Lékárník má při výdeji informovat pacienta o možných alternativách k vydávanému léčivu a s jeho souhlasem provést záměnu za jiný přípravek shodných vlastností, tzv. generikum, této záměně se také říká generická substituce. Je to účinný nástroj, jak pacientovi poskytnout stejně účinný lék, ale s nižším doplatkem, nebo bez doplatku. Velice důležité je přitom to, aby lékárna postupovala při výdeji pouze s ohledem na zájmy pacienta a bezpečné užívání léku. Generická substituce má svá rizika, zejména u některých typů pacientů a nemocí. V lékárenských řetězcích, jako je Dr. Max, je generická substituce součástí obchodní strategie, která není příliš transparentní, je tzv. řízená, někdy se dokonce hovoří o nucené generické substituci. Zdravotnický deník zjišťoval, jak se na tento problém dívají politici a zástupci lékárníků. Chtěli jsme vysvětlení i po řetězci Dr. Max, ale Michal Petrov, mediální zástupce České lékárny holding, a.s., která jej provozuje, odmítl odpovědět.
Přitom u Dr. Maxe je pacient vystaven nejen substituci, o jejichž pravidlech a postupech není veřejně nic známo (a zástupci dr. Maxe nejsou ochotni o nich hovořit), ale také tlaku nakoupit si další zboží, které původně neměl v úmyslu si pořizovat a které pro udržení či navrácení svého zdraví nezbytně nepotřebuje. Lékárníci zaměstnaní v řetězcích jsou školeni v technikách, které známe z jiných „obchodů“, pod anglickými názvy „cross-selling“ a „up-selling“ aj., jejichž cílem není nic jiného, než aby zákazník utratil mnohem více peněz, než plánoval. Obchodní finty nemusejí znamenat nic špatného ani v lékárně, pokud jsou prováděny eticky a s imperativem zachování zdraví pacienta. Proto je podivné, že se o nich zdráhají mluvit právě u dr. Maxe.
Zdravotnický deník se obrátil na poslance, či zdravotnické experty svých stran, i na zástupce lékárníků se dvěma sadami otázek – jedna byla zaměřena přímo na generickou substituci a druhá na obchodní praktiky zejména řetězcových lékáren.
Ne předpisy, ale elektronizace je řešením
„V současné době je podoba generické substituce či záměny léčiv regulována souběžně platností několika souvisejících právních předpisů (zákonem o léčivech, zákonem o veřejném zdravotním pojištění a dále vyhláškou o správné lékárenské praxi),“ napsal Zdravotnickému deníku poslanec hnutí ANO Adam Vojtěch, dnes nejžhavější kandidát na funkci ministra zdravotnictví, který za velký posun v problematice záměny léčiv považuje nastupující elektronickou preskripci. „Při platností povinné elektronické preskripce bude lékař online informován o tom, že byla u jím předepsaného léčiva provedena lékárníkem záměna. Pacientům bude do budoucna dostupný lékový záznam o předepsaných a vydaných léčivech. Budou mít tedy bezprostřední přístup k informacím o tom, jaká léčiva jím byla předepsána a vydána,“ vysvětluje A. Vojtěch. Poslanec by podpořil právní předpis, který by podrobněji upravoval požadavky na transparentnost a odbornou úroveň generické substituce, ale pouze v případě, že by stávající právní úprava byla nedostatečná. „Tyto informace však v tuto chvíli nemám,“ dodává.
Jeho stranický kolega poslanec a dosavadní šéf sněmovního zdravotní výboru profesor Rostislav Vyzula je rezervovaný obecně k záměnám v lékárně. „Lékárník musí dodržet preskripci, pokud je tak stanoveno na receptu, ale pokud není, pak je to velmi citlivá oblast a osobně zde cítím potřebu změny legislativy. Lékárník není lékař a generikum od generika se může lišit ve vedlejších účincích a liší se tak i generikum od originálního léku. Ty rozdíly nemusí být výrazné nebo naopak minimální, ale přesto je nutno na ně pacienta upozornit. Jsem tedy velmi opatrný k tomu, aby lékárník sám provedl změnu generika. Pacient by měl být o této změně informován lékařem,“ říká profesor Vyzula. Nebránil by se nějak lépe upravit generickou substituci, ovšem na odborné, nikoliv politické úrovni. „Jako lékař a jako i politik si uvědomuji dopad generik na ekonomickou situaci ve zdravotnictví. Ale zároveň jsem si vědom možného zneužívání nebo protěžování některých generik vůči jiným, poněvadž, jak víme, tak generických přípravků mohou být i desítky a tím pádem nástrojem konkurenčního boje mezi farmaceutickými firmami,“ upozorňuje.
Regulací je dost
Současnou legislativu by upravil i poslanec docent Bohuslav Svoboda z ODS. „Určitě ano, považuji současný stav za nezaručující dobrou praxi,“ míní. Například u onkologického generika by podle něj měla existovat povinnost lékárníka informovat a vyžádat si souhlas ordinujícího onkologa. „Pacient by měl být informován, kterou firmou je lék vyráběn a jak dlouho je na trhu, měl by také znát informaci o vedlejších účincích a srovnatelných výsledcích s originálním lékem,“ zdůrazňuje docent Svoboda.
Zdá se, že opačný názor má jeho stranická kolegyně a nováček ve sněmovně docentka Ilona Mauritzová. „Není nutné ani vhodné vše řešit zákonem, nechme volbu – zjednodušeně řečeno nižší cena za neoriginální lék versus originální lék s vyšší cenou – na pacientech. Jde o jejich zdraví a jejich peníze. ODS se zavázala snížit počet zákonů a jiných nařízení a ne přidělávat další. Svoboda rozhodnutí má navíc zůstat na pacientovi. Odborná úroveň by měla být garantována příslušně vzdělaným personálem v lékárnách. Tento personál by měl být odolný vůči jemu vnucovaným marketinkovým praktikám,“ uvádí poslankyně. Nicméně jeví-li se pacient jako přístupný diskusi a je-li zřejmé, že tyto informace chápe (z důvodu věku či nemoci), je vhodné uvést, že „originální lék, pokud je předepsán, je zaměňován za lék generický, tedy vyráběný ‚v licenci‘ a jeho účinky (např. z důvodu jiných pomocných látek) nemusí být s účinky originálního léku totožné“ (to je poměrně překvapivé tvrzení, neboť účinky by u generika měly být totožné, paní poslankyně měla zřejmě na mysli biologickou dostupnost, která může být v určitém rozmezí odlišná – pozn. redakce). U generika by podle paní docentky mělo být uvedeno, jak se liší doplatek.
Někde mezi názory, zda upravit či neupravit podrobněji generickou substituci se nachází poslanec Vít Kaňkovský z KDU-ČSL. „Generická substituce již je ošetřena ve stávající legislativě, je na odborné diskuzi, zda je stávající stav dostatečný,“ říká, ale se ukázalo, že je třeba úpravu provést, určitě by jí podpořil, ale „politickému řešení by musela předcházet odborná diskuze“.
„Regulace je vyhovující. Pokud lékárník nabízí pacientovi přípravek, u kterého je doplatek vyšší než u přípravku předepsaného, měl by to pacientovi jednoznačně sdělit a informovat ho, zda je to z důvodu všeobecného nedostatku na trhu a nebo je důvodem obchodní politika vydávající lékárny,“ domnívá se docent Leoš Heger, exministr zdravotnictví a dnes už také bývalý poslanec za TOP 09.
V řetězcích je prý práce lékárníka redukována na kliknutí
Legislativu by neměnili ani představitelé profesních organizací, „Transparentnost a odborná úroveň tzv. ‚generické substituce‘ jsou jednoznačně popsány v příslušných zákonech a vyhláškách. Na rozdíl například od mechanismu výběru léků na pozitivní listy zdravotních pojišťoven, který by si legislativní úpravu jistě zasloužil,““ tvrdí Lubomír Chudoba, prezident České lékárnické komory. Generická substituce je podle Marka Hampela, předsedy Grémia majitelů lékáren, regulována zákonem o léčivech a prováděcí vyhláškou o správné lékárenské praxi a v současnosti nevidí důvod k nějaké zásadní změně. „Rozhodující osobou v procesu generické substituce je vydávající lékárník, který se na prvním místě řídí zájmem pacienta a nabídne pacientovi stejnou účinnou látku, stejnou cestu podání a velikost balení. Jsou léky, které mají velmi nízký terapeutický index, tak tam není odborně vhodné ani nabízet generickou substituci,“ upozorňuje Hampel. „Procesy a standardy k provedení generické substituce se musí řídit odborným hlediskem a toho lze docílit právě odborným výkonem, chcete-li odbornou službou lékárníka při výdeji léků,“ doplňuje předseda as tím, že rozvinuté země již v polovině 90. let přešly na jiný způsob ohodnocení odborné práce lékárníka a to je platba pomocí výkonu za provedení odborné dispenzační práce při výdeji léků, ke které patří také správně provedená záměna. „Vy ale asi narážíte na praxi v řetězcových lékárnách, kde mají lékárníci jasně dané mantinely a kde byla odborná práce lékárníka zredukována na kliknutí té správné ikony v počítači. Z lékárníků se tak postupem času stali v očích veřejnosti prodavači,“ poznamenává Hampel.
Doplňkový sortiment ano, ale ne podmíněný nákup
Jak už jsme zmínili výše a i s ohledem na slova předsedy Grémia majitelů lékáren, vyvstává otázka, zda by měly být nějak regulovány obchodní praktiky lékárenských řetězců. „Obecně lze konstatovat, že regulace obchodních praktik lékáren by měla souviset výlučně s nákupem a výdejem léčiv hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Pokud jde o dominantní postavení na trhu, to dnes hlídá Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ale v současné době žádná ze sítí neovládá více než polovinu trhu. Svou roli v případě nekalých obchodních praktik může hrát i Česká obchodní inspekce,“ shrnuje stávající možnosti Adam Vojtěch. Jak se ale postavit ke vnucování nákupu dalšího zboží v lékárně nemocným lidem, pro které si nepřišli a k řešení svého zdravotního problému ho nezbytně nepotřebují? Není takový nemocný člověk v nevýhodě, oslaben ve svobodě svého rozhodování právě proto, že je nemocný? „Je otázkou, kolik takových případů je. Obecně si nemyslím, že by bylo na místě legislativně omezovat možnost nabídky dalšího sortimentu při výdeji léčiv v lékárnách. Je pravdou, že nemocný člověk může být ve svém rozhodování senzitivnější a ovlivněný svojí nemocí. Na druhou stranu nabídka doplňkového sortimentu léčiv či zdravotnických prostředků ze strany lékáren může být z jiného úhlu pohledu vnímána pro pacienta jako přínosná. Limitace nabídky komplexního přístupu k péči o nemocného by se v konečném důsledku mohla ukázat jako kontraproduktivní. Etický kodex výkonu profese lékárníka při zajištění lékárenské péče by měl být zárukou odborně poskytovaných služeb pro pacienty, nehledě na to, že konečné rozhodnutí o přijetí nabídky na doplňkovou léčbu ze strany lékárníka učiní pacient,“ domnívá se poslanec Vojtěch.
Profesor Rostislav Vyzula se dívá na problematiku činnosti lékárenských řetězců jako na „choulostivou a spíše etickou otázku“. Za nepřijatelné považuje, aby byl lékárník finančně motivován na prodeji jednoho přípravku vůči jinému. „Děje se to a to je chyba. Použitelnost daného přípravku by měla být založena na účinnosti, četnosti vedlejších účinku, finanční dostupnosti. Nikoli na množstevním prodeji nebo individuální dohodě,“ říká. Pokud jde o obchodní praktiky řetězců profesor Vyzula připouští, že jsou různé a zřejmě se používají. „Považuji je za zneužití postavení lékárníka vůči nemocnému. Zvlášť mne překvapuje tzv. vedlejší prodej – např. kosmetických prostředků v lékárnách. Určitě nemám nic proti informacím a doporučení u tzv. podpůrných prostředcích, ale mělo by platit, že je to jen na vyžádání klienta nikoli podmíněný nákup v případě přistoupení na nabízený léčebný přípravek. Není to úplně jednoduché jak udělat nápravu. Lékárna patří do obchodní činnosti, ale doufám, že v lékárně nebude možné si pořídit smartphone nebo televizi,“ dodává.
Nekalé praktiky je třeba sankcionovat
Obou poslanců za ANO jsme se také ptali na to, zda by měla být veřejně známa vnitřní pravidla (algoritmus) lékárenských řetězců pro prodej léků a sortiment i původ léků, které jsou tam pacientům jako generika nabízeny. Adam Vojtěch má za to, že pravidla pro výdej léčivých přípravků v lékárnách jsou pevně zakotvena v legislativě. Pokud by se jí lékárny neřídily, měl by zasáhnout v rámci svých zákonných kompetencí Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL), případně další kontrolní orgány. Praktiky, které by nebyly v souladu s platnou legislativou, by měly být sankcionovány. Ve všech lékárnách jsou léky, upozorňuje Vojtěch, které jsou řádně registrovány a veškeré informace o nich jsou dostupné jakémukoliv pacientovi na stránkách SÚKL. Profesor Vyzula se domnívá, že větší transparentnost ve výběru generik by byla vhodná, ale nebude snadné jí prosadit. “Nicméně mnohem více bych podporoval, kdyby se odborná lékárnická společnost dohodla na systému doplatků na léky. Je zcela nepřístupné a hlavně nehumánní, aby nemocný člověk kličkoval v systému nepřehledných doplatků na léky, které se mohou od lékárny k lékárně lišit ve stovkách korun. To je nedůstojné kultivované společnosti a v tom by se měla udělat náprava a mělo by to být předmětem legislativních změn v příští poslanecké sněmovně,“ je přesvědčen dosavadní předseda zdravotního výboru.
S regulacemi obecně by šetřila ODS. Docent Bohuslav Svoboda míní, že pro každou regulaci musí být zdůvodnění. „U velmi závažných onemocnění a u biologické léčby se domnívám, že potřeba tohoto zdůvodnění existuje (medicinské i ekonomické) a tudíž by tyto léky měly být centrálně externě regulovány a měly by mít svůj fond,“ navrhuje. Nevýhodné postavení nemocného v lékárně si uvědomuje, ale má za to, že „tento problém není řešitelný“. Sortiment a původ léků – generik – by měl být podle B. Svobody známý a dostupný například na internetu, včetně závěrů studií, srovnávajících jejich účinek.
„I když s těmito obchodními praktikami nesouhlasím (nucená substituce, příprodeje), nesouhlasím ani s regulací. V lékárenských řetězcích argumentují tím, že poskytnou pacientovi stejný lék za nižší cenu a tím mu ušetří peníze, což je nenapadnutelné. Že pacientovi vydají generický lék, který celý řetězec nakoupil ve velkém s množstevním rabatem nebo se slevou a mají na něm tedy vyšší zisk, s tím se chlubit nebudou. Není mi jasné, v čem by měla regulace spočívat. Problém je nejen finanční, ale též hodně etický a etika se špatně reguluje,“ vysvětluje docentka Ilona Mauritzová. Také ona připouští, že je nemocný člověk nesporně v nevýhodě, a to nejen z důvodu nemoci, ale stále častěji i věku. „Staří lidé se bojí ‚odborníkovi v bílém plášti‘ oponovat a raději si doporučený přípravek koupí. Je to tedy opět etický problém, těžko legislativně regulovatelný. Navíc někdy může být skutečně vhodné nějaký doplněk stravy doporučit,“ zamýšlí se. Poslankyni za ODS by vnitřní pravidla lékárenských řetězců pro prodej léků zajímala, ale současně nepovažuje za vhodné zveřejňování ani pravidel ani léků, které se k substituci používají. „Mohlo by totiž dojít k situaci, kdy část pravidel bude zveřejněna a stejně se v realitě pojede podle neveřejných pravidel. Pokud jsou nabízeny pouze SÚKLem registrované přípravky, je to v pořádku a ke zveřejňování nějakých seznamů nevidím důvod,“ uzavírá.
Etika a transparentnost nabídky
„V některých případech považuji chování některých lékáren či lékárenských řetězců za neetické, ale nevidím zde cestu ve smyslu legislativního zásahu. Tady je spíše prostor pro tlak veřejnosti a pacientských organizací,“ nabízí svůj pohled Vít Kaňkovský, který si myslí, že by se řetězce měly řídit dobrou praxí, kterou není třeba vkládat do zákona. Ovšem jednoznačně říká ano tomu, aby byl veřejně známý sortiment a původ léků, které jsou tam pacientům jako generika nabízeny. Podle poslance KDU-ČSL by měla být legislativa nastavena tak, aby nezvýhodňovala žádný typ subjektů. „Víme, že v praxi to tak není, že v řadě ohledů jsou ve výhodě velké lékárny a lékárny provozované řetězci. Osobně jsem proto hledat řešení, která alespoň trochu pomohou malým, hlavně venkovským lékárnám, například zavedením platby za výkon- za vydání léčivého přípravu na lékařský předpis. Může to vypadat, že to opět pomůže hlavně velkým. Zde by byla nutná bonifikace menších lékáren, která by mohla být nastavena koeficientem dle počtu vydaných položek, kdy se vzrůstajícím počtem vydaných položek by koeficient klesal. Považuji za důležité udržet lékárny v menších sídlech, je to důležité zejména pro seniory, kteří tvoří dnes podstatnou část populace na vesnicích či menších městech,“ popisuje svoji vizi Kaňkovský.
Zdravotnický expert TOP 09 Leoš Heger, který už ovšem nebude moci ovlivnit dění v lékárenství z poslanecké lavice, má za to, že jakýkoliv předpis se musí vztahovat na všechny lékárny, nikoliv jen na lékárny řetězcové. „Nejlepším omezením nežádoucích obchodních praktik by bylo změnit tvorbu cen a úhrad léčivých příplatků tak, aby byly například doplatky u každého přípravku stanoveny jednotně pro všechny lékárny. Českou lékárnickou komoru by ctilo, kdyby případné pochybné obchodní praktiky jakéhokoliv druhu v lékárnách vyloučila formou etického kodexu. Etický kodex lékárníků však bohužel na webu ČLnK není pro veřejnost k dispozici,“ napsal ZD docent Heger, který své stanovisko připravoval spolu s dalším kolegou z TOP 09 farmaceutem Jiřím Skalickým, jenž ale také letos ve volbách poslanecký mandát neobhájil (ZD našel kodex zde, ale nežádoucí obchodní praktiky v něm nejsou nějak blíže popsány, pouze se zmiňuje, že „lékárník nevykonává komerční činnosti neslučitelné s důstojností profese“ – pozn. redakce). „Zavedení legislativního omezení pokládáme za nadbytečnou regulaci. Nabízení dalších volně prodejných léčiv pacientovi, který přichází s receptem, je vhodné jen v případě jednoznačných odborných důvodů nebo když to vyžaduje sám pacient. I v této sféře je nutno zdůraznit potřebnost etického kodexu, který by měla každá lékárna zveřejnit. Nutno však dodat, že situaci zhoršuje i klamavá reklama na volně prodejné přípravky, která by měla být posuzován přísněji,“ píší oba experti TOP 09, kteří si také nemyslí, že by měli být lékárníci nuceni zveřejňovat svoji obchodní politiku v jednotlivých lékárnách. „Ovšem kdyby lékárny zveřejňovaly výši doplatků za jednotlivé léky, event. i nabídku generické substituce, prostředí by to vyčistilo a pacienti by to uvítali. V běžných obchodech nejsou ceny nijak utajovány a kupující tak má mnohem lepší možnost si prodejce vybrat. Samozřejmě ve zdravotnictví je to trochu jiné a menší lékárny se snaží soutěžit především kvalitou a potom až cenou, ale řetězcové lékárny evidentně cenovou soutěž využívají, takže dokud se nepodaří zavést fixní ceny doplatku, je to spíše na diskuzi mezi lékárníky, zda povinnost zveřejňování přijmout,“ doporučují.
Razantně se na problematiku dívá expertka KSČM pro zdravotnictví a nyní už také bývalá poslankyně Soňa Marková, která nám zopakovala dlouhodobý návrh své strany. „Léky na předpis, tedy hrazené z veřejného zdravotního pojištění, by měly být vydávány v síti neziskových lékáren. Privátní lékárny by měly sloužit pouze k prodeji ostatního zboží (doplňky stravy, kosmetické výrobky atd.),“ sdělila nám a tvrdě se opřela do nekalých praktik: „Povařuji je za nemravné a měly by být trestné.“
Čest lékárnické profese
Zástupci lékárníků kladou důraz na odbornost lékárníka. „Zcela by postačilo, pokud by se odůvodněným případům řádně věnoval v rámci své dozorové činnosti Státní ústav pro kontrolu léčiv. Zachování odbornosti a důvěryhodnosti lékárenské péče je klíčové a potřeba či přání pacienta musí zůstat ‚středobodem‘ naší činnosti. Zájmy marketingových inženýrů a managementu obchodních společností jsou podřadné. Smutnou skutečností ale je, že z pozice zaměstnance může být lékárník i lékař vystaven až existenčnímu tlaku pro plnění představ svých nadřízených. To si většina zemí EU uvědomuje a lékárník v nich jako garant profesní nezávislosti zůstává jedinou alternativou v provozování lékárny,“ podtrhuje prezident České lékárnické komory Lubomír Chudoba. Je si vědom, že oslabený člověk a laik je samozřejmě před lékárníkem ve vědomostní nevýhodě. Musí se tedy spolehnout na jeho odbornost a hodnověrnost. „Vnucovat nepotřebné produkty je odsouzeníhodné,“ prohlašuje Chudoba rezolutně. Lékárny podle něj ale dávají svým pacientům k úvaze koupi volně prodejného léku, doplňku stravy či zdravotnického prostředku na základě jejich zdravotního stavu nebo vzhledem ke spektru předepsaných léků. Opět tu odkazuje na kontrolní činnost SÚKL, komora se prý k ryze „propacientsky“ orientované činnosti lékáren snaží maximálně přispět zejména při přípravě legislativních norem, interních komorových řádů a rozvojem systému celoživotního vzdělávání lékárníků. Chudoba upozorňuje, že situace na trhu s léky se vzhledem k jejich častým výpadkům mění a podstatné jsou také průběžné změny v preskripci lékařů. „Sami lékárníci zaměstnaní v řetězcích by měli mít zájem vyloučit situace, kdy výše jejich mzdy a odměn závisí na schopnosti vydat preferovaný léčivý přípravek. Stejné platí pro jakoukoli další kategorii zdravotnických profesionálů,“ míní prezident komory.
Podobný názor na klíčovou roli lékárníka má také předseda Grémia majitelů lékáren Marek Hampel. Řešení vidí v cenotvorbě léků „V praxi jsem se setkal s případy, kdy v řetězcových lékárnách vnucují to, co pacient ani nechce. Například ve Španělsku určuje ceny léků na recept stát a jsou v celé zemi stejné. Nezaznamenal jsem, že by španělský antimonopolní úřad vedl nějaké řízení o kartelových dohodách či dominantním postavení a jeho zneužívání. Prostě je to tak, že cena je pro pacienta jen jedna. Je zde jasný rozdíl v tom, že lékárnu může vlastnit jen lékárník. No a španělský lékárník by jen jednou manipuloval, podvedl či dokonce vnutil zákazníkovi něco, co nechtěl. Ztratil by tak léta budovanou důvěru a příště by zákazník do jeho lékárny nepřišel,“ říká Hampel. Předseda nesouhlasí s tím, že by měl být veřejně známý sortiment a původ léků. „A kdo by to kontroloval? SUKL či laická veřejnost? V lékárně bude zveřejněn jakýsi ceník s nápisem : Dnes je betaxolol bez doplatku – ZADARMO? To si neumím představit. Ukazuje se, že je to past a slepá ulička,“ myslí si. Marek Hampel ovšem na druhou stranu říká že u některých léků může násilná generická substituce pacienta dokonce poškodit. Generická substituce proto musí mít jasná pravidla a musí se provádět jen u některých skupin léků. „Naprosto nevhodná je u psychofarmak. Je to odbornosti vydávajícího lékárníka, který zároveň lékárnu vlastní. Lékárník umí posoudit situaci, kdy se provede generická záměna a kdy to není vhodné. Pokud to necháte jen na nějakém vnitřním předpise lékárenského řetězce, pak jde odbornost stranou,“ zdůrazňuje a dále pak v obsáhlejším textu vysvětluje výhody jak omezení vlastnictví lékáren, tak zavedení pevných doplatků, ale to je již téma, které si v ZD necháme na někdy příště.
Dvě zprávy pro řetězce
Dobrou zprávou pro lékárenské řetězce je, že se politici většinově nechystají upravit zákony a vyhlášky tak, aby jejich obchodní postupy nějak regulovala. Na druhou stranu zaznělo z úst poslanců varování, že se jim některé praktiky řetězců (ale nejenom jich) nelíbí a že by u nich rádi viděli férový a otevřený přístup k pacientům a vůbec veřejnosti. Mlčení a neochota na podobná témata odpovídat, s níž jsme se setkali u řetězce dr. Max, asi není tou správnou cestou. Budeme se ptát dál, i ostatních řetězců a věříme, že příště uspějeme, neboť transparentní politika při záměnách léků i obchodních nabídkách je také v jejich zájmu. Kromě zdraví svých klientů tím samozřejmě přímo či nepřímo ovlivňují zacházení s veřejnými zdroji, proto je i obyčejný zájem o to „jak věci dělají“, věcí veřejnou.
Tomáš Cikrt
