Podnikatel, nebo zaměstnanec? Více svobody a samostatnosti, nebo raději zázemí větší organizace bez starostí s administrativou, provozem či dokonce opravou rozbité toalety? Která cesta je pro mladé lékaře či lékárníky lepší či výhodnější? Jednoznačná odpověď neexistuje a hodně záleží na konkrétní příležitosti i individuálním nastavení člověka, shodli se diskutující na konferenci MediDays 2023, kterou společně uspořádali Mladí lékaři a Mladí lékárníci. Samostatná praxe nepředstavuje ani žádné zvláštní finanční riziko, tvrdí předsedové sdružení praktiků a ambulantních specialistů Petr Šonka a Zorjan Jojko. To však neplatí v případě nezávislých lékáren.
Co je lepší: práce v korporátní síti zdravotních služeb, nebo podnikání ve zdravotnictví na vlastní pěst? Obojí má své výhody a nevýhody, hodně záleží i na osobním nastavení daného člověka, vyplynulo z diskuse, kterou k tématu uspořádali v rámci konference MediDays 2023 Mladí lékaři a Mladí lékárníci.
„Já jsem celoživotní zaměstnanec a vyhovuje mi to,“ zahájila výměnu názorů Jana Vyskočilová z plicního oddělení Kliniky sítě EUC v Plzni. Je dobré přijít domů a vědět, že se o papíry stará někdo jiný, pochvaluje si. „Nevýhoda ovšem je, když netrefíte na dobrého šéfa. S tím se pak těžko něco dělá,“ dodává.
„V EUC mám za sebou provozní, personální i právní servis, automatizované procesy. Mám tak větší prostor věnovat se pacientovi,“ doplňuje ji ředitel EUC Lékárny Marek Cita. A zdůrazňuje finanční jistotu. Současný lékárenský trh je totiž již poměrně saturovaný a najít prostor a finance na otevření nové lékárny je velmi složité. „Zároveň u nás také vzniká řada projektů, do nichž se mohou zaměstnanci zapojit. Nabízíme tak příležitosti i pro osobní rozvoj,“ upozorňuje.
„Ve své lékárně mám ale naprostou svobodu. Nemusím se nikoho ptát, co v lékárně mít a jak pracovat,“ reaguje na Citu viceprezident České lékárnické komory Martin Kopecký, samostatně podnikající lékárník a provozovatel tří lékáren v Zábřehu a Mohelnici s celkem patnácti zaměstnanci. „Tito lidé vědí, pro koho vydělávají a kdo je hodnotí. Naše odpovědnost za chod podniku je vzájemná,“ zdůrazňuje.
Nevýhoda, která může i bavit
Svobodu ve své práci zdůrazňuje i Petr Šonka, předseda Sdružení praktických lékařů ČR (SPL), který již dvacet let vede privátní praxi v Přešticích u Plzně. „Dnes je to nicméně již týmová praxe tří lékařů s devíti zaměstnanci,“ upřesňuje. Praktický lékař by měl podle něj na základě smluvních podmínek se zdravotní pojišťovnou pracovat pět dní v týdnu minimálně 25 ordinačních hodin. „Více než 70 procent lékařů nabízí třicet hodin i více. Více už dělat ale nejde, nějaký čas zabere administrativa,“ vysvětluje.
Šonka připouští, že vedení samostatné praxe přináší odpovědnosti a povinnosti navíc – administrativní i organizační. „To je asi největší nevýhoda, ale mě to třeba baví,“ konstatuje. Jiní s tím však mohou mít problém, a proto SPL nabízí prostřednictvím své servisní organizace podporu v důležitých činnostech spjatých s provozem lékařských praxí za garantovaných a férových podmínek. „Je to služba hrazená, ale nic, co by praxe neutáhla,“ zdůrazňuje Šonka.
„Mně vadí velké kolektivy, jako samostatný lékař si o všem rozhoduji sám,“ doplňuje svého kolegu Zorjan Jojko, šéf Sdružení ambulantních specialistů ČR s vlastní kardiologickou praxí v Praze. Také SAS nabízí svým členům podporu při vedení samostatné praxe, i když Jojko administrativu jako problém nevnímá. „Ano, na začátku je hodně práce, ale když se to po dvou či třech letech naučíte, tak ani nevnímáte, že vás to nějak časově obtěžuje,“ konstatuje Jojko. „A každý den spím ve své posteli,“ naráží na svoji zkušenost z velké fakultní nemocnice. Svůj pracovní úvazek popisuje jako třicet hodin v pěti dnech, většina specialistů ale podle něj pracuje déle. „Při stabilním systému nevidím se samostatnou praxí problém,“ uzavírá.
Tato samostatnost se však může stát nevýhodou v případě, že lékař potřebuje, ať již z jakéhokoli důvodu, svoji ordinaci na čas opustit. „Praktický lékař může bez zástupu zavřít ordinaci maximálně na tři dny. Jsme ale zvyklí se zastupovat, prakticky všichni praktici se párují,“ vysvětluje Šonka. Navíc současným trendem v oblasti primární péče jsou podle něj sdružené praxe. „Ordinace o jednom doktoru a jedné sestře pomalu mizí. Jde se cestou týmových praxí, kdy spolu spolupracují tři či čtyři lékaři. Zástup se pak nemusí tolik řešit.“ Sdružená praxe navíc umožňuje i větší investice do přístrojového vybavení. A pokud si takový tým sedne i lidsky, je to jednoznačná výhoda. „U nás dnes prakticky nemáme již žádnou personální fluktuaci,“ pochvaluje si Šonka.
„Nám stačí nahlásit zástup pro akutní případy, pokud jsme mimo ordinaci více než sedm dní. Ten zástup může být kdekoli v ČR, ale samozřejmě se snažíme, aby šlo o blízkou ordinaci,“ popisuje praxi v ambulantním sektoru Jojko.
Šonka i Jojko připouštějí, že někomu může chybět kolektivní práce, při samostatné praxi je lékař na svého pacienta sám. „Takovým praktikům se však nabízí možnost zapojit se do urgentních příjmů v nemocnicích. Velmi ale záleží na tom, kolik má sám zaregistrovaných pacientů,“ říká Šonka.
Ambulantním specialistům Jana Vyskočilová doporučuje, aby docházeli i na klinickou praxi do nemocnic. „I v ambulanci můžete mít klinický den. Naše klinika to umožňuje. V ambulanci může člověk časem dospět k pocitu, že všechno už ví a umí a nemá potřebu se vzdělávat. Je proto dobré ponechat si i klinickou část, aby pořád zůstal v obraze,“ je přesvědčená lékařka. U chirurgických ambulancí se navíc ve smlouvách počítá s jedním chirurgickým dnem automaticky, doplňuje Zorjan Jojko.
Samostatná praxe není žádný rizikový byznys
Samostatná praxe praktického lékaře rozhodně nepředstavuje rizikový byznys, tvrdí Šonka. „Primární péče se po letech nezájmu konečně dostala do pozornosti zdravotních pojišťoven i ministerstva zdravotnictví,“ vyzdvihuje. Pokud mladý lékař přejímá již zavedenou praxi, budoucí příjem si lze podle něj snadno odvodit. Pokud ale otvírá zcela novou ordinaci, velmi záleží na lokaci. Tam, kde je praktických lékařů dostatek, totiž hrozí riziko, že zdravotní pojišťovna již nebude chtít uzavřít další smlouvu. „Rozhodně bych tedy nedoporučoval otevírat novou ordinaci v Praze. Ale třeba v dojezdové oblasti do třiceti kilometrů již ano,“ radí Šonka. V oblastech, kde praktici chybí, je naopak téměř jisté, že o příjmy nebude nouze. Zdravotní pojišťovny jim nabízejí štědré bonifikace a nové pacienty lékař zaregistruje velmi rychle.
Ani mladý ambulantní specialista nemusí mít podle Jojka finanční obavy, zejména pokud přebírá zavedenou praxi. „Dnes je trh již poměrně transparentní, mnoho informací lze dohledat na internetu,“ vysvětluje. Zdravotní pojišťovny mají totiž za povinnost zveřejňovat úhradové dodatky, takže lze snadno zjistit, kolik jednotlivé praxe vydělaly například v roce 2021. Vyšší obraty přináší přístrojové vybavení, které ovšem může být náročnější na počáteční investice a další náklady spojené například s další místností a personálem. „Jako kardiolog v Praze si ale nemohu dovolit příliš přístrojově zaostávat ve srovnání s fakultními nemocnicemi,“ upozorňuje lékař.
Jojko ani Šonka rozhodně nedoporučují vystupovat ze systému veřejného zdravotního pojištění. „Česká populace je zvyklá platit zdravotní pojištění, ale není zvyklá platit u lékaře, respektive platí jen za něco. Pokud nemá lékař smlouvu s pojišťovnou, je to velké omezení, nemůže ani předepisovat léky,“ podotýká Jojko. A Šonka zdůrazňuje, že všeobecný praktický lékař je nízkoprahové zařízení. „Vůbec si jeho fungování mimo systém veřejného zdravotního pojištění nedovedu představit. Navíc již ani nejsme limitovaní, co se týče úhrad. Co uděláme, to se nám zaplatí,“ konstatuje.
Šonka připomíná, že příjmy praktiků představuje kombinace kapitační platby (v průměru 65 korun na pacienta, u seniorů je to více) a platby za provedené výkony, jako například preventivní prohlídka, screening či přístrojové vyšetření. „Kapitace dává jistotu, že budete mít na platy, výkon zase motivuje k vyšší aktivitě,“ vysvětluje předseda SPL, který by si přál, aby lékařů žijících jen z kapitace ubývalo. „Pokud ale má někdo v Aši zaregistrovaných čtyři tisíce pacientů, tak skutečně nestíhá nic než jen poskytovat základní péči. S tím ale právě mohou pomoci sdružené praxe,“ dodává. Praktickým lékařům se ještě nabízí i komerční příjem, například z pracovně-lékařské péče mimo ordinační hodiny.
Neuvažuji, že bych měnil
Na rozdíl od samostatné praxe lékaře to má mnohem těžší mladý lékárník. Otevřít vlastní nezávislou lékárnu je v dnešní době docela riziko, jak již bylo zmíněno. Objem finančních prostředků v sektoru se dlouhodobě příliš nemění, naopak náklady a inflace stoupají.
Jak se za posledních patnáct let změnilo hospodaření malé lékárny, popsal Martin Kopecký. „V roce 2006 byly náklady na provoz lékárny se dvěma lékárníky, jednou farmaceutickou asistentkou (laborantem) a jedním pomocným personálem 150 tisíc korun měsíčně. Na to jsem potřeboval obrat zhruba 882 tisíc korun. Dnes jsem na dvojnásobku nákladů,“ vypočítává Kopecký. V současné době potřebuje podle svých slov vydělat na provoz stejné lékárny 300 tisíc a obrat zhruba 1,45 milionu korun, aby neskončil ve ztrátě. „Do lékárny musí za měsíc přijít minimálně tři tisíce lidí, to je přibližně 1 800 receptů a 2 200 volných prodejů, zhruba 90 až 100 receptů denně. Pokud bych chtěl ale vydělat, muselo by to být více,“ dodává.
Podnikání v lékárenství tak s sebou nese poměrně vysoké riziko, zvláště v současné době. Z jeho pohledu je však vyváženo zmíněnou svobodou. „Rozhodně neuvažuji o tom, že bych něco měnil,“ uzavírá Kopecký.
Helena Sedláčková
