Zahlcení informacemi, zmatená a nedůvěryhodná komunikace vlády, nesrozumitelná nařízení, ale také příval dezinformací nebo neschopnost pochopit velká čísla a jejich růst, to všechno jsou faktory ovlivňující šíření infekce covid-19, stejně jako biologické vlastnosti viru a nemoci samotné nebo kapacity zdravotnictví. Důkazem toho je Česko, které se z pomyslného jarního premianta stalo během podzimu varováním pro ostatní státy. Pandemie covid-19 už dávno není jen bio-medicínská událost, pro jejíž zvládnutí postačí poznatky přírodních věd a soupis toho, co lidé mají či nemají dělat. K pochopení jejího průběhu i lepšího cílení a vysvětlování potřebných opatření mohou pomoci pojmy falešná zkušenost, nepříjemná pravda, sdílená zodpovědnost nebo kvantitativní negramotnost. Čím méně lidé rozumí tomu, co se děje, tím snáze podléhají nepravdivým zprávám, více podceňují závažnost situace a také méně ochotně dodržují preventivní opatření, na což v důsledku doplácí jak přetížení zdravotnictví, tak celá společnost, která čelí také vážným ekonomickým a sociálním dopadům pandemie. Co tedy změnit a jak znovu dosáhnout toho, že šíření infekce bude pod kontrolou?
I když stále přibývají zprávy o českých nemocnicích, které jen obtížně zvládají příval pacientů s covid-19, roste počet nemocných v těžkém stavu, a bohužel i počet zemřelých, část veřejnosti jako by ani nevnímala, co se děje nebo dokonce aktivně popírá realitu. Jenže to, jak lidé vnímají závažnost situace, zásadně ovlivňuje jejich chování. A čím více je jejich vnímání zkreslené, tím méně spolupracují na preventivních opatřeních a zároveň snáze podléhají zavádějícím informacím, přesněji si v záplavě zpráv vybírají jen ty, jenž odpovídají jejich přesvědčení. České ministerstvo zdravotnictví na rozdíl třeba od sousedního slovenského resortu proti šíření dezinformací, fám a zavádějících zpráv příliš aktivně nekoná. Přesněji spíše mlčí a svou pasivitou tak nahrává tomu, že se nesmysly nadále šíří a nahlodávají už tak křehkou důvěru veřejnosti.
„Pandemie covid-19 přinesla nárůst konspiračních teorií, falešných zpráv a dezinformací. V této souvislosti je tak pro veřejnost obtížné odlišit vědecké důkazy a fakta od méně spolehlivých zdrojů informací,“ uvádí rozsáhlá analýza věnovaná využití sociálních a behaviorálních věd pro zvládání pandemie covid-19 publikovaná v dubnu v žurnálu Nature Human Behaviour. Právě zvládání dezinformací a aktivní boj s nimi považuje autorský tým za jeden z klíčových nástrojů, jak zvládnout krizovou situaci. Konspirační teorie a nejrůznější dezinformace o covid-19 pak mohou být stejně škodlivé jako třeba mýty o očkování. „Například lidé, kteří se domnívají, že jim „alternativní medicína“ může pomoci v boji proti viru, mohou méně pravděpodobně dodržovat rady zdravotníků a místo toho zvolit méně účinné (v nejlepším případě) nebo dokonce smrtící (v tom nejhorším případě) možnosti,“ upozorňuje autorský tým.
Konkrétním příkladem nebezpečného mlčení českého ministerstva zdravotnictví je jedna z nejsdílenějších dezinformací posledních dnů, a to video s názvem WHO: Covid je běžná viróza!, které má na YouTube více než 300 tisíc shlédnutí a dosáhlo desítek tisíc interakcí na sociálních sítích. „Nebezpečnost toho viru, smrtnost viru je násobně nižší, než se uvádělo,“ prohlásila analytička Lenka Zlámalová z webu Echo24 jako host diskusního pořadu v CNN Prima News s tím, že „podle WHO je smrtnost covid-19 pouze 0,23 %, tedy neúrovni ne chřipky, ale běžných viróz“, a tedy „tvrdá plošná opatření jsou naprosto neadekvátní“. Jenže nic takového Světová zdravotnická organizace nikdy oficiálně netvrdila, naopak podle Kanceláře WHO v České republice by úroveň smrtnosti pro covid-19 v Česku byla k 24. 10. takřka desetkrát vyšší, a to na úrovni 2,22 % při výpočtu z uzavřených případů onemocnění, tedy počtu uzdravených a zemřelých.
Právě slovenské ministerstvo zdravotnictví na sdílení dezinformačního videa o tom, že „covid-19 je běžná viróza“, reagovalo na svém facebookovém profilu a upozornilo, že WHO nic takového netvrdí. Současně také slovenské ministerstvo přidalo další doplňující fakta. Stejně aktivní je tato instituce také třeba ve vysvětlování hojně sdílené fámy, že k vyléčení covid-19 stačí vodka a kapky Bromhexin, nebo že do jedné slovenské porodnice byla přijata těhotná žena, jejíž plod měl nízký pulz a vykazoval známky hypoxie, protože ona měla na sobě roušku, zatímco poté, co si jí sundala, hodnoty plodu byly opět v pořádku.
České ministerstvo nijak v tomto nekoná. Pouze v chystané informační kampani v hodnotě 50 milionů korun uvádí, že „bude v následujících týdnech reagovat na vývoj epidemie“. Konkrétně pro oblast dezinformací uvádí, že plánuje mezi klíčovými tématy komunikace: „Masivní kampaň bojující s dezinformacemi různého typu (mýty, rozhovory, scénáře apod.) poskytovanými médii. Vysvětlení k rozpoznání důvěryhodných informací, nasměrování veřejnosti na ověřené a oficiální kanály. Zaměření na širokou cílovou skupinu s vysokým důrazem na starší generace.“ K šíření závažných a nebezpečných dezinformací ale dochází již od jara a dílčí ochotu je vyvracet projevil během svého krátkého působení na pozici ministra profesor Roman Prymula, ale systematické nástroje pro zvládání pandemie dezinformací zde na úrovni státu chybí.
Když nerozumíte číslům, snadno podlehnete dezinformacím
Sklon věřit dezinformacím o závažnosti nemoci samotné i rozsahu pandemie má konkrétní vysvětlení. „Představit si exponenciálu šíření infekce je pro lidi, kteří to nikdy nezkusili, zvlášť, když nejde o znalosti, kterou by si veřejnost běžně odnášela ze základní školy, prakticky nemožné. Naprostá většina lidí má problém interpretovat příliš velká nebo naopak příliš malá čísla, a tak si nejsou schopni představit, co vlastně přesně znamená více než deset tisíc nově nakažených denně,“ upozorňuje na jev označovaný jako kvantitativní negramotnost sociální psycholog Jan Krajhanzl, který působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, s tím, že právě schopnost pracovat s čísly zásadně predikuje to, zda konkrétní člověk bude odolný vůči sdíleným hoaxům a dezinformacím. Navíc konkrétní ekonomické dopady zavřené provozovny si člověk spočítá velmi snadno a také je sám přímo cítí, zatímco exponenciála šíření infekce je pro něco příliš vzdáleného.
Vazbu mezi horší schopností vnímat matematické údaje a nižší odolností vůči dezinformacím potvrzuje také nová mezinárodní studie University of Cambridge, jež byla publikována v žurnálu Royal Society Open Science a zaměřila se právě na faktory ovlivňující odolnost vůči dezinformacím, falešným zprávám a nesmyslům. Právě neschopnost pracovat s čísly a odpovídajícím způsobem analyzovat matematické údaje, se ukázala jako zásadní ovlivňující faktor. Současně se ukázalo, že ti, kteří nejvíce věřili dezinformacím, méně dodržovali preventivní opatření a také (nepříliš překvapivě) častěji odmítali očkování. Studie navíc popsala, že ti, kteří věří dezinformacím, sami sebe vnímají jako menšinu odolnou vůči autoritám, jako jsou osobnosti vědy nebo politiky.
Souvislost mezi schopností realisticky vnímat závažnost situace a zároveň ochotou akceptovat potřebná opatření ukazují i výsledky části českého longitudinálního výzkumu Život během pandemie, na kterém se podílí výzkumné společnosti PAQ Research, iniciativa IDEA AntiCovid a data sbírá agentura NMS. Konkrétně jde o část, kdy byli lidé dotazování 12. a 13. 10., tedy v době, kdy bylo u nás hospitalizováno 2 146 nemocných.
„Znalost rozsahu epidemie a představy o vývoji epidemie do budoucnosti (a realističnost těchto představ) úzce a přímo souvisí s akceptováním proti-epidemických opatření,“ konstatují autoři výzkumu. Konkrétně více než polovina dotazovaných silně podhodnocovala počet hospitalizovaných za měsíc, a to i proti těm nejoptimističtějším scénářům. „Respondenti, kteří si mysleli, že vláda by měla zavádět opatření pro zmírnění epidemie, mají přesnější odhady stavu hospitalizací v době dotazování, ale zejména jsou mnohem realističtější při odhadování stavu za měsíc. Odhad lidí, kteří obecně nepodporují zavádění protiepidemických opatření, je extrémně odlišný a nerealisticky nízký,“ ukazuje výzkum s tím, že lidé, kteří silně podceňují odhad hospitalizovaných v budoucnu (za měsíc) mají 2,9krát větší šanci, že budou proti zavádění proti-epidemických opatření. Konkrétně podle výzkumu hůře odhadovali vývoj situace mladí, méně vzdělaní lidé a lidé, kteří se neobávají onemocnění a nesouhlasí s opatřeními. Ti si také mysleli, že počet hospitalizovaných vzroste z jimi v průměru odhadovaných 1 719 pacientů k 11. 10. o tři sta nemocných během měsíce od konání výzkumu. Tedy domnívali se, že v polovině listopadu v případě, že nebudou přijata další opatření, bude u nás hospitalizováno 2 064 pacientů s covid-19. Realita je ale taková, že už 30. 10. bylo podle údajů ministerstva hospitalizováno 7 281 nemocných s covid-19, a to i když již byla přijata další proti-epidemická opatření. Realistický odhad ale neměla ani skupina dotazovaných, která souhlasila s přijatými opatřeními, byť se mýlili méně. I oni měli sklon podhodnotit vývoj situace. Konkrétně se domnívali, že bez přijetí opatření bude v polovině listopadu v Česku hospitalizováno 5 619 pacientů s covid-19.
A pak věřte tomu testování…
„Kolega v práci mi vykládal, že ženě jeho bratrance nebylo nějaký ten den moc dobře. Měla zvýšenou teplotu, dušnost a tak. Prostě příznaky koronaviru. Rozhodla se tedy dobrovolně jít na to placené testování. Když přijela do nemocnice, byla tam obrovská fronta. Zaregistrovala se tam u vstupu do nějakého počítačového systému a teprve potom ji pustili dál, aby si vystála tu frontu na test. Stála tam asi tři hodiny, ale když se fronta vůbec nehýbala, řekla si, že se na to vykašle, nenechala se vůbec otestovat, a odjela normálně domů. Jaké ale bylo její překvapení, když jí druhý den ráno přišla informační SMS, že je covid-19 pozitivní! A pak věřte tomu testování…,“ to je příběh, která od září v ústním podání i na sociálních sítích koluje Českem. Šíří se jako „důkaz“ toho, že nakažených osob není ve skutečnosti tolik, kolik hlásí ministerské statistiky a zároveň „argument“, proč jsou zaváděná opatření zbytečně přehnaná, a tedy není důvod se jimi řídit.
I když jde o velmi hojně sdílený příběh, který se dočkal celé řady variant, včetně třeba vyprávění člověka, jehož matka je praktická lékařka, jejíž pacienti byli označení jako pozitivní, i když čekání na otestování vzdali, nebo údajné testování ve firmě, kde byli zaměstnanci označeni jako pozitivní, aniž by vzorky byly odeslány do laboratoře, nejde o víc než jen o městské legendy. Ve své nové knize Černá sanitka: Znovu v akci. Hoaxy, fámy a konspirace jej zachytil docent Petr Janeček, etnolog a folklorista působící na Ústavu etnologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Dlouhodobě se věnuje výzkumu moderních pověstí, tedy nejrůznějších „zaručených“ příběhů. Právě pandemie covid-19 pro něj znamená doslova žně.
„Konkrétně tento příběh s testováním, který se již dříve objevoval v zahraničí, zejména v USA, kdy v drtivé většině verzí čekají aktéři na odběr tři hodiny, což nápadně připomíná magické trojí opakování používané v tradičních pohádkách a dalších mytologických textech, jsem prokazatelně zaznamenal v desítkách podob. Velmi pravděpodobně ale nyní koluje už ve stovkách nebo spíše tisících verzích,“ vysvětluje etnolog. Podle něj společenská únava ze situace, nechuť k vládním opatřením a také skutečnost, že se covid-19 stal tématem, jenž můžeme sdílet naprosto s kýmkoliv, včetně zcela neznámých lidí, dává prostor pro vznik a šíření řady podobných příběhů, které sice s realitou nemají mnoho společného, ale reálně ovlivňují chování veřejnosti. Příkladem jsou třeba fámy o tom, že nemocnice dostávají více peněz, pokud uvedou jako příčinu úmrtí covid-19, i když člověk zemřel třeba na mrtvici, případně, že dochází k uplácení pozůstalých, pokud budou souhlasit s uvedením covid-19 jako příčiny úmrtí.
„Ve chvíli, kdy vám podobný příběh vypráví někdo známý, komu důvěřujete, má to obrovský psychologický efekt, protože snadno ztratíte svou ostražitost. Já sám jsem byl během jednoho dne svědkem toho, že se ke mně tento příběh dostal od účastníků vědecké konference, tedy od lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání,“ popisuje docent Janeček s tím, že dokázal být „imunní“ vůči fámě jen díky tomu, že jí díky své profesi znal. „Covid-19 se stal obrovským celospolečenským tématem, na které má každý svůj vlastní názor. Pokud ale někomu, kdo podobné fámy sdílí, řeknete, že se jedná o nepravdivou zprávu, velmi pravděpodobně se urazí a řekne, že jen chtěl pomoct a říct něco zajímavého,“ dodává etnolog.
Na jaře se nic tak strašného nestalo, aneb Falešná zkušenost
Vysvětlení toho, proč se nyní ve srovnání s jarními měsíci nedaří získat větší spolupráci české veřejnosti, leží pravděpodobně v několik navzájem provázaných skutečnostech. Prvním je paradox toho, že jarní měsíce byly v Česku z pohledu průběhu šíření infekce velmi klidné. Například k 20. 4. po více než měsíci velmi tvrdých opatření omezující pohyb osob i ekonomiku u nás bylo 6 787 nakažených a zemřelo 188 nemocných.
„Část veřejnosti si jarní zkušenost mylně interpretuje jako „mnoho povyku pro nic“, kdy byli svědky obrovské mobilizace, děsivých zpráv z médií, a zároveň na řadu z nich opatření velmi bolestivě dopadla po ekonomické stránce, ale přesto se „až tak moc nestalo“. Proto nyní mají sklon vnímat znovuzavádění tvrdých opatření jako „zbytečnou hysterii“, která opětovně ztrácí smysl,“ vysvětluje sociální psycholog Jan Krajhanzl s tím, že absence zkušenosti, kterou prošly například Itálie, Španělsko nebo Velká Británie, tedy to, že velké množství rodin zažilo, že v důsledku covid-19 zemřel někdo jejich blízký, paradoxně zkresluje vnímání současného rizika. Navíc současná realita je pro lidskou psychiku extrémně náročná, což ještě prohlubují velmi konkrétní a pro řadu lidí bolestivější ekonomické problémy, do nichž se dostali v důsledku zavádění opatření proti covid-19.
„Pro řadu lidí, zejména, pokud nemají zažité úplně ideální způsoby, jak zacházet s vlastními emocemi, je současná situace natolik zúzkostňující, že raději situaci bagatelizují, vytěsní realitu nebo se uchýlí k dezinformacím, které jim nabídnou útěchu v tom, že situace není tak zlá, jak popisují média,“ dodává s tím, že psychologickou obranou před nepříjemnou pravdou je zcela ji vytěsnit: „Je to o to snazší, pokud se člověk na sociálních sítích, jejichž algoritmy fungují tak, že prezentují přesně to, co daný jedinec chce vidět, potkává se převážně s podobně smýšlejícími. Snadno pak podlehne falešnému dojmu, že „v televizi zbytečně blázní, ale všichni normální lidi si myslí to, co já“.
Důvěra veřejnosti přichází ruku v ruce s otevřenou komunikací
Zásadní roli v ochotě veřejnosti spolupracovat na preventivních opatřeních hraje to, zda má dostatečnou důvěru ve státní instituce a ty, které prezentují konkrétní doporučení. Naopak, pokud je společnost rozdělená a nemá důvěru ve své představitele, tak podle analýzy publikované v Nature Human Behaviour klesá ochota spolupracovat. Konkrétně pak podle autorů může pomoci snížit polarizaci společnosti to, pokud média, ale i političtí představitelé a významné osobnosti dané společnosti budou zdůrazňovat, že se jedná o situaci, v níž se nacházíme všichni a také sdílíme společný osud. Naopak dezinformace a jejich šíření polarizaci společnosti ještě více posiluje.
„Reakce na covid-19 vyžaduje kolektivní akci a také vytvoření konsensu o tom, co děláme společně jako celá společnost. To vyžaduje vzájemnou důvěru a také důvěru ve společenský proces, který vede ke kolektivním politickým rozhodnutím,“ vysvětluje Agnès Soucat, ředitelka pro oblast zdravotnických systémů, správu a financování WHO. „Společnosti, ve kterých byla tato důvěra oslabena, obvykle tohoto společenského konsensu dosahují obtížněji,“ dodává s tím, že důvěra v elity a vlády jednotlivých zemí může být narušena například tehdy, když má část společnosti pocit, že byla vynechána z rozhodování. „Budování důvěry vyžaduje transparentní komunikaci a také vedení debaty v souladu s vědeckými fakty. Jedním z praktických způsobů, jak toho dosáhnout, je budovat ještě před krizí a pak během ní prostor a platformy pro dialog, v němž je slyšet hlas občanů a zároveň jsou občané součástí procesu rozhodování,“ popisuje. Jednoduše řečeno, pokud má část veřejnosti pocit, že se rozhoduje „o ní, bez ní“, a současně naráží na to, že daná opatření jsou spíš přikázána, než vysvětlena, nebude spolupracovat příliš ochotně.
„Část společnosti může mít pocit, že se s nimi již nepočítá, a mnohem naléhavěji si uvědomují ekonomické dopady pandemie než zdravotní riziko, které u sebe nevnímají jako příliš velké. Proto je tak důležité ve chvíli, kdy jsou prezentována jednotlivá proti-epidemická opatření, také ukázat, že zde existuje záchranná síť dalších ekonomických opatření. Ve chvíli, kdy vidí řešení své náročné situace, jsou ochotnější spolupracovat,“ zdůrazňuje Jan Krajhanzl s tím, že ke smysluplné komunikaci patří také to, že jednotlivá opatření nejsou předkládána jako příkazy, ale s vysvětlením toho, že vedou ke konkrétním společným cílům, třeba v podobě klidných Vánoc s lidmi, které máme rádi. Důležité je také podle něj nabídnout prostor a pochopení pro to, aby lidé měli možnost upravit své postoje.
„Ve chvíli, kdy po někom chcete něco, co je pro něj nepříjemné, je důležité také dát najevo, že si uvědomujete, že se musí omezit a že chápete, že je to pro něj těžké,“ doplňuje. Vliv mají i konkrétní symboly a příběhy, které přesouvají vzdálenou realitu čísel a grafů do každodenní reality. Třeba v podobě osobních zkušeností zdravotníků nebo lidí v sociálních službách. „Potřebujeme najít protiváhu nereflektovaného individualismu, kdy zaznívají argumenty jako „já přece neumřu, tak proč bych se omezoval“. Cestou je ukazovat, že pokud se spojíme, tak každý jednotlivec tím, že nebude sobecký a bude pomáhat ostatním tím, že bude respektovat pravidla, může každý den zachránit několik životů. Historicky je to poměrně mimořádná situace, protože běžně naše každodenní rozhodnutí nemají vliv na to, zda někdo jiný bude žít nebo zemře. Nyní tomu tak ale je,“ uzavírá Jan Krajhanzl.
Ludmila Hamplová
