Zdravotníci se při své práci mohou velmi snadno ocitnout na tenkém ledě. Mnozí si to ale v řadě případů vůbec neuvědomují. Až před soudem tak mohou zjistit, že nesou vinu či spoluvinu, případně nejsou schopni na základě důkazů soud přesvědčit, aby je zprostil odpovědnosti. Tomu, na čem stojí právní odpovědnost a v jakých případech zdravotníci riskují zákaz činnosti či peněžitý trest, se věnoval vedoucí Katedry zdravotnického práva na Právnické fakultě UK Petr Šustek na konferenci Bez sester to nejde – největší problémy a hledání řešení, kterou pod záštitou sněmovního zdravotnického výboru uspořádaly 30. ledna poslankyně ANO Ivana Mádlová a Věra Adámková.

„Otázka právní odpovědnosti stojí na tom, co je možné spravedlivě po konkrétním zdravotnickém pracovníkovi požadovat, aby věděl, a s ohledem na to, že to ví, tak aby podle toho činil,“ uvádí Petr Šustek.

Co to znamená? Pokud například sestra podá na základě ne příliš jasného zápisu lékaře léky chybně a pacient bude mít vážné zdravotní následky, bude pro orgány činné v trestním řízení, případně soud v občanskoprávním řízení, rozhodující, zda je možné po sestře spravedlivě požadovat, aby věděla, že podáním léku pacientovi přivodí těžkou újmu na zdraví či smrt, a aby ordinaci lékaře ve chvíli, kdy by ji vnímala pro pacienta jako život ohrožující, negovala. Zároveň vyvstává otázka, co je či není lege artis postup, neboli, slovy zákona o zdravotních službách, náležitá odborná úroveň. Podle zákonné definice přitom jde o „poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“.

„Co je tedy možné spravedlivě po sestře požadovat? To, co by měla znát, jakou má zkušenost a co je obsah jejího vzdělání. Pokud má za sebou zdravotnický pracovník například zkoušku z farmakologie, je spravedlivě možné požadovat, že by v případě, kdy je ordinace zdravotně závadná, nebo ji špatně pochopí, měl vědět, že jde o non lege artis postup. Pak se nedá říci, že by za tento postup nebyl odpovědný,“ nastiňuje Šustek s tím, že zde nehraje roli pouze kompetenční vyhláška, ale i vzdělání a zkušenost daného zdravotníka.

Každý sám za sebe

Podobně v případě, kdy sestra podala pacientovi analgetikum, na které byl alergický a v důsledku podání léku zemřel, není možné svést vinu jednoznačně na lékaře. Pokud je záznam o alergii ve zdravotnické dokumentaci, je spravedlivé po sestře požadovat, aby o tom věděla – tudíž je za vinu spoluzodpovědná, i kdyby lékař lék nesprávně ordinoval.

„Zapomeňte přitom na soudružnost zdravotnických pracovníků. Čest výjimkám, ale moje zkušenost je taková, že když jde o problém, každý hájí sebe,“ říká k tomu Petr Šustek.

Mohlo by vás zajímat

Většímu riziku se pak sestra (nebo jiný zdravotník) vystavuje ve chvíli, kdy vykonává činnosti mimo kompetenční vyhlášku, čímž se dostává do šedé zóny. „Je to ale primárně porušení vyhlášky. Vždycky se bude zkoumat, jestli, pokud sestra dělá úkony mimo její kompetence, způsobily pacientovi újmu – bude se tedy zkoumat obsah jejího postupu, jestli to bylo či nebylo správné. Bez dalšího se tedy nedá říci, že jít mimo kompetenci znamená za každou cenu právní odpovědnost v tom nejhorším slova smyslu. Nicméně se sestra vystavuje riziku, že se případ bude posuzovat přísněji. Nejde přitom jen o střet kompetencí mezi sestrami, ale v praxi se setkáváme často s tím, že si některé sestry berou i kompetence za lékaře,“ konstatuje Petr Šustek.

Ve hře jsou přitom dva druhy odpovědnosti. Ta první je trestní, jež jde primárně po fyzických osobách, tedy zdravotnících, kteří nejčastěji dostávají trest v podobě zákazu činnosti a peněžitý trest. Častější jsou ovšem žaloby za újmu na zdraví či odčinění po usmrcení, kdy může jít o miliony (v rámci ztížení společenského uplatnění je za totální vyřazení ze života 400násobek průměrné mzdy, tedy cca 16 milionů korun). V tomto případě je ale zdravotník, který je na vině či spoluvině, chráněn 4,5násobkem své mzdy. Tuto částku po něm zaměstnavatel může chtít, zbytek je ale už na zaměstnavateli (resp. na pojišťovně).

Důležitost dokumentace

„Z hlediska závažné právní odpovědnosti vidím jako nejbolestivější to, že sestra pracuje s některými znalostmi a dovednostmi, které ale znamenají i její právní odpovědnost. Trochu bych to přirovnal i k začínajícím lékařům, kteří k některému jednání v rámci své profese přistupují až s naivitou. Mají totiž pocit, že za všechno odpovídá jejich nadřízený. Tak to ale není. Opět platí, co je možné spravedlivě po člověku s daným vzděláním a zkušenostmi požadovat,“ podtrhává Petr Šustek.

Takový mediálně známý případ se stal ve FN Plzeň, kde mladá lékařka několik měsíců po absolvování lékařské fakulty u pacienta s bolestmi na hrudi provedla EKG, které přečetla jako fyziologické, a bez konzultace s nadřízenou ho pustila domů. U soudu pak znalec – profesor kardiologie – uvedl, že pokud by student daný kardiozáznam u zkoušky nepřečetl jako patologický, vyhodil by ho. Po mladé lékařce tak bylo možné spravedlivě požadovat, aby bez ohledu na krátké zkušenosti postupovala správně.

Na závěr je třeba z hlediska práva podtrhnout důležitost dokumentace. „U každého soudu, ať už je občanskoprávní nebo trestněprávní, to funguje tak, že si nejdete pro spravedlnost nebo pro pravdu – jdete si pro rozhodnutí, které je realizováno na základě důkazní pravdy. Co neprokážete, jakoby se nestalo. To je důležité i z hlediska kompetencí. Je třeba pracovat se zdravotnickou dokumentací, která je pak také tou největší záchranou,“ dodává Petr Šustek.

Michaela Koubová