Umíme skvěle zvládat akutní stavy, ale máme problém při řešení chronických stavů a řada lékařů není schopna chápat nemoc komplexně, čímž se otevírá velký prostor pro psychosomatiku lidového léčitelství, je přesvědčený Vladislav Chvála, předseda Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP. Tato odborná společnost se nyní snaží získat větší podporu zdravotníků a pro psychosomatické lékaře místo ve zdravotnickém systému. Naráží přitom na nedůvěru kolegů, ale i na to, že se z psychosomatiky stal nástroj obživy pro nejrůznější šarlatány.
V nástavbovém oboru psychosomatické medicíny atestovalo prvních deset lékařů a akreditována jsou první tři pracoviště, na kterých se kombinuje několik oborů, například psychiatrie, sexuologie, fyzioterapie, klinická psychologie s psychoterapií. „Kódy výkonů oboru jsou navrženy, ale proces jejich schválení je složitý a dosud nebyl ukončen. Není žádný důvod, proč by si měli nemocní hradit léčbu sami, když mají povinné pojištění,“ říká Václav Chvála, předseda Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP. Přesto je psychosomatická medicína stále oborem s mnoha otazníky, a to jak pro pacienty samotné, tak pro celou řadu lékařů. „Nezapomínejme ale, že většina našich lékařů o psychosomatice na lékařské fakultě nic neslyšela. O Engelově bio-psycho-sociálním modelu zdraví a nemoci jsme slyšeli jen něco obecného, ale jaký vliv mají psychické a sociální systémy na systémy tělesné, si umí málokdo představit,“ shrnuje Chvála.
„Zaměřením výzkumu biologickým směrem medicína ztratila schopnost rozumět složitějším bio-psycho-sociálním vztahům. Mezitím zaplavila náš trh řada symbolických technologií, které samy sebe prezentují jako ‚psychosomatické‘, protože míří na tyto pacienty, ale jiný vztah k bio-psycho-sociální psychosomatice nemají. To všechno by nás nemělo odradit od toho, že psychosomatickou medicínu vědecky pojatou jako bio-psycho-sociální náš zdravotní systém naléhavě potřebuje. Německé pojišťovny si spočítaly, že každé euro, které vloží do rozvoje psychosomatiky se jim třikrát vrátí. Proto ji samozřejmě podporují,“ dodává předseda odborné společnosti.
Co je a co není psychosomatická medicína
Psychosomatická medicína je v Česku ve zvláštní pozici. Na jedné straně se s většími či menšími úspěchy snaží o spolupráci s ostatními medicínskými obory, ale na té druhé se často pohybuje na hranici medicíny postavené na důkazech. To si uvědomují i představitelé odborné společnosti. Podle nich neexistuje společenská shoda o tom, co je a psychosomatická medicína. „K naší práci patří respekt ke vzájemně propojeným somatickým, psychickým a sociálním vlivům při vzniku, tak při léčbě chorob,“ popisuje docent Jiří Šimek, nestor oboru psychosomatické medicíny a zakladatel Ústavu etiky III. LF UK. Podle něj je třeba si uvědomit, že psychosomatika jako taková má zájem, jak o tělo, tak o duši pacienta a není možné ji zjednodušovat jen jako zájem o jednu stránku lidského bytí. „I proto si nemůžeme dovolit se uzavřít. Nejsme nesnášenlivá ideologie s patentem na rozum, ale spíše jsme mírotvorci, kteří vytváří prostor pro dialog,“ shrnuje docent Šimek. To ovšem neznamená, že by psychosomatika bylo jen to, že za všechny zdravotní problémy mohou nezpracované emoce či vztahové problémy.
Psychosomatická medicína není to, co se obvykle zjednodušeně objevuje v médiích. „Psychosomatická medicína znamená respekt k individualitě pacienta, jako protiváha důrazu vědecké medicíny na obecné zákonitosti,“ dodává. Podle něj si je třeba uvědomit, že pacienti s psychosomatickými a lékařsky nevysvětlitelnými příznaky (MUS – Medically Unexplained Symptoms) tvoří významnou část klientely praktických lékařů, ale i nemocných ve všech ostatních medicínských oborech. „Péče o tyto nemocné si žádá dostatečný zřetel na komplexní bio-psycho-sociální přístup ke způsobu jejich stonání. Tento široký pohled odpovídá základní definici zdraví formulované v Ústavě WHO, světové zdravotnické organizace, není tedy žádnou novinkou. Jen byl u nás dlouhodobě zanedbáván. Bio-psycho-sociální přístup rozvíjí psychosomatická medicína,“ vysvětluje docent Šimek. V praxi je to ale poněkud potíž, protože se psychosomatikou zaštiťuje doslova kdekdo.
Psychosomatika se prolíná více obory
Psychosomatická medicína se pohybuje na hranicích a do jisté míry v šedých zónách, kdy se věnuje oblastem lidského života, které obvykle zůstávají mimo zájem lékařských oborů. To se nyní snaží Společnost psychosomatické medicíny ČLS JEP změnit a snaží se ukázat, jak mohou být psychosomatičtí lékaři užiteční pro své kolegy různých specializací. „Psychosomatická medicína je vědecká a důkazem toho je také Společnost psychosomatické medicíny ČLS. Psychosomatickou medicíny pěstují také další odborné společnosti,“ je přesvědčený profesor Štěpán Svačina, předseda České lékařské společnosti ČLS. Význam psychosomatiky si uvědomuje také místopředseda ČLS JEP profesor Petr Arenberger: „Psychosomatika je v medicíně velmi důležitá. Lékař léči už jen tím, že existuje, že k němu má pacient důvěru a že je schopen odpovídající interpersonální komunikace,“ dodává.
Na poli medicíny není psychosomatika novinkou, obvykle se ale prolínala s jinými obory. „S těmi, kteří chtějí spolupracovat, funguje spolupráce velmi dobře. Vážíme si dobrých vztahů s Psychiatrickou i s Psychoterapeutickou společností. Spolupráci přivítali praktičtí lékaři, u kterých končí většina pacientů s lékařsky nevysvětlitelnými symptomy (MUS) a proto iniciovali vznik doporučeného postupu pro léčbu těchto nemocných,“ přibližuje docent Chvála. Právě praktičtí lékaři podle něj nejvíce oceňují vznik sítě psychosomatických pracovišť a vzdělávání v psychosomatice, které běží již řadu let. „Pro praktika, vzdělaného v psychosomatice, mají biologické, psychologické i sociální aspekty stonání stejnou váhu, umí rozšířit pohled pacienta na symptomy o další témata a přivést ho tak k náhledu. Tam kde je situace složitější, umí pacienta indikovat i motivovat k psychoterapii,“ dodává.
Podle psycholožky, psychoterapeutky a také členky výboru odborné společnosti Ludmily Trapkové, jsou psychosomatiční lékaři důležitou součástí zdravotní péče a určitým mezistupněm pro pacienty, kterým nepostačí pouze biologické zaměření léčby. „Medicína přináší velkou zakázku pro psychoterapii a my nevíme, kolik procent z pacientů potřebuje psychoterapii. Víme ale, že by pro lékaře měla existovat možnost, kam indikované pacienty odeslat,“ vysvětluje s tím, že právě oblast psychoterapie, která je hrazená z veřejného zdravotního pojištění má nedostatečné kapacity. „Nejhorší je, když musím říct plačící matce, že nemám kapacitu na to, abych se starala o její dítě,“ přiznává. Podle ní pak tito pacienti, kteří nenajdou odpovídající péčí ve zdravotnictví, začnou hledat pomoc mimo něj. Jenže v tu chvíli nemají zaručenou kvalitu péče.
Psychosomatika je součástí medicíny postavené na důkazech
Psychosomatika se stala bohužel módním pojmem, a tak se mnohdy redukuje do podoby, že za jakýmkoliv onemocněním může člověk sám, či v případě dětských pacientů jeho rodiče. Jenže to je hrubé zjednodušení psychosomatiky. „Koncept psychosomatické medicíny je naprosto v souladu s principy medicíny založené na důkazech, je více než v pořádku, že se formuje jako svébytný medicínský obor i jako samostatná oblast biomedicínského výzkumu. Jako každý málo probádaný prostor, zejména když je spojen s přímou aplikací, poskytuje i psychosomatika řadu zdánlivě bezpečných skrýší pro ty, kteří si myslí, že jejich nápady jsou tak dobré, že by neměly být obtěžovány požadavky na důkazy, ale že by měly být rovnou zdrojem akademického uznání nebo dokonce zisku z praktické realizace. Je smutnou pravdou, že takových ukrytých vykuků je v psychosomatické medicíně poměrně hodně, někteří dokonce tvrdí, že jejich kritika je zpochybňováním základů psychosomatické medicíny. Jenže ono je to právě naopak, psychosomatické medicíně škodí především to, že není schopna se aktivně zbavovat diletantů a šarlatánů,“ vysvětluje Jaromír Šrámek, lékař a současně místopředseda pro medicínu Českého klubu skeptiků Sisyfos. Ten v minulosti udělil vědeckou anticenu Bludný balvan lékaři Janu Hnízdilovi, avšak nikoliv za to, že se věnuje psychosomatice, ale za to, že ji hrubě zjednodušuje, a tedy diskredituje.
Bludný balvan byl Hnízdilovi udělen „za diskreditaci psychosomatické medicíny v očích odborné i laické veřejnosti“. Tento laureát mimo jiné tvrdí, že „věda není nic jiného, než potvrzování pravdy lidových přísloví“. „Zdalipak se najde pořekadlo anticipující laser či tomograf?,“ ptali se skeptici. Doktor Hnízdil dokázal psychosomatiku proměnit víc než děsivě. „Co musí zažívat onkologičtí pacienti, či rodiče vážně nemocných dětí, když se dozví, že si za nemoci svoje či svých dětí, mohou sami. Myšlenky jako: „Nenávidíš se, a proto umřeš – to seš borec, co? Takhle si sám zavařit,“ nebo: „Koukej se okamžitě začít milovat! Tvoje dítě umírá a je to jenom a jenom tvoje vina!“ musí být pro nemocného člověka či starostlivého rodiče velmi motivační – až zničující. Je chrlení podobných „pozitivních“ zpráv a lidových mouder místo skutečných diagnóz tím pravým přístupem?,“ přemítají čeští skeptici nad prací lékaře, který třeba tvrdí, že štítná žláza je emoční štít.
Ludmila Hamplová
Poznámka šéfredaktora Zdravotnického deníku Tomáše Cikrta: Psychosomatika se na jedné straně zabývá tím, co by mělo být vlastní medicíně obecně, totiž příběhem konkrétního pacienta ve všech jeho tělesných, duševních, dokonce i sociálních „nepohodách“. Ostatně proto také hovoříme o ars medicinae. Na straně druhé, pokud psychosomatici chtějí být bráni vážně, musejí se držet vědy. Medicína je vědecká disciplína, tak se vyučuje na lékařských fakultách a ten, kdo převzal titul MUDr., se zavázal, že bude ve své praxi vycházet z vědy a vědecky ověřených důkazů. Pokud lékaři holdují homeopatii, tzv. čínské medicíně a dalším bludům, zrazují svůj obor a stávají se šarlatány. Docent Šimek v článku výše vyslovil tuto větu: „Psychosomatická medicína znamená respekt k individualitě pacienta, jako protiváha důrazu vědecké medicíny na obecné zákonitosti.“ Domnívám se, že právě stanoviska, která rozdělují medicínu na „vědeckou“ a nějakou jinou, v tomto případě „psychosomatickou“, jsou nešťastná a v konečném důsledku přihrávají zpochybňování psychosomatiky jako vědeckého sub-oboru medicíny. Možná měl pan docent na mysli, že kromě respektu k výsledkům klinických studií a celému balíku Evidence based medicine, je třeba mít na paměti individuální odlišnosti pacienta. Kvůli tomu ale nepotřebujeme nějakou jinou „speciální medicínu“, stejně jako nepotřebujeme „čínskou“ medicínu. Medicína je jenom jedna. Zabývá se nemocemi, jejich diagnostikou a léčením jak z pohledu populace, tak především jednotlivce. Příběh konkrétního pacienta, se vším všudy, co jeho nemoc způsobilo, ovlivnilo apod., musí zajímat každého lékaře bez ohledu na odbornost. Lékař se nemůže spokojit jenom s výsledky studií, provedených u tisíců pacientů, musí se vždy znovu a znovu ptát, jaká jsou specifika a potřeby jeho konkrétního pacienta. Domnívám se, že na tohle se snaží upozornit psychosomatika. Tento záslužně zdvižený prst by ale neměl být mířit proti vědě. A pokud to tak nebylo myšleno, je třeba opatrněji volit formulace.
