Některá zařízení nakupují předražené léky – tak vyznívá nález NKÚ, který se stal vodou na mlýn zastánců centrálních nákupů léčiv a zdravotnických prostředků. Jenže, jak zaznělo na sněmovním semináři uspořádaném právě jedním z nejhorlivějších bojovníků proti údajnému předražení Ludvíkem Hovorkou (KDU-ČSL), kontrolní úřad neměl při výběru léků zařazených do srovnávací analýzy zrovna nejšťastnější ruku. Například až 160 procentní rozdíl v pořizovací ceně zvoleného druhu antibiotik neodrážel ani tak to, že by jedna nemocnice poctivě soutěžila, zatímco druhá si klidně nakoupila předražený přípravek, nýbrž faktickou situaci na trhu. Ke stejným výkyvům totiž docházelo i v rámci jednoho zařízení.
Debata o tom, jakým způsobem nakupovat léky, vznikla na základě nálezu NKÚ 12/23 z roku 2012. Tehdejší kontrola se týkala čtyř fakultních nemocnic – Olomouc, Hradec Králové, Královské Vinohrady a VFN, a to v letech 2010 a 2011. „Nález konstatoval celkově významné rozdíly v nákupních cenách léčivých přípravků a zdravotnických prostředků,“ připomněl na semináři konaném na půdě poslanecké sněmovny minulý týden Ludvík Hovorka. Náklady na léčiva a zdravotnické prostředky tvořily 32 až 42 procent všech nákladů (celkem tak daly čtyři nemocnice za léky a zdravotnické prostředky v kontrolovaném období 8,5 miliardy a 5,8 miliardy korun). Výběr porovnávaných položek byl podle ředitelky odboru III NKÚ Heleny Vorbové proveden dle objemově významných druhů léčiv, zvolena tak byla některá antibiotika, nízkomolekulární heparin a některé centrové léky.
„Co se týče antibiotik, byl rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší nákupní cenou až 164 procent, tedy 360 korun na jedno balení. U nízkomolekulárního heparinu byl rozdíl 80 procent nákupní ceny, tedy 2178 korun. Dále byly ke kontrole vybrány zdravotnické prostředky kardiostimulátory a kardiovertery. U kardioverterů byl rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší nákupní cenou až 520 tisíc korun u položky, tedy 83 procent. U kardiostimulátorů byl rozdíl až 67 procent, to představuje 77 tisíc korun. Tato kontrolní akce shledala prostor pro optimalizaci nákladů na léky a zdravotnické prostředky a měla být impulsem k řízení nákladů ve fakultních nemocnicích,“ vypočítává Vorbová.
Bez konkurence výběrové řízení nejde
Jenže podle lékárníka Marcela Pandadise z uherskohradišťské nemocnice nebyla volba porovnávaných léčivých přípravků nejšťastnější. Vývoj jejich cen sledoval podle situace ve své nemocnici – a například při srovnání shodného antibiotika Augmentin, Amoksiklav a Medoclav (účinná látka amoxicilin a klavulanát) zjistil, že se výkyv cen v roce 2010 pohyboval v řádu 94 procent a v roce 2011 dokonce výše zmíněných 164 procent. Důvod? Cenu zásadně ovlivňuje to, kolik přípravků se stejnou účinnou látkou je právě na trhu.
„Do roku 2010 jsme za ampuli Amoksiklav dali hodnotu, která odpovídala nejvyšší ceně fakturované v některé ze zařazených fakultních nemocnic. V roce 2010 jsme vypsali výběrové řízení, protože se konečně objevilo konkurenční antibiotikum Augmentin. To je také problém tohoto případu, protože v mnoha případech dochází k výrazné nedostupnosti přípravku. Protože je to základní antibiotikum používané v nemocnicích, nezajímá vás, jestli nakupujete přípravek A, B nebo C a za jakou cenu – prostě ho potřebujete zabezpečit pro léčbu,“ přibližuje problém Pandadis.
V roce 2011 znovu Augmentin vypadl a výrobce přípravku zvoleného ve výběrovém řízení navzdory garanci ceny po dobu jednoho roku cenu skokově zdvojnásobil, protože neměl konkurenci. Aby případ nebyl málo komplikovaný, roli hraje také to, že Augmentin je nutno uchovávat v chladu, zatímco Amoksiklav ne. Nemocniční lékárna a také oddělení, kde se přípravek užívá, tak musí mít chladící zařízení, aby lék spotřebovávaný po několika tisících dávek měsíčně mohly uchovávat. Nemocnice kupující Augmentin má tedy přidané náklady.
Roli hraje velikost nákupu
Podobně složitá situace je i nízkomolekulárních heparinů a dalších přípravků. Roli tak hraje i fakt, do jaké situace na trhu se výběrové řízení povede načasovat. Marcel Pandadis navíc poukazuje na to, že NKÚ nezohledňoval, v jakém množství zařízení lék nakupovalo. „Problém je, že se z toho nedozvíte, zda daná nemocnice nakoupila jeden až deset kusů nebo deset tisíc balení. Jestliže řešíte časovou tíseň, koupíte i něco, co stojí trojnásobek. Kdyby se srovnávaly ceny a zároveň objemy léčivých přípravků, mělo by to větší vypovídající hodnotu,“ uvádí další problematický bod Pandadis. Co se týče centrových léků, naprostou většinu jich v roce 2010 činily originály, takže výběrová řízení příliš nepřicházejí v úvahu. „Prostě není možné soutěžit kompletní portfolio,“ uzavírá Pandadis.
Jiná situace než u léků je u výše zmíněných zdravotnických prostředků. Protože tehdy měly pojišťovny poměrně štědře nastavenou maximální cenu kardio materiálů, dojednala si řada nemocnic například díky množstevnímu nákupu nebo včasným úhradám cenu nižší a následně z rozdílu, který jí zbyl, dohrazovala podfinancované obory či mzdy. Více o tomto tématu jsme psali zde. Dnes už ale např. VZP maximální ceny výrazně snížila a díky zákonu o zveřejňování smluv se na rozdíly mezi skutečnými a maximálními cenami bude soustředit i nadále.
O argumentech, proč centrální nákupy nejsou u léků a zdravotnických prostředků nejlepší variantou, jsme psali zde.
Michaela Koubová
