Sdílení rizik a platba za výsledek je cesta, kterou bychom se u nákladných inovativních terapií měli do budoucna ubírat čím dál častěji. Aby ale jednání mezi farmaprůmyslem a plátci byla úspěšná a léčba se zároveň dostala k pacientům co nejrychleji, je nutné zahajovat debatu ideálně dva roky předtím, než je lék schválen. Příkladem dobré praxe je v tomto směru Británie, kde tak mají dostatečný prostor na diskuzi, aby zvolené parametry efektivity byly prospěšné jak pro ekonomiku, tak pro pacienty. Zároveň potřebujeme sbírat ideálně na celoevropské úrovni data z reálného života o tom, jaký dopad léčba skutečně má. Dnes je přitom risk-sharingových smluv založených na platbě za výsledek v Česku málo, protože je obtížné najít měřitelný parametr, podle kterého se bude efekt vyhodnocovat. Problematice se věnovala diskuze na čtvrtém ročníku konference Ekonomika zdravotnictví.
„Risk-sharing ve farmaprůmyslu chceme, protože je to regulovaný trh,“ uvádí ministr zdravotnictví Vlastimil Válek.
„Farmaceutické firmy i zdravotní systém usilují o společnou věc – zlepšit stav pacientů. Pokud se to nepovede, nikdo nic nezíská. Zásadní tak je udržitelnost zdravotnictví, a musíme se ptát, jak spolupracovat ve chvíli, kdy je léčba inovativnější, dražší a má větší efekt. Jak to do budoucna budeme hradit? Měl by tu fungovat risk-sharing založený na outcome-based smlouvách (platba dle výsledku),“ načrtává generální ředitel Roche ČR James Rouse.
Jako příklad země, kde se risk-sharingové smlouvy daří uzavírat, uvádí Rouse Velkou Británii a její agenturu NICE (National Institute for Health and Care Excellence, Národní institut pro excelenci v oblasti zdraví a péče). Zde již například odstartovala debata o tom, jak v rámci Národní zdravotní služby (NHS) hradit genovou terapii Duchenneovy muskulární dystrofie. Genové terapie, které léčí genetické poruchy, přitom budou v budoucnu čím dál častější, ovšem data o jejich dlouhodobém účinku budou přicházet až postupně.
„V Británii vedeme diskuze o tom, jak léčbu zaplatit na základě výsledků pacientů během delšího časového období. Výzvou je vybrat správný parametr, který budeme měřit. Někdy dopad, který za nejdůležitější považují pacienti, nemusí být něčím, co můžeme změřit. Měříte sociální dopad, dopad na ekonomiku, jak rychle pacient vstane, jestli si zvládne vyčistit zuby, jak často musí být hospitalizován? Nejošidnější prostě je vybrat parametry, které budou smysluplné jak z hlediska ekonomiky a zdravotnictví, tak z pohledu pacientů,“ podtrhává James Rouse.
Británie je v tomto ohledu podle Rouse příkladem dobré praxe zejména proto, že tyto náročné debaty zahajuje velmi brzy. Ideální je začít se bavit o způsobu hrazení ekonomicky náročné léčby dva roky předtím, než se objeví na trhu.
„Ví se, že terapie přijdou, a měli bychom se bavit o jejich dopadu dlouho předtím, než se skutečně objeví. Když tyto debaty povedeme, dostaneme pak léčbu k pacientům mnohem rychleji a bude zajištěno, že bude mít efekt, který slibuje. V tuto chvíli je to tak, že ať už vlivem regulace, byrokracie, nebo nedostatečnou spoluprací mezi průmyslem, vládami a plátci nejsou diskuze zahajovány dostatečně včas,“ konstatuje Rouse.
Klíčem k úspěšnému řešení toho, jak zaplatit moderní nákladné terapie, tak je horizont scanning, tedy monitorování léčiv, která budou zřejmě v nadcházejících letech schválena, speciální úhradová schémata a také podobný přístup napříč Evropou, který v tuto chvíli schází.
Odpovědnost za neefektivitu nemůže nést občan
Podle ministra Válka je risk-sharing na místě i proto, aby v případě, že hrazený lék nefunguje tak, jak se očekávalo, nenesl tíhu nákladů občan. „Často vycházíme z předběžných dat, která skýtají naději, ale pokud se ukáže, že naděje byla lichá, odpovědnost dnes nese občan, a to není možné. Takže je potřeba podporovat inovativní průmysl a inovativní léky, ale zároveň se na to dívat i z ekonomického pohledu,“ říká k tomu Válek.
Risk-sharingové dohody vítají také pojišťovny. Smlouvy, které jsou skutečně založeny na platbě za výsledek, jsou ale zatím spíše ojedinělé.
„Aby to dlouhodobě fungovalo, potřebujeme zintenzivnit naše aktivní vstupy do jednání nejen při správních řízeních, ale i při lékové politice. Nám se daří uzavírat risk-sharingové dohody, bohužel ale na můj vkus je většina těchto dohod postavena na zastropování, jen málo jich zahrnuje platbu za výsledek, kdy bychom se byli schopni s partnerem dohodnout na tom, jak bude hodnocena účinnost léčivého přípravku a případně jak bude řešen zjištěný problém. Těchto smluv jsou jednotky proti stovkám těch obecných na principu zastropování a dalších technik,“ načrtává ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Zdeněk Kabátek, podle kterého je také potřeba zkvalitnit procesy, v jejichž rámci se pojišťovna vyjadřuje ke schvalování léčby tzv. dle paragrafu 16, tedy té, která není standardně hrazena.
V risk-sharingových smlouvách jsou na tom podobně jako VZP i svazové pojišťovny. „Nejvíce kontraktů je těch jednodušších, maximálně do deseti jich je takových, kde skutečně realizujeme dohodu na platbě za výsledek. Máme rozjednané další přípravky, ale definovat správné parametry není vůbec jednoduché,“ potvrzuje zdravotní ředitelka České průmyslové zdravotní pojišťovny Renata Knorová.
Potřebujeme data z reálného života
Podle Kabátka je kamenem úrazu stanovení tvrdých parametrů pro hodnocení účinnosti léku. „Ochota partnerů k uzavírání smluv, které jsou koncipovány jako platba za efekt, je ovlivněna tím, že si nejsme schopni vzájemně odsouhlasit, co bude rozhodujícím parametrem pro to, abychom řekli, že lék skutečně byl pro pacienta přínosný. Je to hodně o datech a pevně věřím, že ve spolupráci s partnery dosáhneme toho, že takto koncipovaných smluv bude vícero. Když se podívám zpětně, tak minimálně na prstech ruky mohu vyjmenovat přípravky, které v minulosti vstoupily do úhrad, ale které dnes parametr stoprocentního efektu nesplňují,“ popisuje Zdeněk Kabátek.
Soustředit pozornost bychom se podle Jamese Rouse měli zejména na oblast dat, která má obrovský potenciál.
„Budovat registry a sbírat data z reálného života je těžké. Viděl jsem to u řady onemocnění. Když chcete být schopni poskytnout důkazy o účinku pro jakoukoliv léčbu, není to o tom, že by to farmaceutické společnosti nedělaly, ale nastavit všechny nezbytné kroky a získat data je velmi těžké. Není přitom vhodné to dělat pouze v Česku, je třeba tak učinit napříč státy a různými pacienty v různém věku. Tato aktivita by měla být koordinovaná napříč Evropou, což v současnosti není. Pokud by byla jednoduchá možnost, jak získat v Evropě evidenci z reálného života, byl by to pro nás důvod investovat tu do klinického vývoje. Zároveň tato data Evropa potřebuje pro pochopení dopadu léčiv a aby byla schopna měřit výsledky. Pro risk-sharing a outcome-based smlouvy jsou totiž potřeba lepší a spolehlivější zdroje dat,“ dodává James Rouse.
Michaela Koubová
Foto: Martin Cápal
Poděkování za podporu konference patří Všeobecné zdravotní pojišťovně, České průmyslové zdravotní pojišťovně a společnostem Roche, Eli Lilly, Novartis, MSD, Alk, Zentiva, Abbvie a EUC.
