Lékaři i veřejnost by si přáli, aby se vzájemná komunikace zlepšila a aby volba léčby v případě vážné nemoci byla společným rozhodnutím. Lidé ale o svých představách nemluví a naprostá většina z nich nezná právní nástroje, které by jim zaručily, že se jejich přání ohledně léčby splní v případě, kdy o sobě nebudou schopni rozhodovat. Zjištění přináší nový výzkum mobilního hospice Cesta domů a agentury STEM/MARK.
Dvě třetiny lékařů a polovina české veřejnosti jsou přesvědčeny, že o léčbě by v případě vážné nemoci měli rozhodovat společně. 69 procent veřejnosti se však domnívá, že do výběru terapie zasahuje minimálně. Jedním z důvodů je, že lidé o svých přáních zpravidla s nikým nemluví. Lékaři se pak často snaží při jejich záchraně využít všechny dostupné možnosti současné medicíny, a to i ve chvíli, kdy už nemá smysl život pacienta uměle prodlužovat. 75 procent lékařů se tak setkalo s tzv. marnou, neúčelnou léčbou, která pacienta zatěžuje rizikem dalších komplikací či zbytečným strádáním. Obě strany – lékaři i veřejnost – by přitom chtěly to samé: aby se pacienti více podíleli na rozhodování o své léčbě. Za optimální to považuje 78 procent lékařů.
Zjištění přinesl nový průzkum mobilního hospice Cesta domů a agentury STEM/MARK, který se zabýval vztahem českých lékařů a pacientů, jejich přáními na konci života a znalostí právních nástrojů, jež by jim měly pomoct jejich představy naplnit. Průzkum probíhal od srpna do prosince loňského roku na vzorku více než tisíce lidí a čtyřech stovek lékařů vybraných specializací, které se nejčastěji potkávají s pacienty s vážným ohrožením života (onkologie, intenzivní medicína, neurologie, hematologie, geriatrie aj.). Doplněn byl o deset hloubkových rozhovorů s praktickými lékaři.
Přání pacientů neznají ani jejich blízcí
Co se týče veřejnosti, 70 procent respondentů sice přemýšlelo nad tím, jak by si představovali péči v závěru života. Paradoxní je, že 64 procent o svých přáních s nikým ze svých blízkých ani se svým praktickým lékařem nikdy nemluvilo. Přitom 69 procent lidí je ochotno spolehnout se na opatrovníka v případě, že o sobě nebudou schopni rozhodovat například v důsledku neurodegenerativního onemocnění, syndromu demence nebo pokud budou v kómatu. Otázkou tak je, nakolik příbuzní přání svých blízkých skutečně znají.
Čeští pacienti mají dva právní nástroje, pomocí kterých mohou ovlivnit, jak budou lékaři postupovat v jejich léčbě. Prvním je zástupný souhlas nebo předběžné prohlášení. Každý člověk může před nebo při přijetí do péče určit opatrovníka, který ho bude v rozhodování o péči zastupovat v případě, že toho není nebo nebude sám schopen. Umožňuje to novela občanského zákoníku platná od 1. ledna 2014. Takovéto předběžné prohlášení musí podepsat dva svědci (v nemocničním prostředí) nebo musí být úředně ověřené (v domácím prostředí).
Druhým právním nástrojem je tzv. dříve vyslovené přání, které je součástí českého zákona o zdravotních službách od roku 2011 (psali jsme o něm také zde, zde a zde). Jde o právní dokument, který si člověk může sepsat v případě, kdy se obává, že v budoucnu nebude schopen o další léčbě rozhodovat, a přitom už v současné době ví, co by si přál nebo naopak nepřál. V tomto případě jej o jeho rozhodnutích musí poučit jeho praktický nebo jiný ošetřující lékař – onkolog, neurolog nebo paliatr, aby bylo jasné, že pacient spolu se svým rozhodnutím přijímá i důsledky.
Ze zmíněného průzkumu vyplývá, že většina lidí pokládá za důležité mít takové pokyny sepsané (68 procent). Přímou zkušenost s dříve vysloveným přáním – ať už vlastní, nebo zprostředkovanou – mají ale jen čtyři procenta populace. Zhruba 13 procent české společnosti má o tomto právním nástroji alespoň nějaké povědomí, většinou jej ale zaměňují s poslední vůlí.
Bojíme se bolesti a nechceme skončit na přístrojích
Poté, co se respondenti s dříve vysloveným přáním podrobně seznámili, vnímali je jednoznačně jako smysluplný dokument. A to především ženy, lidé ve věku 30 až 44 let a lidé s vysokoškolským vzděláním. Naopak lidé nad 60 let častěji zastávají k dříve vyslovenému přání nerozhodný až odmítavý postoj.
Po seznámení s tímto právním dokumentem 60 procent respondentů připouští, že by si dříve vyslovené přání sepsalo. Nejčastěji zmiňovali přání „neskončit na přístrojích“, „neresuscitovat“ a obecně „neprodlužovat trápení a bolest“. Naopak hlavní důvody, proč by si lidé tento dokument nesepsali, spočívají v odmítání myšlenek na smrt a obecně tématu smrti, nebo si prostě sepsání takové listiny nedokáží představit.
Ochota ustanovit místo sepsání dříve vysloveného přání opatrovníka, který by dohlížel na jejich splnění, je poměrně vysoká. Tuto variantu by zvolilo 69 procent lidí. Opatrovníkem by nejčastěji určili svého partnera.
Vůli nemocného by měla respektovat rodina stejně jako lékař
Ani lékaři nejsou s dříve vysloveným přáním příliš dobře obeznámeni. Jen čtyři lékaři z deseti vědí, co to je a naprostá většina se s ním nikdy v praxi nesetkala (pouze 17 procent). Po seznámení s tímto právním dokumentem ale většina z nich souhlasí s názorem, že by usnadnil jejich rozhodování o léčbě (určitě ano 31 procent, spíše ano 47 procent), pomohl by jim při jednání s rodinou pacienta a byl vodítkem pro volbu terapie. Nejčastěji by jim dříve vyslovené přání pomohlo v případech tzv. infaustní prognózy, kdy jsou léčebné postupy sporné z hlediska prodloužení a kvality života nebo když nastanou zdravotní komplikace u pacienta ve vysokém věku, které přirozeně směřují ke smrti.
Lékaři však často mají obavy z komplikací v případě nesouhlasu rodiny (58 procent) a případných žalob. Jak vysvětlil jeden z nich při hloubkovém rozhovoru: „Vůli nemocného by museli stejnou měrou respektovat příbuzní stejně jako lékař.“ I přes tyto výhrady je 74 procent lékařů přesvědčeno, že dříve vyslovené přání je užitečné a jejich těžce nemocným pacientům umožní zemřít podle jejich představ.
Další informace najdete na stránce DATA.UMIRANI.CZ.
-tz Cesta domů-
