I když Češi a Češky považují duševní zdraví za důležité, ve chvíli, kdy se u nich objeví problémy, drtivá většina z nich nevyhledá odbornou pomoc, byť ji potřebují. Mnohdy se oni sami i jejich blízcí trápí celé roky, ačkoliv by nemuseli. Na vině je nízká gramotnost v oblasti duševního zdraví, velká stigmatizace lidí, kteří žijí s diagnózami duševního onemocnění, ale i psychiatrie jako takové. Bariérou je i nedostatečná dostupnost potřebných odborných služeb či jejich nerovnoměrné zastoupení napříč regiony. Upozorňuje na to projekt Česko v datech.
Nedůvěra široké a bohužel i části odborné veřejnosti vůči profesionálům v oblasti péče o duševní zdraví je jednou z řady bariér, které brání tomu, aby se lidé s psychickými problémy léčili a vedli kvalitnější život. Česká společnost stále žije v zajetí mnoha mýtů o duševním zdraví i psychiatrii jako takové a navzdory různým projektům v oblasti destigmatizace, stát se psychiatrickým pacientem je pořád spojeno s mnoha obtížemi. Ať už v osobním nebo profesním životě. Důsledky jsou děsivé. Většina lidí, kteří v Česku žijí s duševním onemocněním, se neléčí, i když léčba existuje. Nebo se sice léčí, ale nevhodně. Například místo antidepresiv tak dostávají výrazně rizikovější anxiolytika.
„V Česku existuje významná mezera mezi potřebou léčby a její skutečnou konzumací. Podle analýzy dat z populační studie Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) není léčeno až 83 % jedinců, kteří splňují kritéria duševní poruchy. Pro představu, žádné psychiatrické nebo psychologické služby nevyužívá 61 % nemocných s poruchami nálady, 69 % s úzkostnými poruchami, 77 % s poruchami vyvolanými návykovými látkami a dokonce 93 % jedinců zneužívajících nebo závislých na alkoholu,“ vysvětlil pro projekt Česko v datech profesor Pavel Mohr, náměstek pro léčebnou péči v NÚDZ, s tím, že tato mezera v léčbě se díky osvětě, mimo jiné i v souvislosti s důsledky pandemie, kdy se duševní zdraví stalo veřejným tématem a projekty v oblasti destigmatizace, zmenšuje, ale stále existuje. Mnohdy pak i ti, kteří překonají předsudky i ostych a chtějí se léčit, naráží na omezené kapacity v oborech psychiatrie a psychologie.
Od osobního po strukturální stigma
Duševní onemocnění patří k vůbec nejběžnějším zdravotním problémům. Podle Světové zdravotnické organizace je deprese jednou z nejčastějších příčin invalidity a sebevražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí u lidí ve věku 15 až 29 let. Lidé se závažnými psychickými onemocněními pak umírají předčasně, mnohdy až o dvacet let dříve. Navzdory četnosti výskytu duševních onemocnění existuje obrovský rozdíl mezi tím, kolik lidí žije s nemocí a kolik z nich se skutečně léčí.
„Důvodů, proč lidé v případě psychických potíží nevyhledávají odbornou pomoc, je několik. Jednak je to nedostatečná gramotnost v oblasti duševního zdraví a základní orientace v symptomech naznačujících jeho zhoršování, velká stigmatizace lidí s diagnózami duševního onemocnění, ale i oboru psychiatrie obecně a v neposlední řadě i nedostatečná dostupnost odborných služeb či jejich nerovnoměrné zastoupení v rámci jednotlivých regionů v ČR,“ upozorňuje Slavomíra Pukanová, koordinátorka aktivit destigmatizace iniciativy Na rovinu a vedoucí pracovní skupiny Prevence a výzkum stigmatu v Národním ústavu duševního zdraví.
„Mnoho lidí zneklidňuje představa, že by museli navštívit psychiatra a případně užívat psychiatrické léky. Tato obava je do značné míry opodstatněná vzhledem k tomu, jak společnost v ČR (laická, ale i odborná) stigmatizujícím způsobem přistupuje k lidem s duševním onemocněním v osobním i profesním životě,“ dodává s tím, že předsudky a polopravdy ve spojitosti s nedostatečnými objektivními informacemi o duševních onemocněních, které stojí za procesem stigmatizace, se projevují ve všech oblastech života a na všech úrovních ve společnosti.
Mohlo by vás zajímat
Existuje tzv. strukturální stigma, tedy nedostatečné financování péče služeb o duševní zdraví ze státního rozpočtu ve srovnání s jinými oblastmi zdravotnictví, veřejné stigma, tedy způsob, jakým způsobem se na veřejnosti mluví a v médiích zobrazuje toto téma (nebezpeční, nevypočitatelní, líní, divní… často ve spojitosti s tragickými událostmi) a sebestigma, což jsou zvnitřněné předsudky okolí samotnými lidmi s duševním onemocněním o jejich neschopnosti a nedostatečnosti (nebudu pracovat, to nezvládnu a zase selžu…). Poslední oblastí je přenesené stigma, jež se dotýká všech, kteří s lidmi s duševním onemocněním žijí nebo pracují („to je divná rodina, mají syna s bipolární poruchou“, psychiatrů, sociálních pracovníků a jiných profesí „normální člověk by to nedělal“).
To vše se negativně podepisuje na životě lidí, kteří žijí s diagnózou duševních onemocnění v mnoha oblastech. „Například v zaměstnání, při poskytování zdravotní péče, kdy dochází k takzvanému zastiňování fyzických potíží, kdy lékař mnohdy automaticky i fyzický problém spojuje s psychiatrickou diagnózou a přičítá automaticky psychosomatice, ale i v neformálních sociálních vztazích, kdy člověk ztrácí přátele a čelí stále větší izolaci,“ popisuje důsledky stigmatizace expertka.
Jinými slovy, stigmatizace vede k tomu, že se lidé s duševním onemocněním stávají neviditelnými, protože své obtíže kvůli reakcím okolí raději skrývají. „Kvůli častému odsuzování se tedy lidé bojí veřejně přiznat, že jejich duševní zdraví není v pořádku, takže celá situace může ve výsledku zdánlivě působit tak, že jsou Češi psychicky zdravější než zbytek Evropy, třebaže to nemusí odpovídat skutečnosti,“ shrnuje situaci projekt Česko v datech.
Místo léčby dítěte rodiče raději koupí morče
Stigmatizace a nedostatečná zdravotní gramotnost se dotýká také duševního zdraví dětí a dospívajících. Nedávný výzkum organizace Nevypusť duši, který vznikl ve spolupráci se společností T-Mobile, ukázal velké rozdíly mezi tím, jak dospělí duševní zdraví dětí vnímají a jak by reálně řešili obtíže svých potomků. „Z výzkumu vyplynulo, že pouze pětina české dospělé populace věří, že léky dokáží psychické potíže dětí řešit. A v případě, že by se u nich obtíže vyskytly, řešili by je spíše než psychoterapií preventivními kroky, jako je pořízení domácího mazlíčka nebo věnování se koníčkům ve volném čase. Toto zjištění je pro nás znepokojující, protože preventivními kroky nelze řešit situace, které již vyžadují intervenci a vyhledání odborníka. Duševní onemocnění se tak naopak bude pravděpodobně rozvíjet,” popsala Marie Salomonová, ředitelka organizace Nevypusť duši.
Z výzkumu například vyplynulo, že většina rodičů by na duševní problémy svých dětí reagovala tím, že by se snažili změnit jeho životní styl, vzali by ho do přírody či se mu snažili dopřát více pohybu. Jenže tento přístup bez odborné pomoci není řešením a jen komplikuje budoucí léčbu. „Máme sklon na psychické problémy u dětí a mladistvých reagovat se značným zpožděním. Mnohdy proto, že je bagatelizujeme či nevěříme, že už jsou dost vážné. I méně závažné obtíže však mají negativní vliv na školní prospěch, vztahy s vrstevníky či rozvoj potenciálu. A to vše může dítě ovlivnit na mnoho let. Opravdu se nevyplácí čekat až na to, kdy se dítě bude sebepoškozovat nebo bude trpět závažnou poruchou spánku,“ dodala.
Až pětina rodičů navíc přiznala, že pokud by se u jejich dítěte objevily psychické obtíže, vnímali by to jako určité stigma. To pak negativně ovlivňuje přístup k řešení duševních problémů. Míru rozšířené stigmatizace potvrzuje i to, že by si 54 procent rodičů muselo rozmyslet, než by souhlasilo s tím, aby jejich dítě bylo v kontaktu s dítětem, které má psychické problémy. Šestina dotazovaných pak považovala osoby žijící s duševním onemocněním dokonce za „nebezpečné“.
I část odborné veřejnosti si plete antidepresiva a anxiolytika
Konkrétní dopady stigmatizace jsou znát i v tom, jakým způsobem jsou léčeni lidé, kteří se svému ošetřujícímu lékaři či lékařce svěří s duševními obtížemi. Vhodná by pro většinu z nich byla kombinace psychoterapie a farmakoterapie spolu s režimovými opatřeními, přesto i u nejběžnějších úzkostných a depresivních poruch je léčba často nastavena špatně. „Ačkoliv by pacienti s úzkostnými a depresivními poruchami mohli profitovat z léčby antidepresivy, běžně jsou jim nasazována dlouhodobě nevhodná anxiolytika, která jsou sice bezprostředně účinná, ale při dlouhodobém užívání spojena s rizikem vzniku závislosti a demence i zhoršením kognitivních funkcí,“ popisuje docent Martin Andres, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Anxiolytika jsou bohužel lékem první volby pro mnoho praktiků i specialistů v případě, kdy se jim pacient svěří s příznaky duševních problémů. „Tyto léky skutečně pozitivně ovlivní příznaky jako jsou nervozita, bušení srdce či úzkost, ale z dlouhodobého hlediska nejsou pro mozek vhodné, protože zhoršují kognitivní funkce, prodlužují reakční čas a jsou spojeny s rizikem vzniku závislosti i demence. Proto mají své místo pouze při krátkodobé léčbě akutních stavů. Do moderní psychiatrie dlouhodobá léčba anxiolytiky nepatří,“ dodává psychiatr s tím, že cestou u některých pacientů je současně nasadit anxiolytika a antidepresiva s tím, že první budou brzy vysazena.
Podle něj je však stále běžné, že si laická i část odborné veřejnosti plete antidepresiva a anxiolytika a přisuzuje jim stejné negativní vlastnosti, ačkoliv se jedná o rozdílné skupiny léků. Lidé se tak například mohou setkat s mylným názorem, že v případě, že užívají antidepresiva nesmí řídit. „Skutečnost je přesně opačná, dobře léčený depresivní či úzkostný pacient má mnohem lepší kognitivní funkce, protože se u něj zmírní příznaky deprese a úzkosti,“ doplňuje. Antidepresiva také na rozdíl od anxiolytik negativně neovlivňují pozornost či reakční časy.
Mluvit o duševním zdraví je cesta
Přetrvávající míra stigmatizace ve společnosti ale není nezměnitelná. V Česku probíhá už od roku 2017 celonárodní destigmatizační kampaň realizovaná iniciativou Na rovinu pod garancí NÚDZ (v rámci projektu Destigmatizace jakou součásti reformy péče o duševní zdraví). Za pět let existence se povedlo zorganizovat více než 380 vzdělávacích workshopů, seminářů, přednášek, beseda psychoedukací po celé ČR. Akcí se účastnilo 5 500 lidí ze zmíněných cílových skupin, mezi něž patří pedagogičtí pracovníci, zdravotníci, lidé ze sociálních služeb i děti a mladí lidé.
„Destigmatizace, tedy proces odstraňování stigmatu, by měla být založená na zvyšování gramotnosti v oblasti duševního zdraví, tedy osvětě, která pomáhá měnit negativní postoje ve společnosti vůči lidem s duševním onemocněním a současně je potřeba hájit jejich práva. Dlouhodobě a systematicky je také potřeba kultivovat veřejný prostor například i skrze média, a cílit tak na nejširší veřejnost zprostředkováním objektivních informací a zpráv nestigmatizujícím jazykem,“ přibližuje Pukanová s tím, že nedílnou součástí každé destigmatizační aktivity musí být aktivní zapojení lidí, kteří mají osobní zkušenost s duševním onemocněním. Tito peer pracovníci a jejich osobní příběhy motivují ostatní vyhledat pomoc a překonávat bariéry.
„Výsledkem všech těchto snažení je mírné zlepšení postojů vůči lidem s duševním onemocněním, avšak nikoli zlepšení v sociální distanci (ochotě pracovat, žít, sousedit nebo přátelit s někým, kdo má duševní onemocnění). Vyplývá to ze studie NÚDZ z roku 2021, která vychází z porovnání dat ze tří průřezových šetření provedených mezi lety 2013-2019. Stejně jako vytváření negativních postojů ve společnosti vůči lidem s duševním onemocněním je i odstraňování předsudků a mýtů v oblasti duševního zdraví dlouhodobý proces. Proto tyto aktivity musí být probíhat nepřetržitě a systematicky,“ shrnuje expertka.
Ludmila Hamplová
