Sledování kvality péče, více sluchu odborníkům i pacientům, zvyšování mezd a platů i lepší odměňování vyučujících na lékařských fakultách – to jsou jen některé z bodů, kterými by se dle odborníků ve zdravotnictví měla po volbách zabývat nová politická reprezentace. Zatímco podnětů, co by se mělo v našem systému urgentně řešit, mají odborníci celou řadu, řada z nich se shoduje na jednom: jak ukázala anketa ZD, politické přísliby je příliš nenadchly a moc si od nich neslibují.
Na co jsme se odborníků ve zdravotnictví ptali?
- Co byste si přál/a, aby politici ve zdravotnictví řešili na prvním místě, co je pro vás nejdůležitější?
- Četl/a jste nějaký program některé z politických stran, co vás v nich potěšilo, co naštvalo?
A zde jsou odpovědi:
Profesor Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy
(1) Zdravotnictví v každé zemi má různé problémy. Je třeba uvést, že české zdravotnictví poskytuje špičkové služby a patří mezi nejlepší, což mohu díky zkušenostmi ze zahraničí posoudit. Kvalita poskytované péče je nadstandardní. Sám se někdy divím, že tomu tak je vzhledem k financování, resp. prostředkům do něj vkládaným a financování zdravotníků. Z hlediska problémů bych na první místo při řešení problémů ve zdravotnictví zařadil ohodnocení lékařů a zdravotníků. U nás je ve srovnání s jinými profesemi obstojné, ale v porovnání se zahraničím je zase velmi nízké, což vede k tomu, že řada lidí odchází ze zdravotnictví do jiných oblastí či do zahraničí. Dalším problémem je nedostatek lékařů a jejich věková struktura, kterou bude muset stát urgentně a proaktivně řešit. Posledním problémem je obrovský nárůst byrokracie, která stoupá různými aktivitami – akreditace, informované souhlasy, různé dotazníky apod., které si často vytváříme sami a komplikujeme si je místo toho, abychom hledali cestu ke zjednodušení. Někdy je to tak 50:50 – práce s pacientem a s papíry. Mám strach, že papíry pomalu vítězí nad pacientem.
(2) Prohlížel jsem si volební programy a sliby politických stran, hlavně těch, které si již v minulých volbách daly do svého programu řešení finanční situace ve školství. Politické strany ve svých volebních programech kladou důraz na kvalitu vysokých škol, jejich modernizaci a posílení aplikovaného výzkumu při spolupráci vědců s podnikatelskou sférou. Některé navrhují zlepšení podmínek pro doktorandy. Některé zase požadují, aby měly VŠ s vědci zaručeny peníze na více let dopředu. Strany ale mlčí v programech o platech vysokoškolských učitelů. Otázka vysokého školství je stále nedořešená, stále obhajujeme své nároky. Situace ve školství se politickým stranám zdá neúnosná, kritická atp. Ona ale dlouhodobě je! V posledních letech vysoké školy dostávají menší částky než před cca osmi lety. Pokud by mělo dojít ke stejnému nárůstu financí i u vysokoškolských pedagogů, musel by se rozpočet vysokých škol zvýšit až o tři miliardy korun. Vysoké školy se stávají nekonkurenceschopné a dostávají se do velkých potíží, protože nám kolegové odcházejí do soukromého i státního sektoru. Stále chci věřit, že politici chtějí kvalitní vysoké školství a školství vůbec. A že jim dochází, že pokud nedokážeme zaplatit vyučující na vysokých školách, tak nebude mít nové generace kdo učit! Na pedagogických a učitelských fakultách nebude mít kdo učit budoucí učitele!!! Mám z mnoha důvodů dost rezervovaný postoj ke slibům v tomto kontextu. Zlobí mne, že problém dlouhodobé podfinancovanosti školského sektoru a plané sliby politiků jsou zajímavé pouze v období předvolebních kampaní. Tam naslibují mnoho, ale nakonec se mnoho následně neděje.
Profesor Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK
(1) Vzhledem ke své školské afiliaci vysokoškolského učitele otázku zodpovím z trochu jiného úhlu, z pohledu medicínského školství. Politici by si při přípravě svých koncepcí měli být vědomi, že zdravotnictví budeme potřebovat nejen jako marketingový argument ve volebním boji či rezort více či méně fungující v horizontu volebního období. Zdravotnictví je a stále bude jedním z páteřních systémů, dotýkajících se dlouhodobě celé společnosti. A jak tomu u složitých systémů bývá, je třeba je vnímat jak z hlediska nastavení aktuální funkčnosti, obsahu a struktury, tak i jeho „sebeobnovy“. Bohužel se obávám, že právě onu sebeobnovu si politici dostatečně neuvědomují. Často slyšíme o nízkém ohodnocení lékařů či jejich nepříznivé demografické struktuře. Poněkud uniká, že práce těch, kteří mají budoucí lékaře připravovat, je hodnocena mzdou přibližně poloviční a jejich věková struktura je, eufemisticky řečeno, ještě podstatně „dospělejší“. Fakulty s obtížemi udržují učitelský sbor v klinických disciplínách, kde akademický úvazek lékaře alespoň zpravidla představuje jisté přilepšení k úvazku klinickému a zároveň je i prestižní (a do jisté míry kapitalizovatelnou) součástí kvalifikačního portfolia medicínských „opinion leaderů“.
Akademická kariéra pro lékaře a další biomedicínské odborníky v základních disciplínách, jako je anatomie, histologie, farmakologie atd. je ovšem podstatně méně atraktivní a nedostatek učitelů je v těchto oborech již nyní akutní. Tyto obory přitom nelze postavit zcela na „nelékařích“ či na externistech, kteří si na fakultu odskočí z akademie věd či z kliniky jednou týdně na dvě hodiny, stejně tak jako směřování klinických oborů nemohou garantovat kolegové z teoretických pracovišť, kteří si klinickou kompetenci udržují občasnou pohotovostní službou.
Externisté jsou skvělým obohacením výuky, ale dlouhodobý rozvoj (i akreditace) těchto oborů vyžaduje existenci postgraduálních studentů, jejich kompetentní školitele a garanci docentů a profesorů. Nepodaří-li se nám udržet kontinuitu a generační gradient těchto oborů, jejich kolaps může být nezvratný. Dlouhodobě spoléhat pouze na entuziasmus a srdcařství akademických patriotů určitě není prozíravým řešením. V situaci, kdy dotace na vysokoškolského studenta v naší republice mnoho let stagnuje, příspěvek od státu předávaný lékařským fakultám cestou univerzit pokrývá přibližně dvě třetiny reálných nákladů na vzdělání medika, a kdy se trvale rozevírají nůžky odměňování lékařů ve školství a ve zdravotnictví, je totiž nevůle k akademické kariéře bohužel svým způsobem logická.
(2) Při čtení politických programů je někdy obtížné odlišit faktickou vůli k praktickému řešení od „politicky průchodných“ formulací. Naplňování programů bývá navíc (do jisté míry i logicky) ovlivněno vzniklými povolebními koalicemi, takže předvolební přísliby budou jistě podléhat dalšímu vývoji. Pluralitní souboj koncepcí ve zdravotnictví, školství a vědě je legitimní, nicméně čím více jsou tyto rezorty před volbami kdekým hýčkány, o to delší je fronta, v níž po volbách čekají. Mrzí mě rozšiřující se praxe předvolební nabídky tu více a onde méně manipulativních interpretací a kritiky protistran namísto vlastního věrohodného programu. Zkrátka, musíme sledovat nejen co, ale také pro koho některá média či servery píší.
Milan Kubek, prezident České lékařské komory
(1) Výdaje na zdravotnictví v České republice patří k nejnižším v celé Evropě. S nedostatkem financí úzce souvisí prohlubující se nedostatek zdravotníků, kteří již odmítají zdravotní péči dotovat na úkor svých platů a mezd. Sestry prchají mimo obor. Lékaři, zejména ti mladí, odchází za lepší perspektivou do Německa a Velké Británie. Nemocnicím chybí stovky lékařů a tisíce zdravotních sester. Pracující lékaři stárnou – každý čtvrtý z nás je již starší šedesáti let. V nemocnicích je plošně porušován a cíleně obcházen zákoník práce. Řada z nich je již plně závislá na práci cizinců a kvůli nedostatku personálu jsou v nich zavírána klíčová oddělení. Dodržována není ani vyhláška o minimálním personálním zajištění zdravotních služeb a komora již zaznamenala i případy nelegálního zaměstnávání cizinců se spornou kvalifikací. Za stejné výkony jsou jednotlivá zdravotnická zařízení placena různě a kvůli nedostatečným úhradám od pojišťoven se mnohde zbytečně prodlužují čekací doby na plánovaná vyšetření a operace. Řada pacientů, zejména dětí, již nemůže ani sehnat praktického lékaře. Úhrady soukromým lékařům stagnují a stále větší díl naší práce tak zůstává nezaplacený. A ve výčtu problémů bychom mohli pokračovat.
Na jaře loňského roku Česká lékařská komora veřejně deklarovala, že za stávajících podmínek již nejsme schopni pacientům garantovat bezpečnost zdravotní péče. Zahájili jsme informační kampaň „Zdravotnictví volá o pomoc“, jejímž cílem je ukazovat skutečný stav českého zdravotnictví, upozorňovat na projevy jeho rozkladu a vysvětlovat jejich pravé příčiny. Co jiného, než tyto zásadní problémy, by chtěli politici řešit?
(2) Občané považují zajištění kvalitní zdravotní péče za jednu z priorit, kterou by jim stát měl garantovat, právě zdravotnictví by se tedy mělo stát jedním z klíčových témat nadcházejících parlamentních voleb.
Vzhledem k tomu, že volební programy a vize bývají většinou obecným plácáním o ničem, přičemž i jejich tvůrci oprávněně předpokládají, že tyto slátaniny stejně nikdo číst nebude, připravila komora sama na 21. září velkou předvolební konferenci, na které bude příležitost diskutovat se zdravotnickými experty jednotlivých kandidujících stran a hnutí. Pozvali jsme zástupce těch subjektů, které mají podle předvolebních průzkumů reálnou šanci na překročení hranice pětiprocentní potřebné pro vstup do Poslanecké sněmovny ČR. Vedle obecných prezentací politických plánů by na konferenci měly především zaznít odpovědi na konkrétní otázky, které jsme pro politiky připravili. Doufejme, že nám to pomůže k tomu, abychom volili správně.
Roman Šmucler, prezident České stomatologické komory
(1) Ideální by bylo, aby se politici do zdravotnictví pletli co nejméně. Zdravotní pojišťovny mají financovat za peníze od lidí, co slíbily ve svých pojistných plánech. Je to obchodní závazek. A sliby musí být reálné a vymahatelné v každém místě. Odbornost si ohlídáme my, komory. Politici vesměs nemají odbornost a vlastně ani peníze. Snaží se řešit, v dobré vůli, ale nevědí co a jak. Nechme profesionály dělat jejich práci a politik má jen nastavit rámec. Maximálně řešit lokální problémy za pomoci jiných fondů, pokud je to opravdu nutné.
(2) Četl jsem skoro všechny, ale nemohu je detailně komentovat, prezident České stomatologické komory tu není, aby známkoval politiky. Nechtěl bych ale být v kůži ředitele zdravotní pojišťovny, na kterého se budou pacienti, kteří si ho platí, obracet s tím, že to či ono, co jim bylo politiky slíbeno, nedostávají v místě svého bydliště a někdy prakticky nikde.
Lubomír Chudoba, prezident České lékárnické komory
(1) Politici i státní správa musí více naslouchat pacientům a zdravotnickým odborníkům. A poté více činů a méně slov, utápět se v planých diskusích nikomu a ničemu nepomůže. Všichni jsme si vědomi stárnutí populace, civilizačních chorob, podceňované prevence či nedostatečné adherence pacientů k léčbě, a vedle toho neuvěřitelného rozvoje a nákladnosti moderní diagnostiky, IT technologií, léčivých a zdravotnických prostředků. Český systém zdravotní a následné péče by se proto měl rozvíjet dynamičtěji. Jako Lékárnická komora chceme maximálně přispět k tomu, aby společnost neplýtvala odborným potenciálem vysokoškolsky vzdělaných lékárníků. Lékárníci jsou nejsnáze dostupní zdravotničtí odborníci, kteří musí dostat významnější odpovědnost angažovat se například v preventivních programech zdravotních pojišťoven, screeningu některých onemocnění, při prosazování správného životního stylu a především v dohledu nad správnou a bezpečnou farmakoterapií každého jednotlivého pacienta – a musí za to být spravedlivě ohodnoceni, a to i ve veřejných lékárnách. Nemohou být preferovány jen státní a krajské nemocniční kolosy. Přál bych si razantního a osvíceného nového ministra zdravotnictví, který připraví a prosadí logická a nadčasová řešení, aniž by stranil jen některé skupině zdravotnických zařízení nebo profesí.
(2) Se zástupci parlamentních politických stran průběžně komunikuji. Snažím se jim zdůvodnit a přesvědčit je pro priority České lékárnické komory. K nim vedle zkvalitňování lékárenské péče patří zejména téma zavedení kombinované odměny za dispenzační činnost lékáren (tj. bez závislosti na ceně vydávaného léku na předpis), téma pevných doplatků na Rx léky, téma zavedení pravidel pro vznik nových lékáren a podpora lékárenské péče na venkově, téma zabezpečení potřebných léků pro pacienty všech lékáren a nepovolení zásilkových dodávek u léků na předpis. Jsem proto rád, že v programech či vyjádřeních zdravotnických expertů současných parlamentních politických stran se jednotlivá témata objevila. Je ale bezpodmínečně nutné, aby nezůstalo jen u slibů. V uplynulém období mě totiž naštvaly zejména nesplněné přísliby nejvyšších vládních představitelů, které jsem dostal za Komoru při osobních jednáních.
Martina Šochmanová, prezidentka České asociace sester
(1) Myslím, že odpověď z pozice prezidentky ČAS je jasná a asi neřeknu nic nového. Přála bych českému zdravotnictví, aby politici řešili především více peněz na mzdy, aby lékaři a sestry nemuseli opouštět obor nebo odcházet za lepšími podmínkami do zahraničí. Také postrádám jasnou koncepci v řízení: není nic mimořádného, že navržené řešení problému vládnoucí stranou je záhy zrušeno po nástupu nové strany po volbách, aniž by se vyhodnotil efekt předchozího opatření. Nelékařským zdravotnickým profesím bych přála více prestiže a větší společenské uznání. A v neposlední řadě bych našemu oboru přála stabilní vzdělávací systém, který by byl jednak atraktivní pro mladé lidi, ale zároveň by generoval kvalitní a erudované profesionály, schopné poskytnout pacientům špičkovou zdravotní péči.
(2) Politické programy podrobně nestuduji, ale k volbám samozřejmě chodím, považuji to za občanskou povinnost. Svojí podstatou jsem spíše pravicový volič, nicméně na české politické scéně není bohužel v současné době žádná politická strana, která by mě v pozitivním smyslu nějak zásadně oslovila. U českých politiků bych mnohdy přivítala více kultivovanosti a někdy také větší znalost problematiky, k níž se vyjadřují.
Zorjan Jojko, předseda Sdružení ambulantních specialistů
(1) Velmi bych si přál, aby politici v řešení situace českého zdravotnictví zapomněli na své stranické průkazky a konečně – s pomocí odborných expertů – zapracovali na nějaké jasné, dlouhodobější a konsensem vzniklé koncepci založené na ekonomických a odborných prioritách a opravdových potřebách pacientů, kterou by se ale zároveň také zavázali dodržovat.
Velmi bych si přál, aby peníze ve zdravotnictví byly směrovány tak, aby byl umožněn maximálně prospěšný efekt pro pacienta při přiměřených výdajích, aby nedocházelo k eskalaci nežádoucí administrativní zátěže lékařů, aby o elektronizaci bylo uvažováno jako o nástroji, který má pomoci a šetřit čas a peníze, nikoli peníze odčerpat ze zdravotní péče a jen shromažďovat data.
Současný vývoj ve mně ovšem budí pochybnosti, že výše popsaná přání jsou byť z části splnitelná.
(2) Přečetl jsem zdravotnické kapitoly volebních programů všech politických stran, které mají dle mého názoru šanci dostat se po volbách do sněmovny. Přiznám se, že velmi často mě spíše zklamala jejich stručnost a obecnost (jakoby rovnou bylo přiznáno, že se zdravotnictvím nechtějí zabývat), jindy mi přijde, že autoři opisovali z volebních programů jiných stran z dřívějších volebních období, nebo je program natolik heslovitý, že není úplně jasná přesná představa jeho autorů o obsahu hesel.
Nenašel jsem nic, co by mě jednoznačně potěšilo, kompletnější hodnocení si ale zatím napsat netroufám, resp. rád bych jej odložil, protože plánuji svou účast na některých veřejných prezentacích jednotlivých politických stran, kde bych rád získal právě jejich výklad oněch hesel.
Alena Šebková, předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP
(1) Myslím, že moje odpověď na první otázku je jasná. Přestože všechny strany skloňují ve svých prohlášeních důležitost primární péče a praktických lékařů, evidentně to neplatí pro lékaře pečující o dětskou a dorostovou populaci. Zcela bezprecedentně totiž, především „zásluhou“hlasů poslanců ČSSD a ANO, zanikl vzdělávací obor praktické lékařství pro děti a dorost – jako jediný mezi všemi. Politici tím dali najevo, jak si ve skutečnosti váží práce dětských praktiků, jak ji považují za důležitou, jak kvalitně chtějí mít pro tuto základní péči, za kterou jezdí maminky s dětmi ze zahraničí, vzdělané lékaře. Nemohu se smířit s argumenty typu: „na obvod dosud nemohl chodit šedesátiletý primář unavený ze služeb, je třeba mu to umožnit“, či že „očkování se lékař nemusí učit, stačí mu napsat si tyto vědomosti na dva listy A4 a dát si je na stůl, stejně se to pořád mění“ (cituji z diskuse na půdě poslanecké sněmovny). Mladým lékařům se náš obor jevil jako „obor budoucnosti“, dokazovali to stále vzrůstajícím zájmem. Pokud se politici po volbách nevzpamatují a nenapraví svoji chybu, postupně dojde k rozpadu systému poskytované primární dětské péče u nás, který jsme – mimochodem bez valné podpory státu – od sametové revoluce stále zdokonalovali.
(2) Programy jsem nečetla, přiznám se, že k nim mám vztah, „papír snese všechno“. Nicméně přeci jen – zúčastnila jsem se kulatého stolu se zástupci všech stran. A až na jednu výjimku jsem v průběhu akce slyšela mnoho rozumných návrhů, a to napříč politickými stranami – řešení sítě nemocnic, řešení následné péče, komerční připojištění, zlepšení vzdělávání na lékařských fakultách, včetně počtu tuzemských studentů, ale i jejich motivace, aby po absolvování neodcházeli do zahraničí… Na druhou stranu utopická vyhlášení o bezplatnosti ve zdravotnictví snad už nikdo nemůže brát vážně. Státní kasa není bezedná a hospodaření je nutné. Konečně je třeba říct, na co máme a na co ne. Preferovat léčbu onemocnění, jež by pacienty zruinovala, a nehradit „každý Paralen“…
Bohužel, můj kamarád říká, že „slibem nezarmoutíš“, a já se velmi obávám, že po volbách přijde zase politikaření, pletichaření, egoismus, urážlivá a agresivní rétorika… Se vším jsem se za poslední tři roky u našich politiků setkala (omlouvám se těm slušným, oni jistě vědí, kteří to jsou).
Profesor Karel Cvachovec, předseda České společnosti anesteziologie resuscitace a intenzivní medicíny
(1) Politici by ve zdravotnictví především měli řešit koncepční otázky: zajišťování jeho financování v dlouhodobé perspektivě, kontrolu kvality poskytovaných zdravotnických služeb, rozvoj ambulantní péče vs. péče za hospitalizace, personální zajištění na všech úrovních, dostupnost péče časově, oborově i geograficky, míra spoluúčasti pacientů, prolnutí zdravotnictví a sociálních služeb.
(2) Nepotěšilo mne nic, programy jsou tradičně předvolebně všeslibující, nekonkrétní a obecné. Už to naštve samo o sobě.
Profesorka Eva Králíková, předsedkyně Společnosti pro léčbu závislosti na tabáku
(1) Závislost na tabáku je sice snad jedinou nemocí, jejíž léčba není v ČR běžně nabízena všem pacientům s diagnózou F17, ani není široce dostupná, ale celkově je české zdravotnictví na špičce světové úrovně. Nevidím ale nikde koncepci ani vizi. Fakulty jsou přetížené a učitelé málo placeni, nemyslím, že je správné, aby vysokoškolský profesor bral méně než manažer supermarketu. Postgraduální vzdělávání je zoufale nepřehledné. Platy nemocničních lékařů jsou bídné.
(2) Nevidím, že by problémy program některé ze stran řešil. Nerozumím propojení hesel “Stop levné práci” a zároveň “Zdravotnictví bez poplatků”. Většinou se jen omílají známé fráze, bez konkrétního nástinu plánu. Nikde nevidím například platbu zdravotních pojišťoven za pacientem, možnost připlácení, přestavbu a změnu struktury úhradové vyhlášky, podporu lékařským fakultám, systém zajištění dostupné pohotovostní služby ambulantními/praktickými lékaři (a v lékárnách), aby se ulevilo přetíženým nemocničním ambulancím, omezení byrokracie a nesmyslných auditů. K tomu, abyste pracovali na lékařské fakultě nebo v nemocnici, potřebujete dnes především dávku entuziasmu. V obchodě nám totiž rohlík “bez poplatku” nedají.
Profesor Luboš Petruželka, přednosta Onkologické kliniky 1. LF a VFN
(1) Na prvním místě je podpora nemocniční péče, která je stěžejní a jede na hranici svých možností, kdy je stále více kvalitní péče je zajišťováno naprosto minimálním počtem zdravotnického perzonálu, který přetížen a jeho práce nedoceněna. To vede k odchodu kvalifikovaných pracovníků do soukromé sféry, zahraničí či ke změně profese zcela. Další přetížení povede k zhroucení systému, a výraznému zhoršení úrovně zdravotnické péče v ČR, která je nyní vysoce nadstandartní.
(2) Mrzí mě převaha populistických hesel včetně zrušení zákonu o zákazu kouření. Jsme pro větší podporu vysokých škol a doktorandů.
Profesor Vladimír Tesař, přednosta Kliniky nefrologie 1. LF UK a VFN v Praze, 1. místopředseda České nefrologické společnosti
(1) Ve zdravotnictví je v současné době určitě hlavním problémem neutěšená personální situace v lůžkových zařízeních, která je špatná i ve velkých městech a velkých nemocnicích a katastrofální v malých nemocnicích v některých regionech České republiky. Politiky je přitom spíše bagatelizována než řešena. Je důsledkem mnoha neřešených nebo špatně řešených problémů. Zejména neschopnosti garantovat nemocničním lékařům a sestrám adekvátní plat (v relacích k příjmům např. soudců, nebo k průměrné mzdě), který stimuluje odchody nejen do ciziny, ale i do ambulantního sektoru, a neřešení optimální sítě zdravotnických zařízení (současné chaotické zavírání lůžek výrazně akcentované v některých regionech určitě dobrým řešením není). Pokud se v rámci EU poněkud nezrychlí platová konvergence, budou z ČR trvale odcházet zejména kvalifikovaní pracovníci, včetně mladých lékařů, a problémy rozvoje ČR se budou dále prohlubovat.
(2) Programy politických stran jsou příliš obecné, aby byly vůbec kritizovatelné. Problém není např. ve snížení daní, spoluúčasti ve zdravotnictví či zvyšování mezd, ale v tom, jak se přesně nastaví parametry a jak se například zajistí při všemi jistě vítaném snížení daní dostatečné prostředky na školství nebo rozvoj infrastruktury, jak velká bude spoluúčast, kam získané prostředky půjdou; jak se zajistí prostředky na zvyšování mezd a tak dále. Navíc se již tradičně politické strany příliš nezatěžují jejich plněním. Po volbách dojde ke vzniku koalic, které jim neumožní plnit jejich sliby, zhorší se ekonomická situace…
Docent Martin Anders, předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP
(1) Mám-li odpovídat čistě za sebe, respektive za oblast psychiatrie, tak na nejdůležitějším místě je získání politické podpory pro proces transformace psychiatrické péče v ČR, která nám stále zoufale chybí. Ačkoliv se říká, že psychiatrie je Popelkou medicíny, tak počtem klientů už to není obor na okraji, a Popelkou zůstává díky přetrvávajícím stereotypním postojům, které cítíme nejen od většiny politické reprezentace, ale i kolegů z jiných oborů medicíny. Není tak s podivem, že psychiatrie čerpá ze zdravotního rozpočtu jeden z nejnižších procentuálních podílů v Evropě. Vzhledem k rostoucímu počtu klientů našich služeb si myslím, že by bylo vhodné zamyslet nad způsobem financování psychiatrické péče jako takové, a především se pokusit o nemožné, tj. propojit zdravotní a sociální systém. Tedy na jednom z nejdůležitějších míst je podpora nastartovanému procesu a nejde vždy primárně o nárůst objemu prostředků, ale i snahu nacházet v současném systému rezervy.
(2) Měl jsem možnost se seznámit s většinou programů politických stran a jsem dalek jejich hodnocení, protože papír často snese všechno. V řadě případů jde pouze o nástřel budoucích snah, které se mohou velmi snadno ztratit ve víru povolební situace. V řadě případů lze nalézt popis situace, který se už mnoho let nemění a stále se ho „využívá“ k předvolební agitaci. Podporu si jistě zaslouží snahy lépe organizovat systém zdravotní péče, propojit zdravotní a sociální systémy, zavést HTA v hodnocení nových technologií, vypořádat se s dražšími inovacemi, ale to jsme také už mnohokrát měli možnost slyšet…
David Marx, ředitel Spojené akreditační komise, proděkan 3. LF UK
(1) Vzhledem k oblasti mého profesního zájmu – řízení kvality a bezpečí zdravotní péče – bych si přál, aby součástí politické agendy příští vlády v oblasti zdravotnictví bylo systematické sledování kvalitativních parametrů poskytovaných zdravotních služeb, a to ideálně formou kontinuálního sběru dat o kvalitě péče. Toto se netýká jen vysoce specializované a nákladné péče, ale jejího celého rozsahu. Informace o tom, jaká je v daném zařízení kvalita, slouží nejen managementu k identifikaci a prioritizaci provozních a investičních intervencí, ale také plátcům zdravotních služeb při rozhodování o úhradách a/nebo smluvní politice a v neposlední řadě klientům systému – pacientům a jejich blízkým při výběru lékaře nebo zdravotnického zařízení. Podobné systémy používá řada evropských i mimoevropských států, kde se ukazuje, že jsou nejen reálné, ale i efektivní – zejména v oblasti prevence infekcí či kvality perioperační péče nebo předepisování a podávání léků.
S předchozím přáním souvisí i druhé – pokračovat ve snaze edukovat zdravotníky již během jejich studia (a opakovaně posléze) o nástrojích prevence rizik při poskytování zdravotní péče – není to tak, že by lékař, sestra či jiný profesionál poučený v této oblasti chyby nedělal, ale dělá jich méně, je schopen rizika včas identifikovat a zabránit poškození pacientů.
(2) Četl jsem zdravotnické programy jen některých politických stran. Je pravda, že mne překvapilo, jak stručné, nekonkrétní a vnitřně inkonsistentní tyto programy u některých subjektů jsou. Z těch, kde se se lze dočíst více, mne potěšila zmínka o kvalitě zdravotní péče jako o nástroji správy systému u TOP09 (ostatně program této strany je i po formální stránce nejpropracovanější a pokrývá zdravotnictví i v širších souvislostech). V této souvislosti je překvapivé, že druhá z demokratických pravicových stran ODS se kvalitou zdravotních služeb jako takovou v programu zabývá pouze u hospicové péče. Příslušná kapitola v programu KDU-ČSL se sice jmenuje „Zdravotní péče dostupná i kvalitní“, ale vlastní text již ke kvalitě a bezpečí mlčí. V tomto programu mne osobně naštval nereálný slib zajistit zlepšení pracovních podmínek zdravotníků odbouráním administrativy – zde při tisku buď vypadlo adjektivum „zbytečné“, nebo autoři nikdy ve zdravotnictví nepracovali a nevědí, že bez řádné dokumentace péče o pacienta hrozí rizika jeho poškození i postihu pro zdravotníky (tedy nikoli zlepšení jejich pracovních podmínek). V programu ANO mne potěšil plán indikátory kvality měřit a kvalitou se zabývat, byť chybí další detaily – tedy popis toho, JAK. Na druhé straně popisy postupů nejsou obsaženy prakticky v žádném z programů. Volební program ČSSD explicitně o měření kvality poskytované péče nehovoří, což je překvapivé, protože stávající ministr je dlouhodobým podporovatelem (nejen) ekonomické motivace poskytovatelů ke kontinuálnímu řízení kvality. V programu ČSSD mne nepřekvapil, ale nepotěšil trvající odpor k regulační spoluúčasti pacientů při úhradě zdravotní péče – v situaci, kdy poplatky zavedly „vzorové“ welfare státy, to působí jako nepochopení rizik, které absence přímé spoluúčasti přináší (expanze nákladů a následný nedostatek prostředků, nevyužívání preventivních programů). Piráti ve svém programu deklarují, že budou zveřejňovat data o kvalitě a hodnocení služeb – o jejich využití například při hrazení poskytnutých služeb či jejich nasmlouvávání ze strany plátců program mlčí. Pozitivně v jejich programu hodnotím bod, který hovoří o tom, že se zaměří na kompetence zdravotníků a řešení odpovědnosti za chyby – to jsou prvky moderního zdravotnického programu. Program Strany zelených se kvalitou a bezpečím zdravotních služeb konkrétněji nezabývá – v jejich programu mne překvapila zásadní vnitřní inkonzistence – hned v prvém bodě uvádějí, že se zasadí o „obnovení nemocnic zrušených v menších obcích“ a v bodě 8, že se zasadí „o restrukturalizaci zdravotní péče, která zohlední vyšší potřebu následné a dlouhodobé péče“. Toto je zcela rozporné tvrzení – jsou to právě menší nemocnice, které byly změněny na poskytovatele následné a dlouhodobé či rehabilitační péče. Jejich obnovení jako akutních nemocnic by bylo nejen zbytečné, ale i rizikové s ohledem na možné spektrum a omezení služeb poskytovaných v malém zařízení a z hlediska potřeb populace zcela kontraproduktivní.
Pavel Vepřek, zakladatel iniciativy Zdravotnictví 2.0
(1) Velmi bych si přál, abychom konečně dokončili transformaci státního zdravotnictví do veřejného, ve kterém regulátor reguluje, pojišťovák pojišťuje, zdravotník léčí a občan jim všem za dobré služby přímo či nepřímo platí. Současný polotovar koncentruje nešvary obou systémů, a tak máme zdravotnictví plné konfliktů zájmů, kolektivní neodpovědnosti, markýrovaného řízení, deficitních a vědomě porušovaných pravidel, práva silnějšího, ročního horizontu úhradových vyhlášek a absence dlouhodobých investic do lidí, budov a zdravotních programů. Změnu by přineslo oddělení a naplnění rolí jednotlivých aktérů a nastavení správných motivací. K tomu povedou zejména tyto kroky:
- zákonné ukotvení procesu, který stanoví rozsah hrazené péče a určení instituce, která to bude provádět
- sjednocení a posílení corporate governance zdravotních pojišťoven a ustavení servisní organizace zdravotního pojištění
- zavedení cenové konkurence pojišťoven pomocí dvousložkového pojistného
- vytvoření funkčního elektronického zdravotnictví s využitím stávajících autonomních systémů
- zajištění veřejné dostupnosti informací o kvalitě zdravotních a pojišťovenských služeb
- transparentní využití soukromých prostředků jak v oblasti zdravotního pojištění tak oblasti zdravotních služeb a to při:volbě služby nad rámec hrazené péče (doplacení rozdílu v ceně mezi službou hrazenou a nehrazenou, volbě zdravotní pojišťovny platbou nominální složky dvousložkového pojistného, čerpání služeb, které jsou zatíženy spoluúčastí a při čerpání služeb nad rámec doporučeného léčebného plánu. Sem spadá hospitalizační taxa a spoluúčast na nákladech neindikovaných služeb
- zavedení úhradových mechanizmů stimulujících kvalitu, efektivitu a integritu péče, s výrazným posílením směřování peněz „za pacientem“
- zrušení ročního cyklu úhradových vyhlášek a jeho nahrazení smluvním vztahem mezi plátci a poskytovateli v mantinelech stanovených zákonem
- vyřešení způsobu řízení přímo řízených organizací
- vyřešení spolupráce zdravotního a sociálního systému.
(2) Upřímně řečeno jsem se k jejich zkoumání zatím nedostal, ale nečekám v nich žádná překvapení. Jsou psány s cílem zalíbit se voličům s hlavním příkazem nehladit proti srsti. Všechny určitě slibují zlepšení zdravotní péče a koření to bojem proti něčemu chytlavému. Opravdu jsem zvědavý na složení autorského kolektivu, který bude sepisovat kapitolu zdravotnictví do programového prohlášení nové vlády, protože na jeho kvalitě bude záležet další směřování zdravotnictví po volbách. Uvidíme.
Ladislav Friedrich, prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR
(1) České zdravotní pojištění i zdravotnictví potřebuje řadu změn. Rád bych však uvedl jedno velké přání. Aby se hlavní politické strany dohodly na minimálních společných principech a potřebných systémových úpravách a nevedly pak politické kampaně proti jakékoliv úpravě systému. Můžeme každé čtyři roky drobně upravovat parametry, ale základní způsob určování rozsahu „bezplatného“ zdravotnictví či způsobu financování bychom měli nastavit s nadhledem a střednědobou stabilitou.
(2) Procházeli jsme všechny dostupné programové záměry či občas spíše deklarace. Snad bych mohl říci, že je dobře, že nikdo nepokládá za hlavní prioritu úplně institucionálně systém předělat. Ve většině programů mi však schází reálné návrhy, jak skutečně posílit roli občanů. Nemá smysl slibovat, že stát zajistí pro každého vše co si přeje, nic ho to nebude stát, a už vůbec ne, že se nám někdo postará o naše vlastní zdraví. Zde chybí politická odvaha říci, že v první řadě musí v péči o zdraví začít každý co nejdříve sám u sebe, a i při využívání solidárního zdravotního systému se sluší projevit podle svých možností i přiměřenou míru vlastního přičinění.
Jakub Dvořáček, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu
(1) Jako občan a táta si přeji jistě to samé, co kdokoli jiný, aby byla zajištěna dostupná a kvalitní zdravotní péče. Chtěl bych být dobře informován o tom, na co mám a nemám ve zdravotnictví nárok, jakou péči mohu v případě nějaké nemoci očekávat. Za výrobce léků i za pacienty bych přidal ještě jedno přání – rychlejší a efektivnější proces posuzování nových léčiv, které dnes mnohdy neúměrně dlouho čekají na rozhodnutí o vstupu do systému. Potom se k pacientům dostávají s velkým zpožděním.
(2) Až na několik výjimek bohužel politické strany nabízejí ve svých programech spíše zkratky bez propojení s reálnými potřebami zdravotnického systému a bez výraznějších pozitivních dopadů na systém. Přesto mne příjemně překvapilo, že se u některých stran vyskytly i konstruktivní návrhy. Zmiňují v programech, že je potřeba, aby peníze šly za pacientem. Že se má zdravotnickým zařízením za péči platit podle toho, kolik skutečně stojí. Objevuje se racionální přístup k reformě pojistného systému. Oceňuji úmysl zavést skutečnou konkurenci mezi pojišťovnami.
-mk, lh-
