Česká společnost je ve vztahu k epidemii covid-19 výrazně polarizovaná. Zatímco někteří mají z choroby velký strach, téměř polovina obyvatel ji považuje za minimální riziko – a to do té míry, že navzdory symptomům covid-19 dál chodí do práce a nedodržují izolaci. Odhalil to výzkum Světové zdravotnické organizace (WHO), který proběhl v řadě evropských států včetně Česka. Na druhou stranu ale studie přinesla i pozitivní zprávy – hodně lidí je totiž ochotno nechat se testovat. Spolu s příchodem pandemie se také mnoho Čechů zamyslelo nad svým životním stylem a rozhodlo se ho zlepšit. Výsledky studie představili její autoři včera na půdě České lékařské společnosti JEP.
Výzkum s názvem Behaviorální aspekty epidemie covid-19 v České republice provedla Světová zdravotnická organizace spolu s ministerstvem zdravotnictví a 1. LF UK. Podobné studie v současnosti probíhají už v 22 státech. V Česku se studie konala ve třech kolech – 11. srpna 2020, 24. listopadu 2020 a 19. ledna 2021. Online dotazování měla na starosti agentura IPSOS, která oslovila vždy tisíc reprezentativně vybraných respondentů starších 18 let. Výsledky pak zpracovala Univerzita v Erfurtu.
„Hlavním účelem studie je poskytnout poznatky pro tvůrce politik, jakousi zpětnou vazbu o tom, co populace o onemocnění covid-19 ví, jak pandemii vnímá a jak na ni reaguje. Výsledky studie naznačují obavy, které se u obyvatel vyskytují. Respondenti intenzivně vnímají pravděpodobnost nákazy, ale také menší účinnost ochranných opatření u sebe samých. To se pak projevuje v rozdělených názorech populace, pokud jde o opatření, jejich účinnost, rizika onemocnění, co je třeba dělat a také v důvěře v instituce,“ nastiňuje Srdan Matić, ředitel kanceláře WHO v České republice.
Studie se zaměřila na šest okruhů – znalost a vnímání problému, individuální chování, podporu politických rozhodnutí, jak lidé prožívají ekonomickou situaci a jak jsou spokojeni, využívání médií a jejich důvěryhodnost a postoje k vakcinaci a testování.
Ukázalo se přitom, že znalosti o covid-19 a opatřeních jsou poměrně vysoké, hůře ovšem lidé vnímají oficiální komunikaci. Porozumění ze strany veřejnosti navíc v čase ještě kleslo. Vůbec nejnižší je pak porozumění tomu, co se komunikuje v médiích. „Pochopení oficiální komunikace je pro mnoho respondentů stále náročné. Komunikace vlády a ministerstva není příliš srozumitelná – srozumitelná je jen pro čtvrtinu respondentů. Důvěryhodnost institucí klesá,“ uvádí vedoucí řešitelského týmu Zdeněk Kučera.
Důvěra ve zdravotnictví je o něco nižší než v listopadu, nicméně zůstává poměrně vysoká – věří mu 44 procent obyvatel, zatímco vládě jako celku věří 32 procent. Celých 45 procent respondentů se pak domnívá, že na politická rozhodnutí mají vliv tajné organizace a že politici často neříkají pravdu o motivaci svých rozhodnutí (to ovšem platí obecně, neplatí to jen v souvislosti s pandemií). Vůbec nejvíce pak lidé věří zdravotníkům – lékařům v nemocnicích věří 83 procent lidí, praktikům 80 procent. Vůbec nejméně zase respondenti důvěřují sociálním médiím, celebritám a influencerům. Poměrně velký vliv ale mají kontroverzní lékaři.
„Pojmem eminence-based medicine (místo evidence-based medicine) se míní především veřejná prezentace prominentních lékařů, kteří nejsou odborníky v dané oblasti, přesto se k problematice epidemie vyjadřují. Zdá se, že poměrně slušné procento občanů jim věří – jde o zhruba 30 procent. Zajímavé je, že jsou to spíše lidé vzdělaní, mladší, žijící v městských aglomeracích,“ vysvětluje Kučera.
I když přitom ubylo lidí, kteří pandemii považují za mediální humbuk, těch, do to tak nadále vnímají, je stále velké množství – celkem 45 procent. „Ukazuje se, že toto přesvědčení nejvíce diskriminuje ve většině dalších ukazatelů. Lidé s tímto přesvědčením tak příliš nerespektují doporučení, mají problém s tím, jak jsou opatření komunikována, a spíše je nedodržují. Možná že tady můžeme hledat jednu z důležitých odpovědí na to, proč se nedaří to, aby lidé větší měrou dodržovali opatření,“ vysvětluje Zdeněk Kučera.
Individualismus versus prosociální přístup
Výzkum také ukázal, že celkové vnímání rizika (které je dáno pravděpodobností, že se daný člověk nakazí, odolností vůči koronaviru a očekávanou závažností onemocnění) je u nás dlouhodobě nízké – 18 procent lidí považuje riziko za velmi vysoké, 56 procent za střední a 26 procent za velmi nízké. Čísla se přitom v závislosti na vývoji epidemie příliš nemění (sice se podle lidí zvýšilo riziko nákazy, ovšem na druhou stranu klesla očekávaná závažnost onemocnění). Větší riziko vnímají starší lidé, ženy, osoby z rizikových skupin, ti, kdo znají někoho nakaženého, a také lidé, jimž se zhoršila ekonomická situace. Společnost je tak velmi polarizovaná ve strachu z nákazy – zatímco 44 procent lidí se jí nebojí, třetina se jí bojí hodně.
„Negativní emoce jako stres, strach z viru, pocit, že virus je mi blízko, a obavy ze zhoršení ekonomické situace se překvapivě častěji objevují u mladších lidí – logicky asi mají větší obavy o svou budoucí existenci a daleko více jim vadí omezování sociálních kontaktů. Dále jsou to ženy, vzdělaní lidé, lidé, kterým se zhoršila finanční situace, lidé, kteří často sledují média, a také rodiče žijící s nezletilými dětmi,“ vysvětluje Helena Hnilicová z Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF.
Asi nejvíce znepokojivá jsou ovšem zjištění týkající se prevence, což do velké míry souvisí právě s vnímáním rizik. „Velká část respondentů nezůstává doma, ačkoliv na sobě pociťují příznaky,“ konstatuje Zdeněk Kučera. Zároveň řada lidí považuje současná omezení za přehnaná.
Nejvíce se na poli prevence u nás dodržují 3R (roušky, ruce, rozestupy), které respektuje 77 až 84 procent lidí (což je ale podle WHO stále málo), a vyhýbání se sociálním akcím (vzhledem k tomu, že se žádné nekonají, není divu). Nejméně se pak dodržuje omezení návštěv členů rodiny a přátel, kterým se řídí 41 procent lidí, a pak zmíněný pobyt doma, pokud má člověk symptomy covid-19. Ten dodržuje jen 46 procent respondentů. „Častěji jsou to lidé, kteří se domnívají, že jsou k infekci náchylní, ale očekávají lehký průběh. Je mezi nimi dost lidí, kteří se označují jako takzvaní chřipečkáři,“ říká Hnilicová.
Obecně stoupla ochota respektovat opatření mezi srpnem a listopadem, od té doby už se ale situace nezměnila, respektive ochota lehce klesla. Mezi listopadem a lednem se nezměnil ani podíl těch, kteří zůstávají doma, pokud mají příznaky covidu. „U nás je pravděpodobně nedostatečné sdílení prosociálních hodnot a lidé nepovažují za důležité udělat něco pro druhé a společnost. My jsme ve výzkumu našli určité potvrzení tohoto názoru v odpovědích na to, že 40 procent dotázaných souhlasí s názorem, že většina opatření zbytečně omezuje jejich osobní svobodu; 43 procent s tímto názorem nesouhlasí. Ukazuje to na hodnotovou polarizaci české společnosti. Abychom tedy nevytvořili zkreslený dojem, že česká společnost je vyloženě egoistická – je tu významná část lidí s velkým prosociálním chováním,“ konstatuje Hnilicová s tím, že se to projevuje například v ochotě nechat se testovat.
Proti očkování je stále třetina lidí
Asi největším tématem současnosti je očkování. I když od léta přibylo lidí, kteří jsou ochotni nechat se očkovat, vakcinaci stále odmítá 32 procent. „I v době předcovidové byly postoje české společnosti k tématu přinejmenším problematické – promítá se to i do tématu nízké proočkovanosti zejména proti chřipce u dospělé populace, ale také ve velkém nárůstu odmítačů očkování u dětí. Proto jsme byli zvědaví, jak se tyto zvyklosti naší společnosti odrazí v době, kdy vzhlížíme k očkování jako k opatření, které by mělo zabránit dalšímu rozvoji pandemie,“ přibližuje členka výzkumného týmu Alena Šteflová.
Loni v létě by se nechalo očkovat 40 procent lidí, 40 ne, zbytek nevěděl. Na podzim bylo ochotno podstoupit vakcinaci 38 procent lidí, v lednu ale číslo stouplo a nyní jde o více než 50 procent lidí. Rozhodnutí pro očkování přitom ovlivňuje bezpečnost vakcíny, možnost návratu do normálního života, setkávání s lidmi a cestování, roli však hraje také doporučení lékaře a bezplatnost vakcíny.
„Je tu 15 procent lidí nerozhodnutých, kde je velký prostor pro vakcinační kampaň. Tato studie nám dává řadu podkladů, protože víme, jak určitá skupina lidí přemýšlí. To musíme dále využít při využití vakcinační strategie, ale i samostatně vedené vakcinační komunikační kampaně,“ načrtává Alena Šteflová.
A jaká je ochota Čechů nechat se testovat? 54 procent lidí s tím sice nemá problém, zbytek má ale k testování výhrady. Nejčastěji uváděným důvodem je nespolehlivost testů, strach z nákazy v místě testování či obavy z pozitivního výsledku a jeho dopadu na práci a ekonomickou situaci daného člověka. Ti, kdo jsou testování nakloněni, zase chtějí chránit ostatní, berou to jako občanskou povinnost a věří, že to pomůže bránit šíření covid-19.
Pokud přitom při testování vyjde člověk jako pozitivní, je snaha vytrasovat jeho kontakty. Přes 70 procent respondentů potvrdilo, že pokud vy jim test vyšel pozitivně, kontakty uvedou. „To je překvapivě vysoké číslo a nás to velmi těší. Důvodem je ochrana druhých a snaha přispět k zastavení epidemie. Mezi důvody, které uvádí druhá skupina, která nechce sdělovat kontakty, převažují obavy z nepříjemností, které by způsobili, dále že budou nařčeni z udání jména a také že by lidé, jejichž jména uvedli, mohli ztratit příjem kvůli karanténě či izolaci,“ vysvětluje Šteflová.
Výzkum ovšem poukázal i na další pozitivní trend. V souvislosti s pandemií podle srpnového kola udělalo nějaký krok ke zdravějšímu životními stylu (omezilo kouření či pití alkoholu, začalo zdravěji jíst nebo se více hýbat) 41 procent dotazovaných a nyní je to dokonce více než polovina – 53 procent.
I když však studie přinesla nepochybně zajímavá zjištění, Srdan Matić podtrhává, že je potřeba zachovat obezřetnost. „Měli bychom být velmi opatrní a nepřehánět to s interpretací – někdy jde spíše o spekulace. Setkáváme se s pojmem infodemie – všude na světě se potkáváme s obrovským množstvím různorodých informací, které jsou šířeny vědomě i nevědomě a ovlivňují vnímání vědců i laiků. Měli bychom si ale všimnout, že společnost je ve svých názorech velmi polarizovaná a že je obrovsky obtížné komunikovat v kontextu takové nejistoty. Před rokem touto dobou jsme o viru a tom, co způsobí, nevěděli nic. Neměli bychom mít iluze, že teď víme všechno. Kdokoliv tu v souvislosti s pandemií, přijatými opatřeními, řešeními a reakcemi něco komunikuje, měl by si být vědom, že je stále řada otázek, na které nejsou jasné odpovědi. Druhý faktor, který ovlivňuje názory populace, je ten, že pandemie tu je už rok, což je velmi dlouhá doba, opatření byla velmi přísná a měla velký dopad na životy lidí. Z toho pramení velká únava, ale také frustrace. A nejedná se pouze o frustraci občanů, ale i vlády. Mějme na paměti, že zázračné řešení neexistuje. Zvládnutí pandemie závisí na společné zodpovědnosti úřadů a lidí. Vláda sama o sobě nemůže situaci zvládnout. Studie ukazuje, že nemáme špatná opatření, ale lidé je nedodržují,“ uzavírá Srdan Matić.
Michaela Koubová
