít kdo vychovávat – kliniky jsou v totálním personálním rozkladu, jsou tam důchodci 75 let a výš a absolventi. Když nám z privátu pošlou ošetření těžkých dětských pacientů, tak u nás končí u absolventek s dvouměsíční praxí,“ líčí profesorka Izakovičová Hollá. Co se ale týče odměňování učitelů, měla by se snad do budoucna podle Šmuclera situace trochu zlepšit – s ministrem zdravotnictví totiž nyní prezident komory jednal o dvojnásobném zvýšení odměn.
Situaci zachránil evropský zákaz
Jak na tom vlastně co do zdraví dětských zubů jsme? Podle studie z roku 2008 je polovina dětí je zcela bez kazů, zatímco druhá polovina s ním má zkušenosti – a z toho u třetiny je problém závažný. „Ukázalo se, že 80 procent kazů bylo neošetřených. Důvod byl finanční. Pojišťovna chápala dítě jako zmenšeného dospělého – téměř všechny výkony, které děláme na dětech, jsou ohodnoceny zhruba 50 procenty ohodnocení u dospělého. Je tam sice bonifikační kód, ten ale obvykle nestačí ani k pokrytí částky jako za dospělého,“ popisuje Štěpánka Bálková, členka představenstva České stomatologické komory. Podle ní tak má zubař tři možnosti: buď dítě odmítnout a poslat jinam, nebo finančně vedle pojišťovny zapojit rodiče, případně dělat charitu a péči poskytovat za částku od pojišťovny – což je ale při větším počtu malých pacientů v kartotéce neudržitelné.
„Stát to uchopil úplně špatně. Když mám ošetřit dítě a prát se s ním, je to proti dospělému mnohem náročnější, navíc za to mám dostat méně peněz. V Rakousku či Německu je dětský pacient od pojišťovny výrazně zvýhodněný a stomatologové jsou velmi motivováni, aby dětské pacienty ošetřovali, čímž si navíc budují klientelu,“ myslí si poslanec Miloslav Janulík (Ano).
Nyní ovšem svítá na lepší časy. V letošním roce totiž segmentu díky evropskému zákazu amalgámu přibylo 800 milionů, které putují do dětské stomatologie. Celkový rozpočet na zubní péči přitom dnes činí 10,6 miliardy. „Dětská stomatologie, která byla Popelkou, dostala stoprocentní nárůst, který je naprosto rekordní a od pádu komunismu u nás nemá obdoby,“ říká k tomu Šmucler. Výsledek byl okamžitý – letos dramaticky klesl počet stížností na nedostatek kapacit pro dětské pacienty. Plánován je přitom další nárůst prostředků, možná dokonce ještě vyšší, který taktéž z části půjde do dětské stomatologie.
Další posun by mohl přinést zákon o zdravotnických prostředcích, kde Česká ortodontická společnost škrtla příspěvky na ortodoncii u dospělých a všechny peníze přesouvá na děti. „Jenže hned na ministerstvu slyšíme, že krátíme práva dospělých pacientů. Jde ale o to, že příspěvky jsou legrační – v dospělé stomatologii přispíváme 500 korun na korunku na zubní implantát, když ošetření stojí 20 až 30 tisíc korun. Je pak otázka, zda to má smysl a prostředky nesoustředit jinam,“ ptá se šéf stomatologů. Podle něj přitom komora spolu s ombudsmankou řeší například těžce nemocné děti a ošetření v celkové anestezii. Některá zařízení by takovou péči byla ochotná poskytovat, ale pojišťovny ji nenasmlouvávají a čekací doby jsou tak rok nebo rok a půl. Kapacity ve stomatologii jsou zároveň dostatečné a věc je tak jen otázkou výše úhrad.
Účinné opatření nemusí stát tolik
Aby byla péče o dětské pacienty lepší, je ale třeba řešit i další aspekty. Podle profesorky Izakovičové Hollé proto na místě také osvěta dalších lékařů. „Stálo by za to zvážit intervenci na úrovni všeobecných lékařů. Neustále se mi stává, že se mne diabetolog ptá, proč by se měl dítěti či dospělému dívat do dutiny ústní. Teď vyšly nové standardy pro praktické lékaře z diabetologie, kde jsou všechny možné komplikace, ale onemocnění dutiny ústní a paradentu tam nefiguruje. Někteří diabetologové si toho tak vůbec nejsou vědomi, přitom je to asi šestá komplikace diabetu už asi dvacet let stará,“ poukazuje Lydie Izakovičová Hollá.
S koordinací potřebných kroků nabízí pomoc náměstkyně ministra zdravotnictví Alena Šteflová, podle které by k věci bylo možné na ministerstvu uspořádat pracovní skupinu. Poslankyně Alena Gajdůšková (ČSSD) pak apeluje na to, aby bylo zapojeno i MŠMT. „Neříkám, že bychom měli znovu nechat vodit děti k zubnímu lékaři. Je ale potřeba zamyslet se, jak se k dostaneme k dětem, kde je rodina dysfunkční nebo se tolik nestará,“ zdůrazňuje Gajdůšková, která by také stála o vytvoření pracovní skupiny.
Co se týče prevence, je přitom podle Šmuclera velmi úspěšná aktivita komory, kdy se v rámci projektu Republika bez kazu děti učí, jak si čistit zuby. „Za zhruba 45 milionů ročně je možné sto procent českých dětí naučit čistit si zuby,“ konstatuje prezident komory s tím, že právě to je preventivní program, který by zasluhoval pozornost pojišťoven.
Michaela Koubová
