V tomto týdnu se v Evropě budou konat další volby. Na pořadu dne však není vybrat nového prezidenta, vládu nebo parlament. Možná i to je důvod, proč se mezi kandidáty hledají populisté jen velmi těžko. Tentokrát totiž půjde o volby nového šéfa Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organization). Jeho vyberou zástupci 193 členských zemí OSN na sedmdesátém valném zdravotnickém shromáždění v Ženevě.
Trojice respektovaných
Delegáti budou vybírat ze tří kandidátů:
Sania Nishtarová je pakistánská kardioložka a bývalá ministryně zdravotnictví. V roce 1999 založila nevládní organizaci „President of Heartlife“, která se vyvinula v think-tank zaměřený na zdravotnickou agendu. Později stála Nishtarová u zrodu další organizace, která se věnovala ochraně nejchudších obyvatel před nedostatkem zdravotní péče.
Tedros Adhanom Ghebreyesus je dvaapadesátiletý Etiopan, který rovněž zastával funkci ministra zdravotnictví. Zavedl v zemi několik zdravotnických reforem, jejichž výsledkem bylo zpřístupnění zdravotní péče širokému počtu obyvatel. Za jeho působení také kleslá úmrtnost v Etiopii zhruba o třetinu. Ghebreyesus se také zasloužil o navázání kontaktů s nadacemi manželů Clintonových nebo Gatesových.
Třetím adeptem na funkci generálního ředitele WHO je britský lékař David Nabarro. Sedmašedesátiletý Nabarro v současné době pracuje jako poradce generálního tajemníka OSN pro agendu udržitelného rozvoje a změnu klimatu.
WHO stranou zájmu
„Říkají někomu něco tato jména?“ ptá se komentátorka listu Financial Times Gillian Tettová. „Nejspíš ne,“ odpovídá si. Podle ní je to tím, že práce uvedených kandidátů pro WHO je – podobně jako v případě dalších agentur v rámci OSN – nejasná a těžko běžnými smrtelníky pochopitelná.
WHO plní titulní strany novin prakticky jen tehdy, když světu hrozí pandemie nějaké strašné nemoci. V tu chvíli se představitelé WHO dostávají pod palbu kritiky a veřejnost jim vyčítá, že něco zanedbali. Poslední takový případ se udál v roce 2014, když v Africe vypukla epidemie eboly. Světová zdravotnická organizace byla kritizována za příliš pomalou a nedostatečnou reakci, částečně i proto, že je příliš spoutána byrokracií.
To, že je WHO prakticky neustále přehlížena, ukazuje na velký problém našeho současného světa. „Žijeme v době, kdy největší zdravotní rizika neznají hranic, nejsou záležitostí národních států. Ale nadnárodní řídící struktury jsou často slabé, a tím pádem také přehlížené širokou veřejností,“ píše Tettová.
Jenže přimět národní vlády, aby mezi sebou spolupracovaly, je nekonečně těžké. Nadnárodní instituce, které tu kvůli mezinárodní spolupráci jsou, vypadají, že zajistit efektivní kooperaci nejsou schopné. V tomto ohledu má prý moderní medicína stejnou podobu jako moderní finanční svět: víme, že potíže mohou být nakažlivé a poškodit velké množství lidí, ale pouze malá skupina zapálených insiderů ví, co se vlastně děje. „Částečně také proto, že většina voličů (a politiků) ignoruje instituce, které se snaží zdravotnický svět monitorovat a nějak řídit či regulovat. To je ale cesta ke katastrofě,“ je přesvědčena komentátorka Financial Times.
Bez reformy se WHO neobejde
Přitom WHO se v současné době nachází v kritické situaci. Pokud Donald Trump dostojí svým slibům a seškrtá příspěvky Spojených států na činnost WHO, bude mí zdravotnická organizace obrovské problémy s již tak velmi napjatým rozpočtem. WHO se ukázala být také velmi neohrabanou v době, kdy se na ni středně rozvinuté země snažily tlačit kvůli přijetí nových rolí, jako například v podobě boje proti obezitě nebo nemocem, které souvisí s výší příjmů obyvatelstva.
Zdravý rozum říká, že Světová zdravotnická organizace je zralá na zásadní reformu. Musí se stát efektivnější, transparentnější a srozumitelnější, a musí se zaměřit na oblasti, se kterými si národní vlády neporadí. Prevence pandemií, například, by podle Financial Times měla být hlavní prioritou. Z tohoto pohledu by nová tvář ve vedení WHO měla být blýskáním na lepší časy. Každý z trojice kandidátů na generálního ředitele totiž slibuje, že učiní WHO produktivnější a méně byrokratickou.
To ale neznamená, že by všichni tři byli stejní. Rozdíly jsou prý viditelné především ve způsobu vedení. Zatímco Nishtarová má pověst konsensuálního člověka, Nabarro se naopak tváří jako silný lídr, který má v programu provedení radikální reformy WHO. Ta se má pod jeho vedením stát méně nákladnou a akceschopnější zejména v reakci na nejrůznější epidemie.
Tento přístup zajistil Nabarrovi podporu mnoha vlivných lidí v OSN a některých západních vlád. Britská premiérka mu například pomohla s financováním kampaně za zvolení do čela WHO. Někteří pozorovatelé si ale myslí, že favoritem je Ghebreyesus, jelikož je široce respektovaný pro své úspěchy v rozvoji etiopského zdravotnictví. Zároveň má silnou podporu afrických zemí.
„Dobrou zprávou je, že nový šéf WHO se bude volit tajně všemi členy OSN. Špatnou zprávou je riziko, že ani tajná volba se nemusí vyhnout politickým handlům,“ uzavírá Tettová.
Petr Musil
