Neurovývojová porucha ADHD bývá neprávem označovaná za „moderní diagnózu“ a často je spojována s řadou přinejmenším zavádějících tvrzení či přímo spikleneckých teorií. Přesto nelze přehlédnout celosvětový výrazný nárůst diagnostikovaných. Experti jeho příčiny vidí v poklesu stigmatizace ADHD i duševních onemocněních obecně, v rostoucím povědomí o poruše, v lepší diagnostice i v prostém faktu, že diagnóza je klíčem k odpovídající terapii.
ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, česky porucha pozornosti s hyperaktivitou) je jednou z nejčastější neurovývojových poruch, je popisována jako škála obtíží spojených s pozorností a týká se jak dětí, tak dospělých. Lidé žijící s ADHD pak v důsledku této poruchy zažívají celou řadu obtíží při studium, při pracovním uplatnění či v mezilidských vztazích.
Nárůst počtu lidí s diagnózou ADHD zažívá řada zemí, diagnostikovaných děti a mladých lidí je mezi jejich vrstevníky v jednotlivých státech 6 až 16 procent. Například podle dat amerických Center pro kontrolu a prevenci nemocí (Centers for Disease Control and Prevention) bylo v roce 2022 v dětské americké populaci mezi 3 až 17 lety dokonce 11,4 procent jedinců s touto diagnózou, což oproti roku 2016 znamená nárůst z 6 na 7 milionů dětí.
Podle dat švédského zdravotního a sociálního systému mezi lety 2019 až 2022 vzrostl počet diagnóz ADHD mezi dětmi a mladými lidmi o 50 procent. “Vzhledem k tomu, že podíl těch, kteří jsou diagnostikováni, stále roste a nevykazuje žádnou tendenci klesat, lze očekávat, že počet diagnostikovaných poroste i nadále,” sdělil při publikaci dat médiím Peter Salmi, výzkumník švédské instituce Socialstyrelsen, vládní agentury pro zajištění kvalitní zdravotní a sociální péče. Podle něj Švédsko u diagnózy ADHD zažívá prudký nárůst, zejména mezi dívkami a mladými ženami, což je mimo jiné dáno tím, že dívky bývají obecně diagnostikovány později než chlapci.
ADHD není lenost a týká se obou pohlaví
Výrazný nárůst dětí a mladých lidí s ADHD celkem přirozeně přináší řadu otázek, ale i nepotvrzených spekulací. Podle profesora dětské a dorostové psychiatrie Svena Bölteho, který působí na Karolinska Institutet ve Stockholmu, existuje hned několik možných racionálních vysvětlení tohoto nárůstu, jak ve svém článku pro magazín The Conversation. Mezi tato vysvětlení patří pokles stigmatu či prostý fakt, že diagnóza je klíčem k odpovídající terapii. Jedním z možných faktorů, proč počet diagnostikovaných roste může být i rostoucí povědomí (a to i v rámci odborné veřejnosti) o tom, co všechno ADHD vlastně zahrnuje a jak ovlivňuje život.
“V minulosti byli lékaři trénováni v tom, aby diagnostikovali podle manuálů s tím, že mají diagnózu omezit na jednu, která je nejvýraznější a vůbec nedělali kombinaci diagnóz, jako je například autismus a ADHD. Dnes se naopak toto v oblasti péče o duševní zdraví doporučuje a je běžnou praxí stanovit hned několik diagnóz u člověka, které jsou potřeba ke smysluplnému popisu a pokrytí symptomů,” vysvětlil Bölte. Rostoucí povědomí a změna přístupu k diagnostice se projevuje i v tom, že narůstá počet diagnostikovaných dívek a mladých žen.
Jedním z mýtů, který je s ADHD stále spojený, že se jedná o záležitost pouze chlapců, a tak může dojít k tomu, že obtíže u dívek mohou být přehlédnuty. „U dívek je mnohem méně pravděpodobné, že budou pobíhat po třídě, válčit s učiteli a se svými spolužáky,“ popsala již dříve pro BBC News Helen Readová, psychiatrička a také hlavní expertka pro problematiku ADHD v rámci London NHS Trust. Dívky s poruchou pozornosti mohou být upovídané, vzdorovité, a tak trochu rebelské, což ale nemusí jejich okolí vnímat jako projevy této neurovývojové poruchy. Část dívek, které mají poruchu pozornosti, avšak bez pro ostatní nejviditelnější hyperaktivity, může působit „jen“ zasněně, ve škole na rozdíl od chlapců s ADHD příliš nevyrušují. Řada vyučujících, kteří bývají mnohdy těmi prvními, kdy vysloví podezření na poruchu pozornosti, tak automaticky předpokládá, že pokud dítě výrazně nevyrušuje, jen těžko se ho tato neurovývojová porucha může týkat.
Bez oficiální diagnózynení podpora a pomoc
Jedním ze zásadních faktorů, který ovlivňuje rostoucí počet diagnostikovaných, je obecně klesající stigma spojené jak s ADHD, tak s duševními onemocněními obecně. “V mnoha společnostech je ADHD mnohem méně stigmatizováno než v minulosti. Lékaři tak mají méně pochybností při stanovení diagnózy a ti, kteří jí obdrží se cítí méně stigmatizováni. Pro stále více lidí má ADHD méně negativní konotace a stává se součástí jejich identit,” popsal Bölte s tím, že stanovení diagnózy je pak klíčem k tomu, aby konkrétní člověk dostal odpovídající podporu v podobě léčby. Ideálně pak v kombinaci farmakoterapie, psychoterapie a dalších režimových opatření, což je způsob, jak ADHD co nejlépe zvládat.
Jednoduše řečeno, pokud dítě, mladý člověk či dospělý, nemá oficiálně potvrzenou diagnózu, nemůže získat potřebnou podporu a pomoc. A právě tato potřeba pak svým způsobem „zvyšuje poptávku“ po diagnostice, protože bez ní zůstává jedinec či jeho rodina na zvládání situace sami.
Svou roli sehrává i to, jak se mění společnost jako taková, kdy dramaticky rostou nároky na výkonnost. Podle Svena Bölteho je důležité vnímat ADHD nikoliv jako „nemoc“, ale spíš jako špatnou funkci několika kognitivních schopností, jako jsou schopnost soustředit se a zaměřit pozornost nebo organizační a seberegulační mechanismy. Moderní společnosti jsou rychlé a složité, a kladou na tyto kognitivní schopnosti vysoké nároky. Takže lidé, kteří mají tyto dovednosti nižší, než je průměr, mohou mít problémy, a následně dostat diagnózu ADHD,” shrnul Bölte.
Ludmila Hamplová
