Péče o duševní zdraví dětí se v tuzemsku potýká s vážnými problémy. Jedním z nejpalčivějších je nedostatek psychologů. Proč tomu tak je? Podle vedoucí klinické psycholožky Centra duševní rehabilitace (CDR) v Berouně Veroniky Lechovské nejsou kliničtí psychologové ke vstupu do této praxe motivováni. „Je to práce s dětmi, ale roli hraje i celá rodina a není to nijak zohledněné, ani finančně,“ vysvětlila na říjnovém sympoziu Zdravotnického deníku V ohnisku psychiatrie: Psychoterapie.
Slova Lechovské během debaty na téma psychologů v psychoterapii podpořil klinický psycholog a vedoucí psychoterapeutického centra Nákel Daniel Krejcar, který také vidí problém v motivaci. „S dětmi je mnohem více práce, mají často komplikované rodiče, vstupuje do toho policie, volají školní psychologové a tak dále. Je to spousta nepopulární agendy, která je pojišťovnou nezaplatitelná,“ uvedl. Podobný názor sdílel také psychiatr, psychoterapeut a vedoucí Katedry psychoterapie Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví Ján Praško Pavlov: „Je to velmi těžký a nevděčný obor, který není jen o psychiatrii. Patří do něj mimo jiné komunikace nejen s rodiči a školou, ale také orgánem sociálně-právní ochrany dětí.“
Alarmující situace v péči o dětské duševní zdraví
Podle náměstka ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny Jana Bodnára ale odpověď na otázku týkající se nedostatku dětských psychologů (a psychiatrů) není tak jednoduchá. Zdůraznil, že s podobnými výzvami se potýkají i jiné odbornosti, přesto je systém generuje. „Neplatí ani všeobecné klišé, že nemáme dostatek lékařů. Když se podíváme na evropská data, v počtu psychiatrů rozhodně nejsme na chvostu,“ uvedl a krizi dětské psychiatrie spojil s neatraktivností oboru a složitostí předatestačního vzdělávání.
Bodnár také připomněl, že u dětské psychologie se hůře sbírají data, podle kterých by se dala situace lépe hodnotit. „V otázce dětské klinické psychologie je to složitější než u pedopsychiatrie, protože VZP ČR samostatnou odbornost dětská psychologie nenasmlouvá, nicméně péče o dětské pacienty je nasmlouvána na přibližně 70 procent pracovišť klinických psychologů,“ vysvětlil.
Statistiky počtu vyšetření v dětské klinické psychologii podle jeho slov každoročně dynamicky rostou. „Je otázkou, co je příčinou. Nesporně má vliv diagnostika, to nemá smysl rozporovat. Na druhou stranu některými diagnózami, jako je autismus, to přediagnostikování úplně vysvětlit nelze. Je také zajímavé, že jsou poměrně malé požadavky odborné veřejnosti na klasifikaci onemocnění,“ sdělil a jako příklad uvedl závislost na sociálních sítích a virtuálním prostoru. „Je pro mě jako pro laika překvapivé, že tuto závislost nemáme vymezenou. Čekal bych, že na etablování těchto moderních závislostí, které mohou determinovat rozvoj dalších duševních onemocnění, bude odborná veřejnost více tlačit,“ dodal.
Pomůže nový vzdělávací program?
Tlačit lékaře do rozhodnutí věnovat se péči o dětské duševní zdraví už na začátku profesní cesty není podle Krejcara ideální. „Kdybychom příští rok zavedli striktní rozdělení na dětské a dospělé psychology, systém by zkolaboval, protože s dětmi by nikdo nepracoval. I já bych se toho ve 25 letech bál, protože tento obor nelze dělat jako somatickou medicínu, objektově. Potřebuje to člověka, který je osobnostně vyzrálý,“ vysvětlil. „Z osmdesáti procent se u atestace vyhazuje na dětských otázkách, ale na rozdíl od mladších kolegů jsem rád, že tam takové otázky jsou. Z dlouhodobého hlediska to dává možnost třeba ve 40 letech dozrát a říct si: ,Už se dětí nebojím a můžu s nimi pracovat‘, jako tomu bylo v mém případě,“ doplnil s úsměvem.
Na nový vzdělávací program specializačního vzdělávání oboru Klinická psychologie, který by mohl nabídku péče zvýšit, se čekalo přes deset let, až do letošního září. Do podoby promluvilo nejen ministerstvo zdravotnictví, ale také Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví nebo Iniciativa 23 (nezávislé a nepolitické sdružení klinických psychologů/žek a psychologů/žek ve zdravotnictví vzniklé za účelem prosazování změn ve stávajícím systému vzdělávání v oboru klinická psychologie a psychoterapie, pozn. red.).
Základní změnou je zkrácení vzdělávacího programu z pěti na čtyři roky. „Délku už neurčuje počet let, ale penzum povinností ke splnění. Samozřejmě se to nedá stihnout za dva roky, ale nemusí se už čekat tak dlouho jako dřív,“ vysvětlil vedoucí centra Nákel. Kromě této změny ale přišly i další, které podle něj tak pozitivní nejsou. Například bod přidaný ministerstvem, aby byly veškeré kroky předem podloženy smlouvou. „Není možné jít na stáž nebo seminář jinam, než tam, kde se nasmlouvaly. Úředně to chápu, ale technicky je to složité a v praktickém provozu nám to spíš překáží,“ dodal.
Další úskalí nového vzdělávacího programu jmenovala Lechovská: „Osobně vnímám negativně podmínku, že školitel, který zajišťuje seminář, musí mít na daném pracovišti úvazek. Dosud se využívali externí školitelé a nyní se to komplikuje. V praxi to znamená mít pod sebou více školenců. Na druhou stranu, pokud má zařízení klinických psychologů dostatek, tak je vzdělávání zajištěno na pracovišti a netříští se jinam.“
Dětská psychiatrie a psychologie odráží klima celé společnosti
Praško vidí zavedení nového programu nadějně. „Nyní se poměrně dost klinických psychologů v celé republice dostalo do přípravy v psychoterapii. Předpokládám, že během pár let jich hodně psychoterapeutickou atestaci dokončí, otevřou se nové možnosti a dostupnost ve zdravotnictví se zvýší,“ uvedl. I přes změnu ve vzdělávání slibující tok nových lidí by ale obor podle něj potřeboval další kroky ke zlepšení.
„Myslím si, že by měl být lákavější. Hodně záleží na lidech, kteří ho učí a přednáší, a také na místech, kde probíhají stáže. Aby lidé viděli, že je to hezká práce a nadchli se pro ni. U dospělé psychologie jsme schopni, i když ne ve všech zařízeních, takové prostředí vytvořit. Pak jsme ale u té dětské. Pokud systém adepty odradí už na začátku, později už tam nevstoupí,“ sdělil Praško s tím, že velký vliv má také to, jak o dětech přemýšlíme, a nastavení celé společnosti. „Všichni říkáme, jak se dětem musíme věnovat. Ale taky vidíme, že rodiče to nedělají. Společenské klima se pak určitým způsobem propisuje až do těch zařízení.“
Podle Krejcara hraje zásadní roli také vliv zaměstnavatele psychologů. „Z finančního hlediska pro něj není atraktivní podporovat klinickou přípravu dětských psychologů. Zcela upřímně – nejlepší model je zaměstnat psychologa ve zdravotnictví a nechat ho tak. Já kdybych jako zaměstnavatel neměl eticko-odborné hodnoty, nebudu vůbec motivovat své lidi do vzdělávání. Udržím si je tím, že jim dám více peněz, protože mi zároveň víc vydělají, nebudou potřebovat proplácet výcviky,“ řekl. Většina psychologů podle něj vstupuje do přípravy právě kvůli psychoterapii. Znamená to několikaletý výcvik, stovky hodin mimo zaměstnání a statisíce nákladů. „To musí nést zaměstnavatel, který pro to ale není nijak motivovaný,“ uzavřel s tím, že je nutné zamyslet se nad celkovým financováním vzdělávání zdravotnických pracovníků.
Ilona Hobzová
Foto: Radek Čepelák
