Léčba světlem, odnaučování strachu z pavouků či výšek pomocí virtuální reality nebo muzikoterapie – to jsou možnosti, jež pacientům nabídne Centrum duševní rehabilitace, které včera v Berouně otevřel AKESO holding. Prostředí je postaveno tak, aby podporovalo destigmatizaci, takže by se v něm pacienti měli setkávat s ostatními lidmi. Zdravotnický deník prošel celým areálem a představí vám, jaké inovativní přístupy nové centrum nabízí.
Takhle si většina z nás psychiatrickou kliniku nepředstavuje. Když vstoupíte do atria Centra duševní rehabilitace, pětipatrové budovy o 25 tisících metrech čtverečních, spatříte olivovníky, vodopád a pohled prosklenou střechou na nebe. Na protějším svahu navíc vyrůstá vinice, kterou budou pacienti v rámci své terapie obhospodařovat. Krom toho je pro ně připraveno i speciální terapeutické zázemí, kde se například budou moci zdokonalit ve svých kulinářských schopnostech ruku v ruce s tím, aby zvládali celý proces okolo v podobě plánování, nákupu a zacházení s penězi (tzv. nutriční terapie). Nechybí zde ani místnost pro muzikoterapii včetně nahrávacího studia, kinosál, který se bude využívat také pro dramaterapii, nebo bazén, kde pacienty techniky plavání naučí zkušený trenér.
„Výrazným a dominantním prvkem celé stavby je dvorana, která dává ráz a atmosféru našemu centru. V areálu nechybí ani kavárna, kinosál, sauna, bazén, tělocvična nebo prostory pro širokou škálu terapií,“ přibližuje náměstek pro projektové řízení AKESO holdingu Pavel Scholz.
Zcela unikátní je i způsob osvětlení celého centra. To respektuje přirozené biorytmy a navozuje i v pokojích atmosféru odpovídající určité části dne. Pomoci to může například pacientům trpícím poruchami spánku, depresemi i dalšími duševními nemocemi. O tom, jak toto osvětlení na pacientských pokojích funguje, jsme se sami přesvědčili – a s překvapením jsme zjistili, že zatímco v jednom pokoji nás v průběhu odpoledne čekal ranní úsvit, v jiném panovala hluboká noc. V celé budově je téměř 1900 světel, která se dají nastavit dle individuální potřeby jednotlivých pacientů i personálu. Zatímco pacienti tedy například v noci budou mít nastavený režim tak, aby, i když jdou třeba na toaletu, bylo rozsvícené světlo velmi tlumené a nenarušilo jim pak spánek, personál si při noční může nastavit intenzitu světla tak, aby vydržel celou službu bez problémů na nohou.
Vedle toho mají navíc někteří pacienti indikovanou terapii světlem ve speciální fototerapeutické místnosti. Když v ní lékaři nastaví 20 tisíc luxů, najednou si budete připadat jako na letní pláži z moře – a podle toho se začnete i cítit.
Další terapií, která umí zaskočit i člověka bez duševního onemocnění, je virtuální realita. Ta je jako dělaná pro lidi s fobiemi, jako třeba z pavouků či výšek, ale pomáhá i třeba lidem s posttraumatickou stresovou poruchou – dokáže je totiž navyknout v bezpečném prostředí na stresovou situaci. Jedni z prvních pacientů, kteří se takto začali léčit, byli vojáci z Iráku. Platí totiž, že PTSP má až 60 či 70 procent z nich. Díky virtuální realitě, která je v různých levelech zavede do stresových situací z války, aniž by opustili bezpečné prostředí, se tak postupně mohou svého problému zbavit. Podobně dokáže virtuální realita pomoci také u širokého spektra dalších poruch – a u fobií má stejné výsledky jako zkušený odborník.
Terapie s příběhem
Centrum přitom bude pečovat jak o akutní pacienty, tak o ty, kteří budou potřebovat terapeutický pobyt. Ten by měl trvat šest týdnů. Kolik z dvou set lůžek ale bude určeno pro akutní a kolik pro „plánované“ pacienty, zatím není jasné – ukáže to až praxe.
To, jakým terapiím se bude pacient během svého pobytu v centru věnovat, přitom bude záležet na něm. „Projít vším, co tu máme, ani nemusí stihnout. Když třeba půjde na arteterapii a bude chtít domalovat obraz, tak není důvod posílat ho jinam. Jde o proces – všechno by mělo být příběhové. Odnese si třeba to, že se konečně naučí plavat prsa s dýcháním do vody, vyrobí hrneček či namaluje obraz, a to si spojí s terapií,“ vysvětluje neurolog David Pánek, který nás Centrem duševní rehabilitace prováděl.
Prostředí centra by také mělo fungovat destigmatizačně v tom smyslu, že sem budou běžně přicházet i lidé zvenčí. Jídelna bude společná i pro pacienty z vedlejší rehabilitační nemocnice (plus samozřejmě personál), a i některé služby budou moci využívat další lidé. Například posilovna by měla fungovat v režimu, kdy ji bude moci ve vytyčených časech komerčně využívat veřejnost.
Součástí centra jsou také dvě stanice akutní péče, tři stanice specializované psychoterapeutické péče, ambulance pro specializované služby v oblasti duševního zdraví včetně adolescentů a práce s rodinou či tři denní stacionáře a prostory pro multidisciplinární plánování s komunitními službami.
„Cílem centra je poskládat péči tak, aby každá její část měla smysl v pacientově příběhu. Konkrétně to znamená, že program bude celodenní a pacient bude mít skupinovou terapii, návazné programy a podle potřeby pak individuální terapii. Na rozdíl od běžné péče ale chceme, aby byl program vytvářen cíleně pro konkrétní problém. Na péči v CDR bude navazovat dlouhodobá péče o pacienta v rámci stacionární, ambulantní i terénní péče,” popisuje běžný den pacienta v novém zařízení profesor Ján Praško, který stojí za zrodem myšlenky a tvorbou plánu péče a systému medicínských programů Centra duševní rehabilitace.
„Člověk v nouzi, který je po celý den zavřený bez jakékoliv aktivity v jednom pokoji a občas zavítá do místnosti pro skupinovou terapii, nemá ideální podmínky. Náš projekt proto počítá s velkým množstvím aktivit, protože jak známo, aktivita snižuje stres a pozitivně ovlivňuje, jak se člověk cítí,“ uzavírá majitel AKESO holdingu Sotirios Zavalianis.
Text a fotografie: Michaela Koubová a Jakub Němec
