Schopnost vcítit se do pacienta a porozumět jeho situaci je pro zdravotníky jednou z klíčových dovedností. Pokud jim chybí dostatek empatie, mohou se rozhodovat necitlivě a v konečném důsledku ohrozit zdraví i životy svých pacientů. Nová studie publikovaná v žurnálu BMC Medical Education v tomto ohledu ukazuje na znepokojivý trend už u studentů a studentek lékařských fakult. Empatie u nich totiž klesá již během studia.
Empatie u zdravotníků je bezpochyby jednou z naprosto základních dovedností, která přímo ovlivňuje nejen to, jak se pacienti cítí, ale i jaký je jejich zdravotní stav. Empatický přístup ze strany zdravotníků dokáže snížit vnímání bolesti pacientem a zvýšit jeho celkovou spokojenost, když se setkává se zdravotnickým systémem. Realita je však mnohde zcela jiná a nedostatek empatie může mít tragické následky.
„Nedostatek empatie ve zdravotnictví může být katastrofální. Ve Spojeném království došlo mezi lety 2005 až 2009 ke stovkám úmrtí, kterým bylo možné předejít… Zpráva, která zkoumala příčiny selhání, zjistila, že ke katastrofě přispěl nedostatek empatie,“ vysvětluje ve svém článku pro web The Conversation profesor Jeremy Howick z University of Leicester. „V nedávné době došlo v nemocnicích v Shrewsbury a Telford k desítkám zbytečných úmrtí novorozenců a matek. Zpráva Ockendenové (vládní report týmu, který vedla porodní asistentka Donna Ockendenová – pozn. red.), která zkoumala příčiny úmrtí, ukázala, že nedostatek empatie situaci ještě více zhoršil,“ dodal expert, jenž vedl studii nedávno publikovanou v BMC Medical Education na téma vývoj empatie u studujících medicíny v průběhu jejich studia.
Zbytečná úmrtí dětí i matek
V tomto konkrétním případě pět let trvající vyšetřování zahrnující celkem 1 600 porodů, které proběhly v zařízeních spadající pod Shrewsbury and Telford Hospital Trust, odhalilo velké systémové selhání. Ukázalo se, že se nejednalo o selhání jednotlivců, ale nefunkčnost celého systému péče o těhotné a rodící ženy a jejich novorozené děti v celém regionu. „Dopady úmrtí nebo závažných zdravotních komplikací, k nimž došlo v důsledku porodní péče, nelze podceňovat. Dopady na životy rodin a jejich blízkých jsou hluboké a trvalé,“ uvádí Donna Ockendenová v úvodu své zprávy. Tito lidé totiž mohli žít, pokud by se jim dostalo potřebné zdravotní péče. „Důvody těchto selhání jsou jasné. Nebyl dostatek personálu, chybělo průběžné vzdělávání, chybělo potřebné vyšetřování a správa zdravotní péče v regionu, a současně zde panovala kultura nenaslouchání rodinám. Úřady měly sklon vinit matky za vlastní špatné výsledky, někdy dokonce za jejich smrt,“ shrnuje zpráva.
Teoreticky by už studenti a studentky medicíny měli být vzděláváni v tom, jak rozvíjet svou empatii a následně empaticky přistupovat ke svým pacientům. Obecně britský General Medical Council (veřejný orgán, který ve Velké Británii vede oficiální registr lékařů – pozn. red.), jenž mimo jiné stanovuje standardy pro vzdělávání na lékařských fakultách, tvrdí, že empatie je dokonce jedním z ústředích bodů celé strategie medicínského vzdělání. Skutečnost je však značně odlišná, jak ukazuje analýza zaměřená na to, jak se mění schopnost empatie u studentů a studentek lékařských fakult, která byla nedávno publikovaná v BMC Medical Education.
Změna empatie při přechodu od teorie k praxi
Tato analýza zahrnující celkem 16 kvalitativních studií, z toho většinu z Evropy a Severní Ameriky, zkoumala, proč a případně jak klesá míra empatičnosti ze strany mediků a mediček. „Je známo, že empatie tlumí bolest u pacientů, zlepšuje jejich celkovou spojenost s péčí a chrání lékaře před vyhořením. Jedná se to nákladově efektivní opatření s ohledem na jednu ze studií porovnávající sice delší, ale empatické konzultace, se standartním způsobem vyšetření. Na základě důležitosti tohoto tématu bychom mohli doufat, že se míra empatie na lékařské fakultě zvyšuje. Přesto úroveň empatie mediků klesá spolu s tím, jak postupují během studia,“ upozorňuje profesor Howick.
Podle analýzy, kterou Howick provedl se svým týmem, dochází u studentů medicíny ke změně z hlediska schopnosti empatie a jejích projevů v okamžiku, kdy přechází od teoretického studia k praktickému. V tu chvíli se podle zmiňované práce setkávají se „skrytou osnovou“. „Skrytá nebo neformální osnova byla definována jako jemný neformální vliv na studenty, kteří jsou (někdy) svědky neempatického chování u svých vzorů, jednání pod vlivem nedostatku času, upřednostňování biomedicínských znalostí a cynismu jako strategie ke zvládání situace,“ konstatuje autorský tým.
Právě „odkoukání“ chování od vyučujících i starších kolegů spolu s tím, že se medici a medičky setkávají s náročnými případy, vede podle analýzy k „desenzibilaci“ a cynismu. To pak ještě více snižuje míru empatie. Jinými slovy, studenti medicíny se během svého studia naučí zvládat pracovní situace tak, že ztratí část své schopnosti empatie. To je ještě více posilováno tím, jak se chovají jejich starší a zkušenější kolegové. Nicméně sami autoři této analýzy uznávají, že jejich práce má své limity, jednak proto, že primárně zahrnovala studie z Evropy a Severní Ameriky, a současně proto, že tyto studie vykazovaly jistou míru zkreslení. I tak je ale podle autorského týmu důležité vnímat, že se téma poklesu empatie i zdůvodnění v podobě „skryté osnovy“ opakovalo ve většině z nich.
Trénink empatie prohozením role lékaře a pacienta
Podle profesora Howicka by neměla zmiňovaná analýza končit pouhým konstatování popisu nevyhovujícího stavu, ale naopak aktivní snahou o jeho zlepšení. Tím, že tato práce ukázala na příčiny nedostatku empatie, umožňuje také připravit lépe cílené programy, které naopak budou míru empatie mezi studenty medicíny i zdravotnickým personálem následně zvyšovat.
K takovým funkčním intervencím patří podle něj například to, že „jdete v botách pacientů“. Medici stráví noc na pohotovosti či různě simulují různé možné situace, se kterými pacienti přicházejí. „Pokud studujícím poskytnete zkušenost, jaké to je být pacientem, získáte empatičtější perspektivu,“ dodává Howick.
Zásadní podle něj je, aby součástí vzdělání bylo i rozšíření biomedicínského pohledu na pohled komplexnější, který zahrnuje jak pohled psychologie, tak dalších sociálních věd. „Pacienti jsou stále komplikovanější a za svými lékaři přichází s provázanými psychickými, sociálními a zdravotními problémy. Biopsychosociální model je tak vhodnější pro pochopení i léčbu těchto pacientů,“ uzavírá Howick s tím, že nezbytností jsou také tréninky vhodné komunikace, jejichž kvalita se však mezi jednotlivými fakultami zásadně liší.
Ludmila Hamplová
