I když je komunikace jednou z klíčových dovedností zdravotníků, často je spojena s řadou obtíží, které mohou vést až k tomu, že pacienti nejsou schopni dodržovat potřebný léčebný režim, protože nechápou, co vlastně mají dělat. Podle American Medical Asocciation je jednou z příčin používání tzv. medspeaku, neboli jazyka, kterému sice rozumí sami zdravotníci, ale už ne jejich pacienti. Škody, které tímto neporozuměním vznikají, mohou být opravdu závažné, jak ukazuje například článek v žurnálu JAMA Insights.
Vcelku běžná situace v jakékoliv ordinaci. Lékař či lékařka sdělují diagnózu i následný léčebný postup, vše zapíší do zprávy, a tu předají pacientovi. Ten po pár minutách odchází a na první pohled byla jeho návštěva úspěšná – lékař mu určil jeho diagnózu i léčbu. Jenže pacient tak úplně nerozumí tomu, co ho čeká… Velmi pravděpodobně proto, že s ním bylo komunikováno jazykem, kterému sice rozumí sami zdravotníci a bez obtíží takto komunikují navzájem, ale pro běžného člověka srozumitelný není.
„Tento svého druhu med-speak“ (pozn. redakce – odborný jazyk zdravotníků) může stát v cestě spolurozhodování pacientů ohledně svého zdravotního stavu, a je třeba se mu vyhnout,“ upozorňuje na svých webových stránkách American Medical Association (AMA), profesní sdružení zastupující americké lékaře a lékařky, s tím, že existují komunikační metody založené na důkazech, které pomáhají snížit bariéru v komunikaci mezi zdravotníky a jejich pacienty.
To, že se nejedná o pouze akademickou otázku, dokazují data zveřejněná v odborném časopise AMA Journal of Ethics v roce 2017, podle kterých pouze 12 % dospělých Američanů a Američanek vykazuje dostatečně vysokou úroveň zdravotní gramotnosti, že jsou schopni dobře porozumět lékařským informacím. A nejde jen o předkládané informace, ale i to, jak dalece jsou pak lidé schopni učinit informované rozhodnutí ohledně svého zdravotního stavu. Mnohdy tak chybují jednoduše proto, že nerozumí tomu, co mají dělat. V případě správného dávkování léků pak pouze 9 % Američanů a Američanek má odpovídající znalosti, aby si byli opravdu jistí tím, že užívají správnou dávku.
„Základem zdravotní gramotnosti je schopnost vyhledávat, porozumět a používat informace o zdraví. Zdravotníci často předpokládají, že pacienti a jejich blízcí rozumí tomu, co jim bylo řečeno. Myslet si ale, že přikývnutí, ticho nebo dokonce „ano“ znamená porozumění, je špatně. Prázdný pohled je běžný v situacích, kdy je člověk ochromen a ve skutečnosti ukazuje na to, že došlo k přerušení komunikace,“ zdůrazňují ve svém článku Lara Killian a Margo Coletti pro AMA Journal of Ethics. Proto je podle nich naprosto nezbytné, aby došlo ke změnám v jazyku, který zdravotníci používají, směrem k lepšímu porozumění ze strany pacientů. Naopak tzv. med-speak posiluje vzdálenost a bariéry mezi pacienty a zdravotníky, protože pacienti vnímají, že se k nim informace dostávají v jazyku, kterým nerozumí a celkem pochopitelně se cítí vyloučeni.
Klíčem je srozumitelný jazyk
Jak mimo jiné ukazuje nedávno publikovaný článek v žurnálu JAMA Insights, škody způsobené tím, že pacienti (dostatečně) nerozumí tomu, co se jim zdravotníci snaží sdělit, mohou být opravdu závažné. Mimo jiné toto neporozumění může vést k „ovlivnění ochoty spolupracovat na prevenci, screeningových vyšetřeních a léčbě, podkopání vztahu mezi lékařem a pacientem, nárůstu úzkosti a zmatku,“ ale také k tomu, že veřejnost častěji přijímá informace z neověřených a nekvalitních zdrojů.
Důležitou roli hraje, jakým způsobem zdravotníci s pacienty komunikují, a tedy i to, jaký jazyk používají. V USA vznikl manuál Health Literacy Universal Precautions Toolkit, který vytvořila Agency for Healthcare Research and Quality (AHRQ) s cílem zlepšit komunikační schopnosti zdravotníků a současně zvýšit porozumění ze strany pacientů. Součástí tohoto manuálu jsou i zcela konkrétní doporučení na vhodné způsoby komunikace.
K nim mimo jiné patří používání jednoduchého srozumitelného jazyka, spolu s klidným a přátelským tónem hlasu: „Nepoužívejte lékařské termíny, ale použijte běžná slova, která byste použili k vysvětlení lékařských záležitostí svým příbuzným nebo přátelům.“ Vhodné je také sledovat, jaká slova používá pacient k popisu svých obtíží a pracovat s nimi, protože to jsou výrazy, kterým on sám rozumí. Od věci také není použití jednoduchých obrázků či 3D modelů bez přílišných anatomických detailů, které mohou téma názorně přiblížit.
Důležité je také ověřit si, zda pacient rozumí sdělenému a povzbudit ho v tom, aby se nebál zeptat. To může podle doporučení American Medical Associaton vypadat například takto: „Probrali jsme spoustu věcí. Co si chcete znovu projít?“ „Tato diagnóza je pro vás nová, a proto očekávám, že máte otázky. O čem přesně byste se chtěl/a dozvědět více?“
Kontrola toho, zda pacient pochopil lékařské sdělení, je na místě. Podle dat agentury AHRQ pacienti ještě během vyšetření zapomenou zhruba 40 až 80 % předložených informací a polovina z toho, co si zapamatují, není přesná. Proto je na místě ujistit se, zda rozumí, a to například dotazem, jak by svůj stav a následnou léčbu popsali svým blízkým.
Ludmila Hamplová
