Na začátku dramatických událostí byl jeden jediný člověk, který měl jen zvýšenou teplotu, zimnici a cítil se unavený. Netušil však, že do země, kde se pravé neštovice už více než čtyřicet let nevyskytovaly, tuto smrtelnou nemoc zavlekl. Stál tak na počátku její největší epidemie v Evropě po druhé světové válce. Stalo se tak v době, kdy se pravé neštovice považovaly na evropském kontinentu za vymýcené a vyskytovaly se jen na stránkách učebnic medicíny. K epidemii, k níž došlo v Jugoslávii v roce 1972, se vrací snímek Ještě jedno jaro, který měl světovou premiéru během 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Právem je označovaný za medicínský thriller.
Dokud nejsou v bezpečí všichni, není v bezpečí nikdo. Tuto myšlenku opakovaně zdůrazňovala Světová zdravotnická organizace během pandemie covid-19 s tím, že je nutné mít infekci pod kontrolou a současně zajistit dostupné očkování pro všechny. Pokud se toto nedaří splnit, nakažlivá nemoc může znovu udeřit. Názorně to připomínají i události v Jugoslávii roku 1972, kdy v zemi propukla epidemie pravých neštovic, vůbec nevražednější infekční choroby v dějinách lidstva. V zemi se tehdy šířila agresivnější a výrazně smrtelnější hemorragická forma infekce. Ohrožení populace bylo obrovské a zvládnout krizovou situaci naprosto nezbytné. Do úplné celosvětové eradikace pravých neštovic tehdy zbývalo ještě několik let. Zpětně se k dramatickým událostem vrací „medicínský thriller“ Ještě jedno jaro, který vznikl v koprodukci Srbska a Kuvajtu, a měl světovou premiéru během 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Snímek samotný ukazuje unikátní dobové záběry, včetně snímků z nemocnic, karanténních zařízení nebo během očkování přímo v terénu.
„Poslední případ pravých neštovic se v Jugoslávii objevil v roce 1930, a tak nikoho nenapadlo, že by se tato nemoc mohla vrátit a udeřit znovu. Většina lékařů pravé neštovice tehdy znala jen ze stránek učebnic,“ vzpomíná profesor epidemiologie Zoran Radovanović, který v roce 1972 patřil mezi lékaře nasazené v první linii při řešení epidemie pravých neštovic. Přihlásil se k péči o pacienty s vysoce nakažlivou a potenciálně smrtící chorobou dobrovolně. „Předpokládali jsme, že očkování proti pravým neštovicím poskytuje ochranu tři roky a já díky tomu, že jsem jako lékař jel s výpravou do Indie, dostal toto očkování,“ dodává s tím, že tehdy byly proti pravým neštovicím plošně očkovány děti mezi 3 měsíci a až 3 roky, následně přeočkovány v 7 a 14 letech. Současně byli muži očkováni při odvodu k povinné vojenské službě. Nicméně podle dostupných dat byla proočkovanost populace zhruba 80 % a počet očkovaných dětí postupně klesal. Dokonce někteří lékaři tehdy mínili, že očkování už není nutné, protože se nemoc po generace nevyskytla.
Série omylů, které daly vzniknout epidemii
Případem nula jugoslávské epidemie byl osmatřicetiletý Ibrahim H., muž žijící v Kosovu, který se vydal na pouť do Mekky a Mediny. Cestou zpět se autobus s poutníky zastavil v Bagdádu, kde se pravděpodobně nakazil. Irák tehdy záměrně tajil výskyt pravých neštovic v zemi, protože se obával narušení mezinárodního obchodu. Přítomnost nemoc Irák přiznal až s výrazným zpožděním během mezinárodního vyšetřování ze strany Světové zdravotnické organizace. Toto ale nebyla jediná chyba, která předcházela propuknutí epidemie, při které se nakazilo 175 osob a 35 z nich zemřelo.
Sám Ibrahim H. před poutí do Mekky podstoupil tehdy povinné očkování pro všechny poutníky. „Objevily se informace, že se Ibrahim obával nežádoucích účinků vakcíny, a kdosi mu tehdy poradil, že pokud si místo, kam mu bylo malým naříznutím pokožky lancetou byla vpravena očkovací látka, setře lihem, nežádoucím účinkům vakcíny se vyhne,“ popisuje profesor Radovanović, který je průvodcem filmu Ještě jedno jaro a chronologicky v něm prochází jednotlivé události. Při zpětném vyšetřování bylo zjištěno, že se u Ibrahima H. neobjevil na kůži vřídek, jenž signalizoval, že si tělo vytvořilo potřebné protilátky a očkování zafungovalo.
Vzhledem k tomu, že tento muž ale byl očkován už v minulosti, nemoc samotná u něj měla na konci února 1972 velmi lehký průběh. Byl pouze unavený, měl zimnici a zvýšenou teplotu. Proto svému stavu nevěnoval přílišnou pozornost. Neobjevily se u něj totiž žádné kožní projevy nemoci. Nakazil však třiatřicetiletého Ljatifa M., mladého učitele, který se pak stal největším zdrojem infekce během celé epidemie. „Zpětně bylo dohledáno, že Ljatif přímo nakazil 38 osob ve třech městech. Stal se tak nejspíše světovým rekordmanem v šíření nemoci,“ dodává profesor Radovanović.
Pro šíření pravých neštovic se u Ljatifa sešlo několik „příznivých okolností“. Jednak se jako mladý učitel jel zapsat k dalšímu studiu na koleje do jiného města, ale současně, i když se u něj 3. března projevily kožní příznaky pravých neštovic, nikdo nepředpokládal, že se jedná o toto onemocnění. Původně tak byl léčen pro angínu, později byla jeho diagnóza změněna na alergickou reakci na penicilin. Jeho stav se však zhoršoval, proto mu byla doporučena hospitalizace. Nicméně do nemocnice ve městě Čačak se spolu se svým bratrem dopravil běžným linkovým autobusem. I další jeho převoz na dermatovenerologickou kliniku fakultní nemocnice v Bělehradě probíhal tak, že spolu s ním v sanitce jela těhotná žena a její manžel. Na této klinice byl dokonce prezentován medikům jako ukázkový příklad alergie na penicilin, i když už měl výrazné kožní léze. Nikdo ze zdravotníků nepředpokládal, že by se mohlo jednat o pravé neštovice, a tak na oddělení nebyly ani nijak omezeny návštěvy.
Ljatifův stav se však během jednoho dne hospitalizace na dermatovenerologické klinice výrazně zhoršil, a tak byl doporučeno jeho přeložení na chirurgickou kliniku. Tam jej však na nosítkách nesli další pacienti dermatovenerologické kliniky. Zdejší jednotka intenzivní péče však byla plná, a tak pacient zůstal ležet na chodbě a měl být vrácen zpět na původní místo. Nicméně se u něj objevilo masivní krvácení a následující den 10. března zemřel. Nebyla provedena pitva a jeho tělo bylo předáno rodině k vykonání pohřbu se všemi náboženskými rituály. Ještě v nemocnici v Čačaku nakazil 9 dalších osob, z toho jednu zdravotní sestru, která později v důsledku infekce zemřela. V bělehradské fakultní nemocnici pak nakazil dalších 20 pacientů a 7 zdravotníků, pět nakažených osob později zemřelo.
Podařilo se naočkovat 18,3 miliónu lidí během několika týdnů
Diagnóza pravých neštovic byla správně potvrzena až u jednoho z následujících případů nemoci, a to u Ljatifova bratra, u něhož se objevila typická vyrážka s hnisavými puchýři. Zpětně také byla tato infekce potvrzena i u Ljatifa po nařízené exhumaci jeho těla. Jen pár dnů po Ljatifově smrti bylo v zemi evidováno více než 140 případů pravých neštovic v různých regionech Jugoslávie. Bylo zřejmé, že jsou nezbytné radikální kroky, které zahrnou důsledné prošetřování všech případů a jejich kontaktů, dodržování karantén a izolací a také zahájení plošného očkovacího programu, při kterém bylo během pouhých tří týdnů povinně naočkováno, případně přeočkováno, 18,3 milionů obyvatel Jugoslávie. Očkovací program byl spuštěn už 16. března. Jen v Bělehradě bylo vytrasováno tři tisíce kontaktů. V nejzasaženější provincii Kosovu pak zdravotníci cíleně prováděli domácí návštěvy osob, u kterých se objevila teplota a vyrážka. Kontakty nakažených byly umístěny ve speciální karanténě v ubytovacích zařízení.
„O co chaotičtější a plné omylů byly první dny epidemie, o to profesionálnější přístup prokázali zdravotníci i úřady v následujících týdnech. Zvládnutí epidemie pravých neštovic v Jugoslávii patří bezpochyby mezi úspěšné kapitoly v dějinách moderní medicíny,“ je přesvědčený Petr Smejkal, hlavní epidemiolog IKEM. Dává mu za pravdu i dobová hodnotící zpráva Světové zdravotnické organizace z roku 1972, podle níž bylo „relativně rychlé zvládnutí epidemie možné díky nasazení a kontrole speciálních jednotek na všech politických i společenských úrovních, solidaritě zdravotních služeb jednotlivých republik, provincií a armády, stejně jako mezinárodní solidaritě“.
Mimo jiné to znamenalo, že očkovací látky do Jugoslávie tehdy putovaly z nejrůznějších zemí světa, bez ohledu na dobové rozdělení železnou oponou. Z USA například byly dodány i speciální „injekční pistole“, díky kterým bylo možné naočkovat až tisíc osob během jedné směny. Vlivem vážnosti situace se taky měnila doporučení pro očkování proti pravým neštovicích. „Před začátkem epidemie se živou vakcínou neočkovaly například osoby s ekzémem, neočkovaly se ani těhotné ženy. Rizika spojená s vakcínou byla pro ně příliš vysoká. Nicméně v okamžiku, kdy se dramaticky změnila epidemiologická situace a lidé na pravé neštovice umírali, padlo na základě vědeckých důkazů odborné rozhodnutí, že riziko nemoci, jejího těžkého průběhu i možného úmrtí je výrazně vyšší, a tak byli očkovány i těhotné a další skupiny osob, jež byly dříve z vakcinace vyňaty,“ dodává profesor Radovanović.
Úspěch očkování byl podle něj možný i díky tomu, že tehdy veřejnost brala pravé neštovice jako reálnou hrozbu. „Očkování probíhalo jak ve zdravotnických zařízení, tak třeba v továrnách nebo se děti očkovaly ve školách. Lidé se sami hlásili o to, aby mohli být očkování a nemuseli jsme řešit nic jako odmítání vakcinace, protože si veřejnost uvědomovala, že čelí závažné infekci a očkování je cestou, jak situaci zvládnout,“ shrnuje profesor Radovanović.
Ludmila Hamplová
Foto: Taskovski Films Ltd. Fotograife z filmu Ještě jedno jaro / Još jedno proleće
