Vzhledem k tomu, že má ve vyspělých státech zhruba každá druhá domácnost zvířecího mazlíčka, bývá jednou z prvních velkých ztrát, s nimiž se musí děti vyrovnat, právě smrt zvířete. U některých dětí ovšem taková událost může vyústit v komplikovaný zármutek, zjistila nově publikovaná americká studie. Rodiče ani lékaři by proto symptomy neměli ignorovat a včas problém začít řešit.
Úmrtí domácího mazlíčka může spustit hluboký, dlouhodobý smutek, a ve výsledku tak může vést k duševním problémům, zjistila nová studie odborníků z Massachusettské všeobecné nemocnice publikovaná v časopise European Child & Adolescent Psychiatry. Podle ní silné emoční pouto dítěte k domácímu mazlíčkovi může vyústit v měřitelný zármutek, který může být indikátorem deprese trvající i tři a více let od ztráty zvířete.
„Jednou z prvních velkých ztrát, s nimiž se děti setkají, bývá často smrt domácího zvířete, a dopad může být traumatizující, zejména pokud bylo zvíře bráno jako člen rodiny. Zjistili jsme, že zkušenost se smrtí mazlíčka je u dětí často spojena s nárůstem duševních symptomů, a rodiče i lékaři je musí rozpoznat a brát je vážně, ne je jednoduše přecházet,“ přibližuje vedoucí studie Katherine Crawfordová.
Pouto dítěte ke zvířeti je však na druhou stranu věc přínosná. Může totiž přispět k bezpečným mezilidským vztahům ve smyslu náklonnosti, ochrany a útěchy. Navíc již dřívější studie ukázaly, že se děti často obracejí je zvířatům pro útěchu, vyjádření obav a emocionální zážitky. Zatímco jsou ale zvýšená empatie, sebeúcta a sociální kompetence často z interakce plynoucí velkým přínosem, odvrácenou stranou je pak zkušenost se smrtí zvířete, kterou během prvních sedmi let života zažije 63 procent dětí žijících s domácími mazlíčky.
Problémy jsou častější u chlapců
Jak studie probíhala? Výzkum zahrnoval 6260 dětí z bristolské longitudinální studie rodičů a dětí. Tento vzorek umožnil odborníkům sledovat zkušenosti s vlastnictvím zvířat a jejich ztrátou od raného dětství do osmi let věku.
„Díky této kohortě jsme mohli po delší období analyzovat mentální a emocionální zdraví dětí po prozkoumání jejich zkušeností se smrtí zvířat. Pozorovali jsme, že spojení mezi zkušeností se smrtí zvířete a psychopatologickými symptomy v dětství se objevuje bez ohledu na socioekonomický status nebo strastí, s nimiž se už dříve děti musely vyrovnat,“ poukazuje další autorka studie Erin Dunnová.
Výzkumníci také zjistili, že spojitost mezi smrtí zvířete a zvýšenou psychopatologií byla výraznější u chlapců nežli u děvčat, což je i ve světle předchozího výzkumu poznatek překvapivý. Zároveň byla tato provazba nezávislá na tom, v jakém věku dítě smrt mazlíčka zažilo či zda šlo o zkušenost opakovanou. Podle Dunnové poznatky poukazují na to, že trvanlivost vazby se zvířaty se formuje ve velmi raném věku a ovlivňuje děti během vývoje.
Studie zároveň zdůrazňuje důležitost toho, aby rodiče, pečující i pediatři věnovali problému pozornost a brali vážně krátkodobou i dlouhotrvající psychologickou reakci dětí na smrt zvířete. Ta se totiž může podobat dětské reakci na ztrátu jiného důležitého člena rodiny.
„Dospělí musí věnovat pozornost tomu, jestli nejsou tyto pocity hlubší a zda netrvají déle, než by očekávali. Může jít o známku komplikovaného truchlení, přičemž mít někoho, s kým si může popovídat, může být pro truchlící dítě velkou pomocí,“ dodává Crawfordová.
-mk-
