Nenechat se očkovat či odmítnout očkování svých dětí není jen soukromou volbou jednotlivce, ale rozhodnutím, které ovlivňuje fungování celé společnosti. Názorně to bylo vidět během pandemie covidu-19. Ale co vše se skrývá za odmítáním očkování? Rozsáhlá dlouhodobá studie zaměřená na lidské zdraví ukázala překvapivé souvislosti mezi tím, jaké dětství prožil dnes již dospělý člověk, a jak se staví k vakcinaci. Ukázalo se, že pokud jedinec jako dítě zažil zneužívání, zanedbávání, citovou deprivaci nebo jiné velmi negativní chování ze strany dospělých, mnohem pravděpodobněji bude v dospělosti odmítat očkování.
Odpor k očkování může mít mnohem hlubší příčiny, které nejsou na první pohled viditelné. Hlubokými kořeny odmítání vakcinace se zabývá nová rozsáhlá studie publikovaná v žurnálu PNAS Nexus (Proceedings of the National Academy of Sciences) a ukazuje překvapivé souvislosti mezi zážitky a zkušenostmi z dětství, které si člověk přenáší do dospělosti, a rozhodováním ohledně vakcinace. „Abychom mohli navrhnout efektivní sdělení na podporu očkování, je důležité vědět, „odkud lidé pochází“ – znát jejich osobní zkušenosti, dlouhodobé hodnoty, motivy, životní styl, preference a schopnost zpracovávat informace,“ vysvětluje novozélandský autorský tým z University of Ontago.
Tato práce vychází z prospektivních dat rozsáhlé longitudinální studie Dunedin, jež je sama o sobě jednou z největších a nejdéle běžících studií zaměřených na lidské zdraví na světě. Tento měsíc oslavila padesát let svého trvání. Vědecký tým zpětně analyzoval informace o životě, tedy od dětství až po střední věk, s cílem vytvořit komplexní psychologický obraz u těch, kteří byli v otázce očkování proti covidu-19 váhaví nebo je dokonce zcela odmítali.
Vlastní výzkum proběhl těsně před tím, než byl na Novém Zélandě spuštěn plošný očkovací program proti onemocnění covid-19, tedy v období mezi dubnem a červencem 2021. Sledoval věkovou kohortu 1972-73, celkem pak 1037 jedinců, včetně jejich duševního zdraví, životního stylu, postojů, osobnostních charakteristik a schopnosti zpracovávat informace.
Rané dětství ovlivňuje chování v dospělosti, i pokud jde o očkování
„Účastníci rezistentní a váhaví vůči očkování měli v minulosti nepříznivé zážitky z dětství, které vytváří pocit nedůvěry, dlouhodobé problémy v oblasti duševního zdraví, jež vedou k zavádějící interpretaci sdělení. A brzy se u nich objevovaly osobnostní rysy směřující k extrémně negativním emocím, uzavření se v důsledku stresu, nonkonformismu a fatalismu v oblasti zdraví,“ shrnují své závěry členové a členky týmu. Současně se ukázalo, že mnoho z těch, kteří očkování odmítali nebo byli ohledně jeho přijetí váhaví, mělo kognitivní obtíže s porozuměním zdravotnickým informacím. Jednoduše řečeno, jednalo se o osoby, pro které bylo obtížné správně porozumět informacím, jež se týkaly oblasti zdraví nebo medicíny, a tedy i očkování.
Jinými slovy, skutečnost, že někdo odmítá očkování, není podle autorů a autorek studie dílem náhody či okamžiku, ale má mnohem hlubší kořeny. Podle vedoucí autorského týmu, profesorky Terrie Moffitt, která působí na Duke University v Severní Karolíně, se lidé, jež v dospělosti vykazují váhavé nebo přímo odmítavé postoje vůči očkování, v dětství naučili nevěřit dospělým. „Zdá se, že se tito lidé naučili v dětství, že pokud za nimi někdo přišel z pozice autority, tak se jen snažil něco získat a nezajímal se o ně. Tato naučená zkušenost ve vás zanechá jakési dědictví nedůvěry, což je tak hluboce zakořeněné, že automaticky vyvolává extrémní emotivní reakce,“ popsala expertka.
Konkrétně se autorský tým zaměřil na účastníky studie, kteří vykazovali vůči očkování negativní postoje a porovnal jejich současné názory s tím, jak se tito lidé chovali v minulosti. Přesněji to znamenalo, že byly současné postoje každého jedince porovnány s údaji, které o něm byly shromážděny v 90. a 70. letech. Například ohledně jeho osobnosti nebo způsobu výchovy.
Chybné rozhodování a omezená schopnost vnímat informace už v dospívání
Studie popsala, že pouze 13 procent ze sledovaných osob ještě před plánovaným spuštěním očkovacího programu proti covidu-19 na Novém Zélandu nemělo v plánu se nechat očkovat. Při pohledu do jejich životní historie byly nalezeny společné znaky. Spojovaly je negativní zkušenosti z dětství a dospívání.
Jejich osobnostní testy, které byly provedeny, když těmto účastníkům dunedinské studie bylo 18 let, ukázaly, že se jednalo o jedince extrémně zranitelné vůči strachu a hněvu. Současně měli sklony se ve stresu psychicky zcela uzavřít. V patnácti letech pak tito lidé vykazovali značnou míru fatalismu, když se jednalo o jejich vlastní zdraví. Přesněji měli pocit, že nemohou udělat vůbec nic, aby se jejich zdravotní stav zlepšil. Jako náctiletí si také často špatně vysvětlovali situace, v nichž se nacházeli, a měli mylný dojem, že čelí výhružkám.
Tato skupina odmítajících očkování také sama sebe popisovala jako nonkonformní, cenící si osobní svobody. Tu povyšovali nad dodržování společenských norem. S postupující dospělostí se pak u nich objevovaly problémy v oblasti duševního zdraví, od apatie, přes chybné rozhodování až po příklon ke konspiračním teoriím.
Negativní emoce jsou navíc spojeny s kognitivními potížemi. Někteří ze sledovaných odpůrců očkování pak v době dospívání v důsledku emoční zranitelnosti vykazovali horší výsledky čtenářské gramotnosti, v testech zaměřených na verbální zdatnost a rychlosti zpracování informací. Jejich schopnost porozumět informacím tak byla horší už v období dospívání. To se v dospělosti projevilo jako horší schopnost porozumět informacím v oblasti zdraví a medicíny.
U těchto osob se tak podle autorského týmu setkávaly dva faktory. Horší schopnost porozumět a správně vyhodnocovat informace, a pak současně extrémní negativní emoce, jež hůře zpracovávaly.
Očkování je otázkou důvěry, potřebuje komunitní přístup
Podle spoluautora studie Richie Poultona, profesora psychologie působícího na University of Otago, je poselství této vědecké práce dvojí: „Zaprvé bychom neměli opovrhovat lidmi odmítajícími očkování nebo je znevažovat. Místo toho bychom se měli pokusit zjistit, jakou mají minulost, řešit jejich obavy a hluboce zakořeněné příčiny jejich odporu. To pravděpodobně nejlépe dokáží lidé, jimž důvěřují, nikoliv vzdálené instituce bez ohledu na to, jak dobré jsou jejich úmysly.“
Konkrétně to například znamená větší a lepší práci s komunitami, vnímání jejich specifických potřeb i větší zapojení místních mnohdy neformální společenských struktur než jen působení „shora“. To může být vnímáno jako přespříliš autoritativní. Nový Zéland je v tomto ohledu úspěšnou zemí, protože se mu podařilo dosáhnout proočkovanosti dospělé populace proti covidu-19 na úroveň 95 procent. A to i díky tomu, že přesunul značnou část očkovacího programu na úroveň komunity, tedy cíleně pracoval s otázkou důvěry ve vakcinaci.
„Zadruhé je důležitá dlouhodobá strategie, která zahrnuje vzdělávání o povaze pandemií a významu očkování při ochraně komunity. Toto musí začít již u dětí, samozřejmě přiměřeně s ohledem k jejich věku,“ dodal profesor Poulton. Ve chvíli, kdy děti a dospívající získají potřebné znalosti v oblasti infekčních chorob a jejich zvládání, sníží to jejich případnou tíseň v dospělosti, když budou čelit některé z budoucích pandemií.
Ludmila Hamplová
