Ač se to může pod vlivem odborářských výkřiků a lékařských protestů zdát antiintuitivní, mezi množstvím peněz v systému a kvalitou poskytované péče není rovnítko. Proto ani privatizace a navýšení finanční spoluúčasti pacientů nejsou rovnými cestami z blížící se krize. Takové je základní poselství prezentace o roli veřejných a soukromých zdrojů ve zdravotnictví, kterou na konferenci Zdravotnického deníku Ekonomika zdravotnictví přednesl vedoucí Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace Masarykovy univerzity Jakub Hlávka.
„Dalších pár let bude krizových pro české zdravotnictví, ale návrhy jako je spoluúčast na nadstandardu či připojištění mohou mít velká rizika,“ varoval Hlávka, který zároveň upozornil na nutnost zachování veřejného zdravotního pojištění jako základního pilíře systému. Podle něj se české zdravotnictví v následujících letech může potýkat s významnými problémy, jejichž kořeny tkví ve stárnutí populace, nedostatku personálu a tlaku na financování.
Účastníme se hlavně na lécích
Česká republika se mezi zeměmi OECD pohybuje pod průměrem v celkové míře spoluúčasti na zdravotní péči. Nadprůměrně si však Češi připlácejí za léky. „V jiných zemích je spoluúčast rozprostřena mezi různé sektory péče, v Česku je hodně v lécích,“ vysvětlil Hlávka.
Přestože na mezinárodní úrovni spoluúčast často přispívá k efektivitě zdravotního systému, Hlávka poukázal na rizika, která takové opatření přináší. Podle jím prezentovaných výzkumů vede zvyšující se spoluúčast k tomu, že pacienti s nižšími příjmy omezují svůj přístup k nezbytné péči nebo dříve ukončují léčbu, což se negativně podepisuje na jejich zdravotním stavu. Například v Itálii, kde je spoluúčast u starších pacientů minimalizována, dochází k o 50 procent vyššímu využívání diagnostických přístrojů u osob nad 65 let ve srovnání s mladšími skupinami. To naznačuje, že absence spoluúčasti zlepšuje přístup k péči právě u ohrožených skupin.
Dvojí ostří morálního hazardu
Jedním z klíčových konceptů, které Hlávka ve své přednášce rozebíral, byl tzv. morální hazard. Tento jev nastává, když pojištění pokrývá ztráty způsobené nemocí, což může snižovat motivaci k preventivnímu chování, jako je zdravý životní styl či využívání preventivních programů. Takový „ex ante“ morální hazard se může projevit vyšší poptávkou po zdravotní péči, což dále zvyšuje finanční tlak na systém veřejného zdravotnictví. „Morální hazard vede za přítomnosti pojištění k nadměrnému objemu poptávané péče a zvyšování celkových nákladů,“ upozornil Hlávka.
Kromě preventivního chování hraje morální hazard roli i v situacích, kdy se pojištěnci domnívají, že péče je pro ně bez dalších nákladů, což je tzv. „ex post“ morální hazard. Hlávka zdůraznil, že tento druh morálního hazardu vede k častějším návštěvám lékaře či žádostem o nadbytečné zdravotní úkony. „Vyšší spoluúčast pacientů by sice mohla krátkodobě pomoci snižovat finanční zátěž systému, dlouhodobě však ohrožuje dostupnost nezbytné péče,“ míní. Opatření zaměřená na snížení morálního hazardu, která by například formou doplatků na určité služby nebo léčiva motivovala pacienty k větší zodpovědnosti, podle Hlávky vyžadují důkladné zacílení, aby se vyhnula penalizaci nejohroženějších skupin.
Prázdnější čekárny?
Hlávka rovněž prezentoval zahraniční studie z USA, Anglie, Švédska, Itálie, Chorvatska, Jižní Koreje a Německa, které odhalují, že privatizace nemocnic často vede k selekci ziskových pacientů a ke snižování počtu personálu, což v důsledku negativně ovlivňuje kvalitu péče i klinické výsledky. „Podíl veřejných a soukromých zdrojů ale není automaticky spojen s lepšími výsledky,“ upozornil Hlávka. Výjimkou v těchto závěrech bylo pouze Švédsko, kde privatizace probíhala pod přísnějším dohledem.
Privatizace však nemusí být negativní v každém ohledu – Hlávka zmínil, že v některých případech může zkrátit čekací doby. Vážnější rizika však přetrvávají. Podle jeho slov „aktuální organizace péče a úhrady povedou k erozi kvality a dostupnosti,“ a nevyžádají-li si kroky na posílení financování z veřejných zdrojů, hrozí výrazné prohloubení stávajících problémů.
S ohledem na rostoucí potřeby stárnoucí populace ekonom vidí jasný směr, kterým by se měla reorganizace péče ubírat. „Posílení primární, ale i dlouhodobé a následné péče je cesta vpřed,“ řekl a dodal, že je nutné zaměřit se na takové aspekty zdravotnictví, které mohou snížit tlak na nákladné nemocniční služby. Tento přístup může vést ke stabilnějšímu financování systému, a zároveň ke zlepšení kvality poskytované péče, což by přispělo k udržitelnosti systému v dlouhodobém horizontu.
„Za hranicemi je to horší“
Hlávka zmínil také dostupnost zdravotní péče v České republice, která je podle výzkumů jedna z nejlepších na světě. „Ačkoliv máme subjektivní pocit, že se čekací doby zhoršují, tak ve vyspělém světě je relativní dostupnost péče stále ještě lepší než horší,“ řekl, avšak jedním dechem dodal: „Prostor ke zlepšení tam ale stále je.“ Kvalita dostupné péče a dlouhé čekací doby, které vnímají pacienti jako zhoršující se, mohou být důsledkem současné organizace financování a narůstajícího tlaku na systém.
Systém veřejného zdravotnictví v Česku tak podle Hlávky v současné době velmi dobře odpovídá na poptávku pacientů a zajišťuje relativně rovný přístup ke zdravotní péči pro všechny, avšak jeho kapacity mohou být v dalších letech vystaveny rizikům, pokud nedojde k účinným reformám, které by reflektovaly potřeby stárnoucí populace.
-fk-
Foto: Martin Cápal
Poděkování za podporu konference patří Všeobecné zdravotní pojišťovně, České průmyslové zdravotní pojišťovně a společnostem Roche, Eli Lilly, Novartis, MSD, Alk, Zentiva, Abbvie a EUC.
