Prvním a základním krokem, jak zlepšit dostupnost onkologické péče napříč republikou, je digitalizace zdravotnictví, myslí si přední čeští onkologové. Pacienty sice online vyšetřit nelze, ale pokud by si o nich mohli jejich lékaři pohovořit na dálku se specializovanými týmy dalších odborníků, může to značně urychlit cestu směrem ke správné diagnóze a péči. Navíc jen tyto multidisciplinární týmy mohou posléze adekvátně rozhodnout o nejvhodnějším postupu. Pracovat se však musí i na prevenci, zvyšování zdravotní gramotnosti a lepší provazbě mezi zdravotním a sociálním systémem.
I přes nesporné úspěchy české onkologie není cesta pacienta ke správné diagnóze a adekvátní péči vždy ideální. Zejména dostat jej rychle a včas od praktického lékaře do specializovaného komplexního onkologického centra není zdaleka ještě samozřejmostí, uvedla na kulatém stole Zdravotnického deníku k problematice nerovného přístupu k onkologické péči předsedkyně České onkologické společnosti a přednostka Onkologické kliniky 2. LF UK a FN Motol Jana Prausová.
V tomto ohledu nicméně tak trochu pozitivním způsobem zapracovala podle ní covidová pandemie. Lidé si zvykli komunikovat online, tvrdí onkoložka, a nabízí se tak možnost toho využít a nabízet lékařům z regionálních pracovišť možnost konzultovat své pacienty s odbornými multidisciplinárními týmy ve specializovaných centrech. „Nejde sice o plnohodnotnou komunikaci, ale šetří čas, kterého je velký nedostatek,“ konstatuje.
Základním stavebním kamenem jsou multidisciplinární týmy
Právě tyto specializované multidisciplinární týmy jsou podle ní základním stavebním kamenem komunikace o pacientovi, a to nejen mezi různými pracovišti, ale i v rámci jednoho centra. A jen ty pak mohou podle závažnosti diagnózy také adekvátně rozhodnout, zda daný pacient potřebuje specializovanou péči v některém z center, a jakou, či zda může zůstat v lékařské péči ve svém domovském regionu.
Stejně mohou podle Prausové pracovat i superspecializované týmy orientované vyloženě jen na některé závažné diagnózy, chirurgická řešení či závažnou systémovou či radioterapeutickou léčbu. „Mohou se propojit odborníci z celé republiky. A není pak problém, aby se tam třeba přihlásil i praktik, který uvidí závažnost situace. I diagnostika může být superspeciální a není možné ji dělat v každé regionální nemocnici,“ zdůrazňuje lékařka.
Mohou tak vznikat třeba specializované týmy chirurgů, které by byly náležitě akreditovány a dokázaly by navázat adekvátní následnou post-chirurgickou péčí, především v oblasti anesteziologicko-resuscitačních a rehabilitačních týmů. Právě v centralizaci chirurgické péče vidí Prausová ještě mezery, které je třeba v rámci již solidně rozvinuté sítě komplexních onkologických center, poskytujících především radioterapii a systémovou léčbu, doplnit. Jeden takový supertým v oblasti diagnostiky a léčby karcinomu plic koneckonců vzniká právě v motolské fakultní nemocnici.
Spolupráce s těmito multidisciplinárními týmy pak může nahradit i chybějící krajské komplexní onkologické centrum, jako je tomu například v kraji Karlovarském či Středočeském. Sama Prausová podobnou spolupráci navázala například s onkologickou ambulancí v Nové Vsi pod Pleší v okrese Příbram. „Jezdí k nám do Motola, získávají zkušenosti i s centrovou léčbou a přivádí k nám své pacienty, kteří tu péči potřebují. A my jim je zase předáváme zpět do paliativní péče,“ vysvětluje.
Naprosto nezbytnou podmínkou k dalšími rozvoji je však pro ni digitalizace českého zdravotnictví a parametrizace dokumentů, které musí být stručné, přehledné a nenáročné. „V tom vidím první a základní krok a cíl dostupnosti adekvátní onkologické péče nad celým územím. Pak nemusíme dělat více center a naopak některá můžeme více specializovat. To vidím jak cestu,“ shrnuje Prausová.
Přepisovat ručně data z jedné databáze do druhé je absurdní
V tom s předsedkyní České onkologické společnosti jednoznačně souhlasí i předseda České hematologické společnosti ČLS JEP a přednosta Interní hematologické a onkologické kliniky LF MU a FN Brno Jiří Mayer. „Máme k dispozici celou řadu dat a databází, ale spojit si konkrétního pacienta s laboratorními výsledky a průběhem léčby, to dost dobře nejde,“ popisuje.
Potřebujeme jednotný parametrizovaný systém, pokračuje Mayer, z něhož bude možné vytahovat data tak, jak je zrovna potřebujeme. „Pak by to bylo všechno vyřešené. V nemocnicích v zahraničí je běžné, že si hledají pacienty podle parametrů,“ vysvětluje a dodává: „Je absurdní, že zaměstnávám několik lidí, kteří přepisují data z jedné databáze do druhé. Toto je opravdu záležitost, nad níž bychom se měli hluboce zamyslet.“
Mayer oceňuje, že česká hematoonkologická péče by měla nyní získat podstatnou finanční injekci z národního plánu obnovy. „Česká hematoonkologie je na tom relativně dobře, ale máme tu zdvižený prst. Počet pacientů narůstá a infrastruktura už mnohde nestačí,“ konstatuje lékař, podle něhož dostupná data ukazují na dramatické rozdíly v incidenci a prevalenci mezi okresy. „Příčin může být celá řada, ale určitě to není tím, že by pacienti někde neexistovali,“ upozorňuje.
A stejně jako Prausová zdůrazňuje jako zásadní praxi, kdy specializovaná centra spolupracují s okresními pracovišti a konzultují pacienty společně na dálku. „Transplantace kostní dřeně a krvetvorných buněk je jedna z nejkomplexnějších procedur. Potřebujete zázemí, specializované vyšetřovací metody, zkušené lidi,“ popisuje důvody, proč má podle něj smysl podporovat spíše stávající centra, než vytvářet nová, a pracovat na jejich napojení na regionální hematologická pracoviště s rozšířenou hematoonkologickou péčí. „Musí to mít ale samozřejmě jasná infrastrukturní a akreditační kritéria,“ zdůrazňuje lékař.
Nerovnosti jsou různého druhu a mají různé příčiny
Na dostupnost péče pro onkologické pacienty v Česku může mít podle Prausové vliv i známá Achillova pata českého systému, a to mizivé propojení zdravotního a sociálního sektoru. „Můžeme sice pacienta virtuálně probrat, ale vyšetřit nikoli. A do toho centra ho tedy musíme dostat,“ upozorňuje.
Zde jde především o nutnost zajistit v případě potřeby převozy pacientů či jejich ubytování na daném místě, pokud nemají jinou možnost. „Tento aspekt je zapotřebí do budoucna vyřešit, tedy kdo to má platit. Je sanitka léčebný nástroj nebo sociální potřeba?“ ptá se řečnicky Prausová. Nemocniční lůžko je velmi drahé ubytování, pokračuje, a pacient ve dnech, kdy probíhá diagnostika či léčba, by mohl například s podporou sociální dávky bydle v jiném ubytovacím zařízení než v nemocnici.
Marek Svoboda, ředitel Masarykova onkologického ústavu Brno, se pak ještě vrací úplně na začátek oné pomyslné cesty pacienta z úvodu tohoto článku. „Je třeba zlepšit také adherenci k preventivním programům,“ zdůrazňuje. Podle něj jsou dostupné, s kvalitní metodologií, ale „proskrínovanost“ populace se i tak pohybuje v průměru kolem šedesáti procent. Zde musí podle něj zapracovat i plátci a pacienti samotní.„Nutné je zlepšit i zdravotní gramotnost, zejména u některých skupin obyvatelstva. Nabízí se velký prostor pro školy i zdravotní pojišťovny,“ myslí si.
Svoboda ale zároveň upozorňuje, že sebelepší systém nemusí automaticky vést k lepší efektivitě. „Pokud nebudeme mít dobře nastavené indikátory kvality a efektivity péče, tak nám ten pacient v systému dlouho koluje a nedostane se včas k potřebné péči,“ vysvětluje. Podle něj je proto neméně důležité jasně popsat preferovanou cestu onkologického pacienta napříč systémem. A k diskuzi je podle něj zapotřebí i pozvat pacientské organizace.
Helena Sedláčková
Foto: Radek Čepelák
Kulatý stůl se uskutečnil za podpory Asociace inovativního farmaceutického průmyslu a European Federation of Pharmaceutical Industries and Associations.
